Ačkoliv název slibuje psychedelický trip, Black Hashish je po dlouhou dobu spíše meditativní zelenou kadidlovkou s pryskyřičnatou šedou ambrou. Během rozjímání v její přítomnosti s fialkovým věnečkem ve vlasech je jedinou povolenou drogou tabák s koženými tóny a čerstvě upražená káva. Spirituálnost okamžiku jen malinko narušuje fakt, když si v další fázi uvědomíte, že se nacházíte ve skladišti ztrouchnivělých pneumatik.

Přiznávám, že odjakživa mám moc ráda pohádku O statečném kováři, zejména pak scénu, v níž Pavel Kříž rozdrtí černé srdce (vejce) zlého černého krále a vysvobodí tak ze zakletí svou vyvolenou princeznu. Už od dětství mě zajímalo, jak takové černé srdce asi musí vonět. A teď to konečně vím. Je eukalyptově a kardamonově chladné. Jen tohle se neukrývá v těle psa, ale v dřevěné truhle. Je zuhelnatělé, chladné jako mramorové kadidlo, skořicově štiplavé a když ho rozmáčknete, rozpadne se na pepřový prach. Geniální!

Poprvé jsem tuhle vůni zkoušela jen z viálky a to byla evidentně chyba. Ona totiž potřebuje pořádný nástřik, aby ukázala všechno, co v ní je. Za lehoučkým bergamotově svěžím úvodem s jemně štiplavým kardamomem totiž ukrývá moc krásnou růži s pačuli a vanilkou, která v první chvíli vzdáleně připomíná Midnight Poison. Růže Lubin je ovšem ve srovnání s Diorem sama o sobě daleko lehčí a svěžejší a velmi brzy se i ukáže, že je daleko propracovanější. Dopřáli ji totiž horkou koupel v kadidle a zábaly teplé prachové skořice. Ty vůni jednou stranou dodávají hloubku, aniž by však přitom sama růže ztratila svojí lehkost. Z hlediska intenzity je to spíše intimnější vůně. Zase si ale u ní narozdíl od takové Gin Fizz dovedu představit, že takhle nějak mohla vonět Marie-Antoinette, když se procházela zahradami Versailles - veselá, roztančená a svým způsobem zároveň tajemně podmanivá i přes tu potřebu častějšího přiživování.

V úvodní fázi příjemně osvěží sladkokyselý ovocný absint, aby se prostřednictvím pomerančového květu rozvoněla do podoby sladké ledové kávy, doplněné slunečným jasmínem a našlehanou vanilkovou pěnou stejně jako v Black Opium, jen ne tak lepivé, čemuž pomáhá přidaná špetka lékořice v základu. Ta ovšem bohužel vynikne jen v chladném počasí. V teple je to stejně jako klasika zabiják.

Ten začátek, to je pro mě nesnesitelné klasické černé Opium, které má pro mně osobně po zkušenostech s kávovými vůněmi do kávy hodně daleko, v podstatě k němu mám tentýž vztah jako ke kjlasickému Angelovi. Potom se přidá sladký pomerančový květ, jak popisuješ v recenzi. Zajímavé to začne být opravdu až s tou rýží. Napařená rýže to podle mě není, spíš to vidím na rýžový pudr nebo možná na syrovou rýži, když by se rozdrtila na prach. A je zajímavě zkombinovaný s vanilkou a dalšími složkami, které vytváří tón bílého fondánu. Pokud bych ji hodnotila jen čistě z tohoto hlediska, je z rýžových vůní asi nejhezčí, co jsem zatím zkoušela včetně nikovek, ale celkově je v ní pro mě osobně pořád hodně původního černého Opia. Nicméně musím s olillou souhlasit, že je to určitě krok správným směrem. Pokud budou v těch odnožích pokračovat a následovat vylepšovací trend, třeba by se taky postupně mohli dopracovat k něčemu jako Angel Muse. (NT)

Začátek téhle vůně přesně vystihuje fordovskou dekadenci. Kdo jiný by dokázal vyrvat ze země gardénii, vymáchat ji v kyselých citrusech a rybízu, nahořklé zeleni a především v kořenitém okurkovém láku. Když tuhle jízdu zvládnete, odměnou vám bude temná, sametově zelená pačuli s krémovou vanilkou, která vám možná v první chvíli vzdáleně připomene Midnight Poison, podobně jako Noir de Noir. V dalším momentu si však uvědomíte, že tady jeněco navíc: zvláštní hustá tmavá čokoláda. A co je na ní zvláštní? Pravděpodobně zásluhou teplého kouřového kadidla, ambry a koření je tak pikantní a hřejivá, že vás téměř pálí v nose. K tomu se přidává i trocha krémového santalu. Jen je škoda, že v mém případě si pačuli neudrží tu svojí chypre laťku a začne na mně přece jen nepatrně tlít.

