Úvodní směs jehličnatých tónů, sena, větrově nasládlého anýzu a mátově svěží pelargónie jde značně do pánska. Nicméně v té další udělá vůně naprostý kotrmelec a převtělí se ve vůni vysokoprocentní, najemno namleté čokolády s nasládlým aromatickým tabákem, hladkou ambrou, doplněné příjemnou levandulovou kolínskou. (NT)

Vůni sušeného konopí v Cozé Verde nahradila oproti její předchůdkyni z velké části čerstvě vymačkaná šťáva z limetky a nezralých zelených fíků, okořeněná kromě drceného pepře i špetkou sladké papriky, čímž v kombinaci s pačuli a nezralými kávovými boby opravdu vyzní zeleněji. Sice oceňuji, že je ve srovnání s Cozé téměř nesladká, jen je z mého pohledu škoda, že tady Pierre už tím krásným sušeným aromatickým tabákem s koženými podtóny na úkor dřeva.

Musím dát moudjahidine za pravdu, tenhle Pierrův les je kouzelný. Díky lehoučkým aldehydům osvěžený ranní rosou a lehkým vánkem. Zároveň je plný jehličí, šišek a doutanjícího klestí (borovicová pryskyřice s olibanem a krotkým oudem). To je taková škoda, že tak rychle přestane jít do prostoru a i celkově držet.

Je starší sestrou Mon Parfum Pearl - sněhobílá růže s perleťovými odlesky vanilkově sladkého pižma, která miluje sušené ovoce od exotické papáje, maracuje až po švestky. kandované lesní jahůdky a pomeranče a karamelky. Mlsá je, kdykoliv to jen jde. Jinými slovy 20 Years je delikátně zpracovanou květinovou gurmánkou, která by mohla oslovit příznivce vůní jako Andromeda (Tiziana Terenzi) nebo Omnia Paraiba (Bvlgari) aj. Oproti nim je sice intimnější, ale nepůsobí tak ukrutně sladce.

Má volně navazovat na pohádkový les z L´Eau Guerriere. No jak se to vezme, osobně bych řekla, že Pierre si to trochu popletl i malinko s Fellanilou. V případě Sorong jsme totiž spíš vyšli z lesa, na jehož okraji rostou rybízové keře a osvěženi citrusovou ranní rosou místo nebeských aldehydů si to zamířili v oblíbených šafránově semišových botách na pole, kde se právě sváží seno s kyticí zemitých kosatců ze zmíněné Felanilly, posypaných zázvorovým prachem a hrstí mandlí v kapse.

Pokud někdo z vás hledá gurmánskou čajovku, potom tahle vůně právě vyřešila váš problém. Kombinuje v sobě několik druhů mandlí a čaje. Nejprve jde o směs pražených a kandovaných mandlí, osvěžených nahořklým neroli. Po chvilce už se objeví i první druh čaje. Přesněji řečeno se jedná o ice-tea s příchutí šťavnaté nektarinky, jelikož tak především zásluhou hořkého zeleného galbana působí. V další fázi mandličky rozemeleme na jemný prach a jelikož jsme mezitím už náš ovocný ledový čaj stihli vypít, dostaneme místo něj tentokrát hrnek teplého jasmínového čaje s medovými podtóny a další hromadu mandlí. Ale tyhle už mi jsou dobře známé, jsou to totiž svatební mandle s polevou z bílé čokolády a marcipánu. Pokud by se někdy Le Bouquet de la Mariée přestala vyrábět, tahle Stephanova starší verze s čajem místo pomerančového květu je podle mě zcela důstojnou alternativou.

