Je růží pohozenou na pláži, omývanou zpěněnou mořskou vodou. Opodál roste několik keřů černého rybízu. Kombinace jemného oudu, kadidla a dalších pryskyřic pak vytváří dojem plážového ohně, který růži dodává exotický až orientální nádech.

Štiplavě svěží liči s trochou ironu mě na začátku kapku vyděsily, ale nakonec se z toho vykouzlila vskutku pěkná ovocná růže s jemnými, perlivě mýdlovými tóny, omývaná teplým mořským příbojem. Kromě ní se na pláži válí naplavené dřevo a pikantní cedr. Pro vykreslení horkého letního dne však nechybí ani pálící polední slunce (začouzená pryskyřičnatá ambra se špetkou lehounce živočišného pižma).

Na začátku osvěží vodní tóny, z nichž se po chvilce vynoří broskvová vonokvětka. V téhle úvodní fázi vyvolává dojem, jako když se vynoříte z bazénu někde u moře a jdete si sníst broskev, zatímco vás obklopuje jemná vůně šeříku a ovocných růží s jasmínem. No bohužel v té další fázi se vloží do hry calone s chemickým ambrově-pižmovým základem a celou tu letní atmosféru zabije. (NT)

Ještě před pořízením vzorku jsem se podivovala nad růží v názvu, nyní ale už nechápu ani přívlastek krvavá. Je to normální bílokvětinovka. Začíná kysele svěží mandarinkou a mýdlovým ylangem. Z bílých květin je nejvýraznější medově nasládlý jasmín a slaďoučký pomerančový květ s pudrovými tóny. Po rozvonění se nám konečně objeví zemitá pačuli, která nám tu pudrovost přemění v nazelenalé „sametové“, bohužel však také malinko tlející tóny, díky nimž můžeme s velkou dávkou fantazie považovat za správné zařazení do kategorie květinová chypre. Mám však na mysli to hodně moderní pojetí chypre, aby nedošlo k mýlce . Pačuli má kromě té své zemitosti a nazelenalosti i takový ten karamelový nádech, zásluhou čehož nám pomerančový květ začne pralinkovatět. A nakonec se nám k tomu všemu přidává teplé kouřící kadidlo, které nám svou hřejivostí ty pralinky rozpouští. (NT)

Tato vůně pochází z řady tzv. krvavých vod inspirovaných různými druhy červených vín. V tomto případě jde o "cru bourgeois", kategorii vín z Bordeaux, ležících uprostřed kvalitativní hierarchie vín z Médocu. No nevím, alkohol by se tam našel, ale zrovna červené víno? Bílé víno, to ano, jenže pěkně zkyslé a ostré až kroutí jazykem, nalité do studeného kovového pohárku. A po rozvonění už to vůbec není krvavě červené. Dřevité ano, ovšem bez vína. Vypadá to spíš na nějaký pálený frapinovský koňak nebo whisky v dubovém sudu, jen s mnohem větším množstvím kandovaného ovoce a švestkovými povidly. Povidla nám zespoda prohřívá horký kadidlový plamen a nad nimi se pro změnu vznáší obláček kouře ze zapálených santalových tyčinek - zde se pro změnu nabízí jistá asociace s Corte Belfiore od La Collina Toscana zvlášť, když nám tyčinky v drydownu zhasnou. Pěkné, ale v podstatě to nepřináší nic nového.

Co na to říct? Asi jen to, že ne každému je z hůry dáno, aby si uměl vyhrát s pomerančovým květem a rozhodně je poznat primární zaměření na asijský trh. Na druhou stranu pokud na vás jako na mně vyzní taková Knot příliš jako osvěžovač na WC a AA Nerolia Bianca zase příliš intenzivní, zkuste tělovější Blossom. Pomerančový květ je tu nejrpve krystalicky svěží, což je zvýrazněno i šťavnatou kyselou mandarinkou. Po rozvonění se přidává i citrusová nazelenalost a jemná dřevitost petitgrainu,, který ale ustoupí uctivě do pozadí, jakmile pomerančový květ zasype a zlehka prosladí pudrové pižmo.