Ano, je to pořád Black Orchid EdP. Kulatější, bez ostrých hran. Problematické rybízové listí s tmavými bobulemi nahradil mnohem příjemnější švestkový koňak s lehce připálenými povidly a lehce živočišnou, čokoládově zemitou hořkost lanýžů tak prohřívá tropický, máslově ovocný ylang se zelenými výhonky. Je tu stále vanilková orchidej s tóny červeného ovoce, která v kombinaci s pačuli a balzamickou ambrou typově připomíná Midnight Poison, ovšem sametovější, jak se na moderní chypre sluší, jen doplněná rumovou hřejivostí, která po rozvonění vystřídá úvodní koňak. Možná to není tradiční stará Fordovina, rozhodně to ale není ani nudná líbivka.

Klasická Black Orchid je pro mě nenositelná zejména kvůli okurkovému láku, který se mi do ní vkrádá, ale i kvůli ne úplně hezkým zemitým tónům s rybízem v úvodu. To tahle verze je jiné kafe. Po okurkách ani památky a dokonce i ten černý rybíz tu působí příjemně ve formě lehce přislazeného džusu. Gardénie se tu rovněž chová krotce a oproti klasice je kromě květinově sladké orchideje obohacená o stejně přívětivou lilii a karamelovou vůni zimolezu. Spojujícím bodem s klasikou je samozřejmě v první fázi lanýžový tón, zde ozvláštněný kořenitými pečenými švestkami. Další příbuzenství vykáže až v typicky temně sladkém pačuliovém základu se špetkou teplého kadidla. Avšak i ten se přece jen mírně odlišuje a to sklenicí teplého mléka se skořicí, což je další věc, kterou mi rovněž přijde mnohem zajímavější. Proto mi hlava nějak nebere, proč z ní Tom udělal jen limitku.

Čekala jsem kdovíjakou pecku, ale ve srovnání s jinými oudovkami se mi zdá poměrně krotká. Na začátku je kořeněná muškátovým oříškem, špetkou kmínu a lehce živočišné skořice. Ovšem ani po rozvonění oud nijak zvlášť nevynikne a spíš splývá s teplým kadidlem a suchou kouřovostí labdana. Základ má převážně cedrový, lehce oslazený ambrovanilkou. Akorát jde vyloženě do pánska, než že by byla unisexová.

Původní očekávání, že se tahle verze malých černých bude blížit původní LPRN z roku 2009 tak, jako vykazuje příbuzenství Mon Exclusif a Mon Guerlain, se úplně nenaplnila. Spojovacím bodem je bezesporu vůně lékořice a šálek silného černého čaje. Tady je však v první fázi i lehce připálená, až po rozvonění přejde do příjemných, tlumeně sladkých tónů. Ovšem teplý mandlový zákusek s citronem byste tu hledaly marně. Black Perfecto totiž stejně jako první mainstreamová verze jede na ovocné vlně. Naštěstí to není umělohmotná třešeň LPRN 2012, ale višně v čokoládě. V další fázi se pak konečně objeví i mandle. Nejsou to sice ty mainstreamové připálené, no bohužel po lahodném moučníku s vanilkou stále i ani památky. Místo toho Black Perfecto vykáže příbuzenství se svojí skončenou mainstreamovou předchůdkyní, když mandle s lékořicí doplní sladce pačuliová růže s červenoovocným nádechem z LPRN Couture. Jen v tomhle případě moderní tóny chypre nahradila jemná vůně kůže. Přesto zklamaná nejsem, naopak je to teprve druhá mainstreamová LPRN, kterou bych si v současném chladném počasí dovedla představit občas nosit.