O tom, že je Arturetto Landi mistr kadidlových vůní asi nikdo nepochybuje, ale dovede je posunout i do budocnosti? Rozhodně. Hebké sametové kadidlo okořenil špetkou pepře, skořice, hřebíčku, šafránu a přidal několik okvětních plátků růže a jasmínu. Ale co je nejpodstatnější, velice šikovně mezi ně zakomponoval i jednu rozkrojenou jahodu a ždibec libečku tak, že vůbec nepůsobí polévkově a naopak společně se senem, koženým tónem labdana, kastoreem, cibetkou, hořkoslanou balzamickou ambrou, zemitostí pačuli a dřevem, jemně oslazeným tonkou vytváří společně s kadidlem dojem venkovského kostelíka a přilehlých polí, na nichž místní sedláci právě sklízí seno. Vůně je ovšem jednoznačně pánská od začátku do konce.

Tohle je bylinná levandule s dominantní vůní sena z babiččiny zahrádky, která v ní byla vypěstována společně s rebarborou a šťavnatým hořkosladkým grepem, aby posloužila společně s jedlovým jehličím a suchým, lehce zakouřeným vetiverem se slaným podtónem jako hlavní ingredience pro výrobu pánské fougere kolínské v nedalekém holičství. To by samo o sobě bylo zajímavým prvkem, nebýt tuny dezinfekčního ambroxanu, který ustoupí teprve v základu, kdy se projeví i lehce ovocný nádech levandule a v kombinaci s mandlovou tonkou na mé kůži vytvoří pánskou variaci na Mon Guerlain.

V úvodu Felanilla vytáhne ostré šafránové drápky, po pár minutách už se však ukáže jako pravá vanilková dáma a na vlahém poledním vzduchu přijme nabízenou kytici zemitých kosatců. Potom ji ale zvědavost naláká do nedaleké stodoly (cedrové dřevo?). Čeká ji tam totiž hromada čerstvě složeného sena, ještě prohřátého od slunce. Leží v ní i jeden banán, na nějž se okamžitě s chutí vrhne. Jak se v seně tak líně převaluje se svojí kyticí kosatců, který po řádném rozvonění přejde do pudrové podoby, změní se vanilka ve Felanille v měkce mohérovou šálu, přítulnou, klidně jako ta kočka :) .

Tuto vůni vytvořil Pierre spolu s Corps et Ames Eau de Toilette Apaisante u příležitosti 10. výročí od založení Parfumerie Generale. Je inspirována africkým městem Djenné v Mali. To je zvláštní jednak tím, že leží na spojnici řek Nigeru a Bani, jejichž zásluhou ho každoročně na pět měsíců v roce postihují záplavy, které město promění ve svěží zelenou oázu, a jednak zvláštní hliněnou architekturou (především mešitou). A světe div se, svým způsobem se mu to tam všechno podařilo vystihnout. Lehounký bylinný závan levandule spolu se svěží mátou působí jako subtropická přeháňka a poodhalí několik květů lehce omamného šeříků. Tím veškerá exkurze do oázy končí a nastupuje fáze sucha. Pominu-li zcela tu sladkost a jedlost prachového kakaa, protože ta je tam v tomto smyslu přebytečná, potom v kombinaci se dřevem a senem, opravdu připomíná slaměnou chýši zpevněnou hlínou. Špetička ambry spolu s jemnou kůží a právě tím prachovým kakaem zase vytváří dojem hřejivého pouštního vzduchu. Moc povedené.