Klasický svěží třešňový květ obsahuje jenom na samotném začátku. Během několika minut se promění v tenkou růžovou niť, až jej nakonec nahradí ho třešňové tóny sladce aldehydového heliotropinu, které se pozvolna vpíjí do sklenky lahodného amaretta, zahuštěného krémovou vanilkou a tonkou a ylangem s vůní zralých banánů. Nenechte se však mýlit, Blossom Love má ke gurmánce asi tak blízko jako Dries Van Noten, s nímž ho mimochodem pojí hřejivý kašmeran se santalem v základu. Blossom Love to ale parfumérky Nathalie Lorson, jíž dodnes velebím za (bohužel již skončenou) Peut-Être (Lancôme) a mladičká Elise Bénat s kašmeranem nepřeháněly a místo toho jej prolnuly s balzamickou ambrou a trochou hebounkého semiše. Výsledkem tak je nádherná květinově krémová vůně ryze evropského střihu, která je něžná a zároveň dostatečně proměnlivá, aby uspokojila i náročnější nosy. Sice nemá až zase takovou projekci jako třeba Sunshine, avšak je dostatečně plná na to, aby kolem nositelky vytvořila na několik hodin příjemně nadýchaný obláček.

Zpočátku zavoní osvěžující nahořklá grepová šťáva, kterou posléze vystřídají šumivé citrusy s pomerančovou kůrou a citrusově nazelenalým petitgrainem s jemnými dřevitými podtóny. Po rozvonění pak už jen vůni doplní bílé pižmo s mikroskopickou kapičkou nahořklého karamelu. Je to milá svěženka, ale oproti ostatním vůním modré středomořské kolekce mi přijde poměrně plochá.

Ani u této vůně nějak nechápu to spojení se středomořím. Nejprve je to směs kyselých a zároveň nahořklých citrusů s osvěžující špetičkou pepře. Potom se přidají hořké zelené fíky. Celkovou nazelenalost zvýrazňuje i jasmínový tón (narozdíl od Mandorlo di Sicilia je tady alespoň trochu cítit). Co mi ovšem vadí, je to, že jakmile se dostaví ta šťáva z fíků, okamžitě ji převálcuje poměrně ostrý cedr s lehce upoceným pižmem, takže si ji užiju až v drydownu, jenže ten vzhledem k chabé výdrži netrvá příliš dlouho. Takže se znovu ptám, kde je prosím nějaký ten náznak mořské atmosféry (?), protože mě zcela minul. (NT)

Kéž bych v ní měla alespoň mrkvičkový kosatec jako jerry. Mně dopřála jen vařenou mrkev, postrouhanou muškátovým oříškem a pak místo slibovaného pobřeží Sardínie, lemovaného cypřiši, mě zavedla na sopečné ostrovy, kde se písek na pláži mísí s pepřovým popelem a cedrovými třískami. (NT)

Jaj, to je mi gurmánská slaďárna - no teda dobře, ty první citrusové okamžiky sice ještě nic nenaznačily, jenže pak jsem byla přímo zavalená sladkostmi. Pražené mandle obalené v marcipánu, zákusek, v němž je víc našlehaného kávového krému než těsta. A kde je prosím ten uváděný jasmín? Zdrhnul přede mnou na Sicílii? Vanilka, která se objevila později, byla paradoxně nejméně sladká a vrátila tak vůni z původní přeslazenosti pro mě na přijatelnou úroveň. Ale abychom zůstali v té gurmánské rovině, na závěr mi byla ve stínu cedrové aleje naservírována káva, ozdobená stroužkem vanilky a šlehačkou. (NT)

Panarea je malinký italský ostrůvek vulkanického původu, nacházející se severně od Sicílie a zároveň je nejmenším a nejstarším obydleným ostrovem Liparského souostroví, jehož je součástí, což z něj dělá i turisticky zajímavou destinaci. Vůně má tak navodit zdejší atmosféru se svěžím středomořským vánkem. No z celé té "modré" řady asi nejvíc odpovídá zadání, přesto bych já osobně ani s touto vůní nechtěla trávit dovolenou a hned se dostanu k tomu proč. Na začátek jsou tu svěže nahořklé zelené lístečky, jiskřící citrusy a bylinky, celé je to protknuté vlhkým slaným mořským vzduchem, jenže po chvíli se do tohoto obrázku vkrade lehce ulepený rybízový bonbón. Ten sice po půlhodině zase přestane obtěžovat, i tak ovšem nadělá víc škody než užitku. Jak se vůně dál rozvíjí, postupně pronikáme víc do vnitrozemí. Bereme to přes sluncem (hřejivá "medově" nasládlá ambra) vyprahlý cedrový háj (hodně suchý), abychom naši cestu zakončili prohlídkou zdejších fumarol (suché prachové tóny pryskyřic).