Původně jsem si představovala jako následovníka Straight to Heaven, namixovaného s Intoxicated. Jenže parfumérka Sidonie Lancesseur se tentokrát vydala jiným směrem než její kolegyně Calice Becker. Žádné Memento Mori, žádná pirátská loď, k Black Phantom se podle mě mnohem lépe hodí úplně opačné latinské heslo a to Carpe Diem, neboť je pozvánkou na gurmánské hody. Zapomeňte na rum Straight to Heaven či koňak Frapinu 1697. Jeho úvodní tóny v kombinaci s cukrovou třtinou mají totiž úplně nejblíž ke starým dobrým rumovým pralinkám. Mám na mysli ty původní, kdy vevnitř nebyly jen samé krystalky cukru a náplň opravdu připomínala rum. Hned po nich se dostaví mandle. Ovšem slibovaného smrtícího kyanidového polibku se rozhodně obávat nemusíte, jelikož Kilian nám zde právě spojením s cukrovou třtinou a již nastupující čokoládou a karamelem naservíroval jinou tradiční českou laskominu a to Bari mandle a k nim luxusní pralinky. Jsou nejen z mléčné, ale díky přidaným kávovým bobům i z hořké čokolády, přičemž sladce aldehydový heliotropin v další fázi zdůrazňuje jejich karamelovou náplň. Poslední pochoutkou, kterou Black Phantom nabízí, jsou stejné máslové sušenky jako v Dries Van Noten – tady musím jednoznačně se Sergejem Borisovem z fragranticy souhlasit. Naštěstí jsou bez kašmeranu a na rozdíl od něj nejsou skořicové, nýbrž kokosové. Podle Sergeje prý Sidonie Lancesseur použila thajský karamel, vyráběný z kokosového mléka, nicméně kdybych si tuhle informaci nezjistila předem, tipla bych si laicky, že tento tón má na svědomí stejný druh mléčného santalu jako ve Fordově Santal Blush. Každopádně mu musím dát za pravdu v tom, že tam kde Dries Van Noten do gurmánského světa jen tak nesměle nahlíží, Black Phantom se k němu hrdě hlásí z dálky. Oproti dosavadním Kilianovým gurmánkám jako Back to Black nebo Intoxicated má však Black Phantom jednu velkou výhodu a tou je hořký vetiver, suchá zemitost pačuli a další dřevo, které vyvažují její sladkou stránku, takže ulepené prsty, trnutí zubů ani otrava cukrem tentokrát nehrozí. Kolem nositelky vytváří příjemně nadýchaný obláček a vydrží vám dělat společnost zhruba pět hodin, než je potřeba ji znovu přiživit.

V první fázi navnadí okvětní plátky purpurových růží, macerované ve švestkovém nektaru. Poměrně rychle ale sklouzne do celkem tradiční pačuliové, jemně kořenité růže s nádechem červeného a později i tmavého bobulového ovoce na dřevitě ambrovém základu se špetkou bílého pižma. Mezi montalovkami ale patří rozhodně k těm povedeným.

Vznikla na základě obrazu nahé dámy s blond vlasy, zapletenými do dvou copů, která je otočená zády a v ruce drží černý deštník s bílými puntíky, jímž se chrání proti černému dešti. Já osobně bych však ten obraz k vůni po jejím vyzkoušení namalovala trochu jinak – v pohybu: jako liduprázdnou ulici, na níž se náhle za večerního deště zjeví dáma v perfektně ušitém kostýmku, semišových rukavičkách a s věnečkem, uvitým z heřmánkových květů, ve vlasech. V jedné ruce svírá deštník a v druhé kytici jemně kořenitých růži a taky svazek fialek. Najednou se zastaví, aby nasála vůni navlhlé ambrově-pačuliové zeminy z přilehlého trávníku. Jinými slovy Black Rain je parfém, který by mohl potěšit příznivce skončené Black Violet od Toma Forda. Sice v sobě nemá kandované ovoce a je tudíž méně sladká a pačuli tu má v kombinaci s ambrou a špetkou bílého pižma spíše zemitou, než chypre polohu, ale mám z ní naprosto stejný dekadentní dojem. Proto musím do puntíku souhlasit s tím, co o ní Renier píše na svých stránkách. Vůně mi skutečně našeptává: „Pojď blíž. Jsem tajemná a dramatická, avšak nezapomenutelná.“