Za jménem ve značce se skrývá stará šlechtická rodina, pocházející původně z Korsiky, jejíž kořeny sahají až do 12. století a název samotné vůně je pak dnem, kdy se Valentine Pozzo di Borgo, zakladatelka této značky, narodila. A jak se Valentine dostala k vůním? Jejím dědečkem z matčiny strany totiž není nikdo jiný než Léon Givaudan, slavný parfumér a tvůrce vůní jako Paloma Picasso, Farouche nebo Fleur de Fleurs od Niny Ricci a pradědečkem Léon Givaudan starší, taktéž parfumér a zakladatel známého parfumérského gigantu. A jaká je signature vůně samotné Valentine? Svěží, zelená, prostě středomořská každým coulem. Zprvu je nejen zeleně citrusová a kapku dřevitá, ale díky kardamomu i štiplavě kořenitá. Fíky v ní jsou vysušené od poledního slunce a spíše nahořklé. Pouze aromatický koriandr jim dodává trochu té nasládlosti. Mořský vzduch (kouřový vetiver se slaným podtónem) je jemně prosycen trochou pudrového kosatce a podobně laděného pižma a prohříván slunečními paprsky (vanilkově pryskyřičnatý benzoin). Vůně jako stvořená pro procházky pobřežní promenádou u moře, lemovanou fíkovníky. A ač je oficiálně označovaná jako dámská, nevidím nejmenší důvod, proč ji upírat i pánům - unisex jak vyšitý.

Jak už napsala moudjahidine, Papyrus de Ciane je naprosto neskutečná vůně. Kromě rozmačkaných galbanových stonků a listů v ní cítím i mýdlové neroli s jiskřivým bergamotem a vodními tóny, evokujícím dojem zurčícího potoku, obklopený rákosem a puškvorcem. Mezi zeleň, k níž se po rozvonění přidá i mátově svěží pelargónie, se postupně začne vkrádat sušená levandule s vůní sena, lékořicový anýz, palčivě dřevitý hřebíček se špetkou teplého kadidla a několika výhonky medově nasládlého jasmínu, které ve formě hřejivých slunečních paprsků dopadají na vodní hladinu společně s několika vločkami bílého pižma. Přesně takhle jsem si původně představovala Heeleyho Ophelii s tím rozdílem, že Papyrus de Ciané není ale zdaleka tak depresivní, naopak vzbuzuje i určitou jiskřičku naděje.

Jde opravdu o krásné zpracování pomerančového květu. Kromě něj jsem si všimla letmého úvodního závanu zeleného hyacintu, gardénie a medově nasládlého jasmínu. Jinak je ale pro mě koncentrace EdP hlavně o nesladkém pomerančovém květu a černém bezu na nazelenalém pačuliovém základu.

To je zase jiná úroveň. U něj v úvodu cítím i pomerančovou kůru a výraznější hyacint než v EdP, který ale na mně nemá tendenci uhnívat jako mi to dělá Lutensova Bas de Soie. A když tak zmiňuju toho Lutense, v čistém parfému vnímám i ten kosatec. S EdP se sejde až po rozvonění, kdy začne být dominantní nesladký pomerančový květ s černým bezem, ovšem ve srovnání s ní je plnější a kulatější. A konečně se odlišují základem, kdy se čistý parfém může pochlubit kromě pačuli i moc pěkným santalem.

Vůně nese název bývalé francouzské kolonie v Asii. Rozkládala se na území dnešního Laosu, Kambodžy a Vietnamu. Konkrétně prý Pierra inspirovaly dvě fotografie z roku 1920 z plavby po řece Mekong za ranních červánků, protékající touto oblastí. No a Pierre to vyřešil velice šalamounsky. Řeku byste totiž v téhle vůni hledaly marně, takže použil jednotlivé složky z těchto končin. V začátku vás přivítá chladně svěží závan pikantního kardamomu, následovaný vanilkově pryskyřičnatým benzoinem, které by tedy snad mohly reprezentovat ranní mlhu a ty červánky, když jó popustíme uzdu fantazii, ale to je tak všechno. Potom už to totiž rozjedeme pěkně gurmánsky po Guillaumovsku a to s dřevěným soudkem zcukernatělého medu a sklenicí horkého kondenzovaného mléka, v němž si rozmícháme několik zrníček drceného pepřem, aby nám z té vší dlouhotrvající sladkosti úplně netrnuly zuby.