Je asi nejuhlazenější variací na Soleil de Jeddah s typově stejným pomerančovým květem, heřmánkem, pudrovým kosatcem, tóny sametu, balzamckou ambrou, jemnou kůží a vůní zralých meruněk. Oproti ní v úvodu nabízí kromě vanilkově sladké mimózy i hrst černého rybízu. Tato složka nepatří k mým úplně nejoblíbenějším, neboť většinou má podobu rybízového listí, ovocného sorbetu nebo bonbónu, avšak zde vnímám zralé autentické černé bobulky. Medovvost Soleil v Blue Diamond Oud nahrazuje nepřeslazený karamel, tlumený jemným kadidlovým a dřevitě oudovým podtónem.

Klasická kadidlovka s kardamomem a drceným pepřem, na jakou jsme od téhle značky zvyklí. Na začátku je osvěžená hořkou zelení pelyňku. Kadidlo se od počáteční hřejivosti postupně promění v chladný mramor, na němž někdo kromě cedrového jehličí rozsypal i pár zníček soli, ale především sladkou, najemno namletou skořici. Asi právě díky ní na mně nejde tak výrazně do pánska jako Blue Santal z téže kolekce.

Je citrusově svěží kolínskou s typickými tóny fougere v čele s rozmarýnem, dalšími bylinkami a pepřem. Na citrusy navazuje nesladký pomerančový květ s ovocnou vonokvětkou, poprášený kosatcovým pudrem. Zmíněné květiny lehce uhlazují suše dřevitý, vetiverem zakouřený základ, prohřátý mošusovým semínkem.

Název je podle mě trochu zavádějící. Jedná se spíš o o ledový citronový čaj, smíchaný se šťávou z černého rybízu. Jediným, co s dávkou fantazie snad navozuje dojem trávově zelené matchy, jsou listy pačuli, které se přidají po rozvonění společně se sušenými lístky tabáku a kůží. Efekt hořké bylinné čajovosti pak udržuje maté v pudrově pižmovém základu. Škoda jen toho čpícího ostrouhanotužkového cedru se syntetickou ambrou, které mu předchází, jinak by to byla dobrá čajovka.

Tahle vůně je z podobné rodiny jako Arctic Jade. Má evokovat svěží vzduch a krásu mrazivého severu. A i tentokrát se zadařilo. Do hlavní role byl postaven studený kosatec, který díky uvodní kombinaci štiplavého kardamomu, rozmarýnu, chladivé máty a jiskřivého zázvoru vyvolává dojem, že jako zázrakem vykvetl uprostřed široké zasněžené pláně. Jen vanilka s bílým pižmem po rozvonění ho zachrání, aby nezmrznul docela. V drydownu už jen jej zlehka podbarví vzdušný cedr.

Je jednou z mála vůní, kde santal, ač kořenitý a jak už jerry napsala, lehce olejovitý, skutečně hraje první housle celou dobu. Ostatní složky jako kadidlo (chladné kamenné), které je pro značku Comme des Garçons hodně tradiční, hřejivá borovicová pryskyřice, ho jen dozdobují. Velmi povedená vůně, ovšem podobně jako Dover Street Market, jde i tenhle unisex na mně už do pánska.

Je čistokrevnou gurmánkou s hruškovým kompotem, sklenicí malinovky a asi tak tunou cukrové vaty, za níž je podle všeho zodpovědná kombinace sladkého pomerančového květu, ovocného jasmínu, vanilky a pačuli. Milovnice Muglerova Angelu a Kilianovy Love by si tady mohly přijít na své.

V první fázi opravdu vytváří autentický dojem misky čerstvě natrhaných borůvek, proložených plátky pomeranče. Bohužel po rozvonění se s námi borůvky rozloučí a zůstane jen svěží pomerančový květ s "citrusovou" magnólií, posypaný bílým pižmem, které jim dodává vzdušnost. Každopádně na to léto bude určitě příjemnou svěženkou.