Šafrán je hodně zlobivá bylinka, která v řadě vůní, zejména orientálek, mívá někdy tendenci gumovatět. Tady tomu není výjimkou. Schovává se pod hromadou rozmačkaných jalovcových bobulí a ultra svěžího šťavnatého pomela a plachtou ze surové, vetiverově zakouřené kůže. Ta zjemní až po rozvonění díky šafránu a sametové fialky, u níž nutno vyzdvihnout, že sama o sobě nebonbónkovatí. Až sem by to s tím black bylo v pořádku. Jenže to by se k tomu nesměly v základu přidat sladké maliny. Ono je to povedené, jenom téma zapomenutých, byť zásluhou směsi dřev neulepených cukrátek v kožené kabelce už mě nějak nebaví tak jako dřív. Každopádně komu se líbí Cuir od Lancome, měl by vyzkoušet i Black Saffron.

S většinou tulipánových vůní, které jsem až doposud zkusila, nemá nic společného. I když v ní kytici tulipánů, osvěženou vůní sněženky a bramboříku najdete, výraznějším prvkem jsou přece jen spíš gurmánské tóny sušených švestek, doplněné bílou čokoládou a dřevem, jimiž se Black Tulip hlásí k příbuzenství se Salt Caramel. A je to právě květinová složka, která činí tuhle sladkou vůni nikoliv přeslazenou, nýbrž k nakousnutí.

Tak tahle vůně je opravdu černá, sice pánská, ale v první půlce rozhodně černá. Suchý pepřově štiplavý vetiver je zakouřen lehkými ropnými výpary. Vlastně mi zpočátku malinko připomněla Tauerovu tvorbu, jenže zde je drhnoucí zakouřený vetiver a všechna ta dřevitost a zemitost postavena do kontrastu ke svěžím zeleným citrusům. A ač v oficiálním složením není uvedena, v drydownu mi zespoda vše prohřívá hořkoslaná ambergris s "máslovými" tóny.

V podstatě se jedná o reformulovanou vůní Betty´s Black Jellies, kterou John původně vytvořil exkluzivně pro svoji matku. U každé vůně se snažím toho o ní říct, co nejvíc, ale tady úplně stačí, když řeknu, že v ní dominuje lékořicový anýz, který společně s kokosem, špetkou jehličnaté svěžesti, teplým kadidlem a vanilkou, vytváří dojem autentických hašlerek, posypaných příjemně živočišnou, najemno namletou skořicí, a bílou čokoládou navíc v drydownu (tonka), což vlastně už tak trochu potvrzuje i původní název.

Na všech Tomových vůních, které jsem dosud zkoušela, se mi líbilo, že dostály svému názvu. Nejinak je tomu u Black Violet. Začátek je ve stylu citrusů, dřevitých tónů a hory kandovaného ovoce. A pak už ji tady máme, temnou sytou šťavnatou krasavici. Tváří se sice jako chladná milenka, ale přitom vás láká svými sametovými ručkami s příslibem, že ve vašem náručí roztaje. Ale nezůstává právě jen u fialky, objevuje se její drahá polovička větvičník a skoro ji až pohltí – jestliže jsem si myslela, že ho je v NdN hodně, tak zde je ho dvojnásob. Jak noc pomalu končí, větvičník mizí a fialka se nepatrně prosvětlí do fialovějších tónů a prosladí prachovým popraškem, který na ni padá jako ranní rosa.

Z mého pohledu by si tahle vůně zasloužila úplně jiný název. Pro mě je to sněhová královna, jejíž ledové zemité srdce, tvořené zmrzlými ostružinami, borůvkami a černým rybízem, se snažíme rozehřát. Nejprve to zkoušíme jen s pomocí několika stydlivých jiskřiček ambry, potom ale použijeme mnohem silnější plamen v podobě doutnajícího agarového dřeva a trochy santalu, který její srdce konečně promění ve vřelou zkaramelizovanou vanilku, uvnitř však měkce nadýchanou a zahalí královnu do tmavého sametového pláště (podtóny oudu). Blackmail je podle mě poznat, že u ní John myšlenkově částečně vycházel z Fields of Rubus. V tomhle případě se ovšem záměna malin za tmavé bobulové ovoce a tabáku za oud a utlumení pačuli vyplatila, neboť tak vznikla mnohem smyslnější orientální vanilková vůně, která z prvotní intimní fáze postupně začne dýchat, rozpínat se a hřát. Doufám, že si časem třeba najde cestu i do stálého sortimentu, protože by bylo určitě škoda, aby takhle povedená vůně zůstala jen exkluzivkou.