Andry už naznačila, odkud pramení název vůně. Já jenom doplním, že tato turecká provincie je známá pro svoje letní růže. Ty jsou zvláštní tím, že se sbírají brzy ráno, kdy jsou jejich květy otevřené jen zpola, díky čemuž voní nejsilněji, bohatě a zároveň lehce kořenitě a následně se z nich vyrábí růžový olej. Jaká je tedy tato letní růže v Pierrově podání? Hodně malinová až marmeládová, asi jako v Rouge Avignon – není nadto, když se parfuméři ve svých dílech opakují :) , ovšem zde použil znatelně méně koření a laskomin. Po odeznění ovocné části vynikne zásluhou pačuli i zemitější stránka této růže. Kadidlo, špetka oudu (téměř neznatelně živočišný) a ambra jí zase propůjčují prachový stříbrošedý plášť – podobný, s větší dávkou oudu, asi budete znát z Portrait of a Lady (ano, tady souhlasím v této fázi s nepatrnou podobností, proklamovanou na zahraničních webech). Ovšem tady jsme u slaďouše Pierra, že :) , čili on nám to kouřové pryskyřičnato a chladný prach dal do kontrastu s hřejivým medově vanilkovým benzoinem, s nímž jste měli tu čest třeba v Tabac Rouge. Avšak i přes tuto sladkost není ani zdaleka tak gurmánská jako již zmiňovaná Rouge Avignon nebo jeho předchozí Brulure de Rose z této číslované řady. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, takhle nějak jsem si představovala La Petite Robe Noire Couture, pokud by ji okleštili od těch původních nedostatků mainstreamové La Petite Robe Noire.

Rozpálené kamenité pláže Egejského moře s rozpáleným labdanovým pískem? Ano, přesně tam vás Limanakia dopraví. A taky k malému zurčícímu vodopádu dál ve vnitrozemí, spadajícím v kaskádách do menšího jezírka, obrostlého, citrusovníky, jemnou konvalinkou a pačuliově navlhlou hořkou zelení, k němuž se přišla napojit zaběhlá laň. Snad jen přidaná kokosová tiaré působí na místní končiny poněkud exoticky.

Zpočátku to vypadalo, že půjde o klasickou pánskou kolínskou se svěžími zelenými citrusy, rozmarýnou, kapkou neroli a několika lístečky čerstvé máty, což by bylo ale vzhledem k tomu, že na ní pracoval Pierre Bourdon, docela škoda. A opravdu, po rozvonění se ukáže, že zajímavé a netradiční kolínské nejsou výsadou jen Dominique Ropiona. Citrusy totiž ustoupí a místo nich se ukáže prašná levandule se zemitými podtóny pačuli a vlažným zeleným čajem. A to není všechno, v základu pro vás totiž na mechovém podkladu schovává i hromádku nahořklých zelených fíků s drobounkými chloupky na povrchu jako v jedné fázi u Pure Mariposa s tím rozdílem, že v Monegalovi zesládnou. Kruci, proč když konečně někdo udělá pořádnou fíkovou chypre, musí být každým coulem pánská?

Aneb sólo pro kosatec. Máme tu kosatec štiplavě svěže zelený, zemitý i s kořenem a lehounce mrkvový, který se však po chvilce zahalí do něžného kouřového obláčku. Znovu z něj vystoupí jako kosatec máslový, prohřátý slunečními paprsky v podobě ambry.Jak se vůně dál rozvíjí, stává se květ kosatce křehčím a vzdušnějším a skrývá uvnitř jemné prachové částečky pylu. Proč ale musí být tak tělový a i proč ho moje kůže do hodiny sežere?

Jak je Pierre v poslední době ve svých novějších kolekcích celkem invenční, v té číslované jeho fantazie poněkud pokulhává. Peau d´Ambre nás podobně jako L'Eau Guerrière závádí do lesa, osvěženého aldehydovou rosou a vánkem. Kožené boty se nám během cesty boří do jedlového jehličí a provázeni pudrově pryskyřičnatým soumrakem přitom pozorujeme v dáli západ ambrového slunce.