Z bonbónkově fialkových vůní se obvykle pupínkuju. Buď totiž působí dětinsky nebo přeslazeně, případně kombinací s růží vytváří rtěnkový akord, jenž dost často působí vlezle (např. Lipstick Rose). Pro Bluebijou však ani jedno z toho neplatí. Ano, máme tu rozdrcené fialkové bonbóny, které společně s kompotovými borůvkami posloužily jako náplň do vanilkového soufflé, politého rozpuštěnou tmavou čokoládou a posypaného kakaem. Jak už napsala andry, dospěláckým směrem ji totiž posouvá sklenka ambrově hřejivého koňaku, položená hned vedle společně s dámskými fialkově sametovými rukavičkami.

Voní jako sušený zázvor, který namočíme do lázně z hořké čokolády a po té, co utuhne, jej zlehka posypeme chilli kořením, přičemž po rozvonění se přidá trocha mléčného santalu. Velmi zajímavá a povedená vůně.

To, co se nepovedlo v Body, se zadařilo ve variantě Intense. Frézie s absintem je tu intenzivnější, ale pořád příjemná stejně jako likérová broskev s trochou růže a pižmového kosatce. V základu vše doplní hřejivá ambrová dřeva se špetkou vanilky. To nejpodstatnější na celé věci ovšem je, že tady to nedrhne jako v případě Body, vůně mi naopak zůstává krásně hladká. Její méně růžovou a o kapku více kosatcovou variantou s lepší výdrží je podle mě Rosa Nigra (Unum).

Jedna z mála vůní, kde mi nevadí frézie. Tady opravdu neřeže, ale příjemně jiskří. Po chvíli se přemění v jemně hřejivě pižmově-dřevitou vůni s podtóny likérové broskve. Bohužel je na můj vkus až příšerně tělová a po delším rozvonění mi pozvolna začíná podobně jako andry nehezky drhnout. (NT)

Na tuhle čajovku jsem byla zvědavá nejen kvůli složení, ale hlavně proto, že předloňský pokus spolupráce Jeroen Oude Sogtoena s Melanie Leroux na Myrrh Casati se u mě nesetkal s příliš velkým ohlasem. Pokud jste milovníky čaje, pak víte, že čaj Bohea (pojmenoval jej tak slavný švédský botanik Carl Linné, který si jeho rostlinky nechal přivézt do Švédska) patří mezi nejznámější oolong čaje. Pochází z pohoří Wuyi v Číně. Zdejší oblast je hojně porostlá stromy (zejména jehličnany), proto začali tento čaj udit stejně jako se udí slanina. Listy se však před tím nechaly pomalu ovadnout a potom se postupně sušily v místnostech, kde pod nimi hořel dýmavý oheň, čímž čaj získal svoji typickou vůni a chuť. Samotná vůně však v sobě ukrývá hned směs několika čajů. Tím prvním je Earl Grey s typickou vůní trpkého a přírodního bergamotu (hurá!), okořeněný kardamomem a pepřem a minerálním nádechem. Tím dalším je heřmánkový čaj, zjemněný pudrovým kosatcem. Samotný čaj Oolong se objeví až po delším rozvonění. Tedy ono je to vlastně nejprve jen doutnající jehličí se senem, z něhož se až posléze začne konečně vynořovat zakouřený černý čaj. Vůni tohoto bych přirovnala ke zkvašené ořechovici s koženými podtóny a broskvovým slupkám (vonokvětka, která též často bývá jednou příměsí čaje Oolong), i když ty se jen mihnou. Tím však ještě Bohea Bohème neřekla ani zdaleka svoje poslední slovo. Fredrik do ní totiž v základu přikápnul i trochu ginu, přihodil kousíček bobkového listu a celou tuhle čajovou směs znovu zahřál s pomocí včelího vosku a dřeva. Ano, tohle rozhodně není prvoplánová líbivá vůně, ale to ostatně nebyla žádná z Moniných kreací. Taky v ní nemám zamazanou koženou pánskou bundu jako v Tea for Two - oolong je přece jen o něco přívětivější čaj než Lapsang-Souchong. Tím nejpodstatnějším ovšem je, že je na ní poznat promyšlenost od začátku do konce. Vyloženě mě baví ji zkoumat, na čajovku výborně drží, a proto věřím, že z tohohle by už měla radost.