Má být inspirovaná skutečným Blacks Club v londýnském Soho a musím říct, že jsem příjemně překvapená. Najdete v ní totiž opravdu vůni kožených křesel, propolisově ambrového, archivního koňaku, tak knižních výtisků v kožené vazbě v policích z navoskovaného mahagonového dřeva. K tomu se pak ještě díky vřelému kadidlu přidá i praskající oheň v krbu.

Jednou stranou malinko lineární, ale kupodivu zajímavě roztomilá vůně čistoty, tak bych jí popsala obecně. Mýdlová, zpočátku chvilku až chladně mýdlová vůně s převládající levandulí bez pánských tónů. Na okamžik se zdá, že půjde o sušenou levanduli, ta však vzápětí ožije do čerstvé podoby a je připravená k následnému rozdrcení, aby vynikla její jemná bylinná štiplavost. Přidává se dřevitě pryskyřičnatá ambra s tenkou medovou krustou a prachová zrnka téměř nesladké vanilky, která v kombinaci s nedrhnoucím pudrovým pižmem působí velmi příjemně a vzdušně. Ta vůně čistě vypraného prádla by tam byla, ovšem kromě toho si právě skrze tu docela zajímavou "pudrovou vzdušnost" představuju, že takhle by mohla vonět surová bavlna, čerstvě sebraná z plantáže - měkounký nadýchaný obláček.

Bílý francouzský porcelán? Ano, džbán plný sladce perlivé kokakoly, ze kterého si právě naléváme do skleničky. A tím vším se prolíná vůně čistě vyprané blůzky z chladivého hedvábí, které příjemně šustí, jemného pudru a vanilkových rohlíčků. V jednoduchosti se někdy skrývá ta největší krása a to je přesně tenhle případ. Jen je škoda, že se vyrábí pouze stovky, s menším bych to zkusila hned.

Až dosud jsem si naivně myslela, že nemůže existovat fialková vůně, která by se mi vyloženě nelíbila, ale ouha, Gérard Ghislain mi to dal pěkně sežrat. Zpočátku se tam sice rýsuje hezká fialka se šťavnatým bergamotem, jenže ta je vzápětí zpacifikovaná prašnou zemitostí a podivnou vodnatostí. A pozor, nekončíme! Z fialky zůstala už jen nepatrná stopa ve formě pudru, zcela udusaná zatuchlou mléčnou dřevitostí. Teprve na závěr se odněkud vylouply sametově zelené fialkové lístky v obilném poli, prohřáté sluníčkem. Ale to mi ani zdaleka nemůže vynahradit to martyrium předtím.

Jde o výrazně kořenitou pačuliovku s trpkým bergamotem a mátově svěží pelargónií. Pačuli v ní připomíná zaprášený sklep, v němž se válí kousky březové kůry. V této fázi působí poměrně drsně až pánsky. Teprve po hodině zesládne a prohřeje se zásluhou banánového ylangu. Základ má podobný jako Ambre Rouge, čili ambrovanilkový. A přestože se mi líbí, rozhodně to není typ vůně pro běžné nošení podobně jako Patchouly Boheme.

Jak uvádí složení, opravdu tu ucítíte vůni autentických vlašských ořechů, louhovaných v červeném víně, ale já osobně toho v Blask nacházím trochu víc. Vavřín ve vůních obvykle nesnáším a nevím, jestli je to jen jeho kombinací s ořechy a vínem anebo ještě něčím navíc, ale mně osobně evokuje i mokrý písek s mohutným nánosem mořských řas. Pro mě je to Bosque další důkaz toho, co už dávno tvrdí Mitzi, že Christophe Laudamiel je geniální parfumér :) .