Píše se rok 1805 a u Trafalgaru právě svádí námořní bitvu armáda viceadmirála Nelsona s francouzsko-španělskou armádou, vedenou viceadmirálem Pierrem de Villeneuve. Ve slaném vzduchu je cítit vůně střelného prachu, kovových mušket, soudků s brandy a kožených kabátců. Ve 13:15 vyšlehne odněkud z lanoví další výstřel a zasáhne Nelsona, který se právě nachází na velitelské palubě s kapitánem Thomasem Hardym. Admirál padá obličejem k zemi a vůně dřevěné paluby se začne mísit se sladkou pachutí jeho krve. Nevím, jak to u Beaufort dokázali, ale všechno tohle v Tonnerre najdete. Vyzkoušet by ji měli hlavně příznivci vůní Blood Concept, protože tohle je už záležitost pro vyloženě fajnšmekry, co si potrpí na divnovůně. A i když ji možná nakonec nezvládnete nosit, minimálně vás její zkoušení bude bavit. Pány tedy asi spíš trošku víc.

Operním začátečníkům tenhle dvouaktový kus, stejně jako skladatelovo jméno Veincenzo Bellini možná moc neřekne. Když však zmíním jméno Maria Callas, budete už určitě doma, jelikož její role druidské kněžky Normy v tragickém příběhu lásky, patří rozhodně k jejím největším. Z olfaktorického pohledu si pak Gérald Normu představuje zhruba jako Chanel No. 5 s lehčími šumivějšími aldehydy, kdy moderní tóny chypre (není tu vetiver, který v současné pětce mívá někdy tendenci trochu drhnout) byly doplněny o hrst jemného pižma navíc a vanilka o pralinkový podtón, ovšem vůně zároveň nepodstrádá tu klasickou květinovou složku se starosvětskou stopou. Možná si řeknete, že to není nic převratného, ale přesně aldehydovka tohoto typu podle mě dokonale odráží vnitřní konflikt hlavní hrdinky (láska x nenávist).

Jméno Sidonie-Gabrielle Colette vám toho asi moc neřekne, ale zmíním-li filmy Chéri s Michelle Pfeifferovou http://www.csfd.cz/film/238929-cheri/ nebo ještě slavnější muzikál Gigi s Leslie Caronovou http://www.csfd.cz/film/6759-gigi/ , už asi budete doma. Ano, právě literární díla této spisovatelky poskytly předlohu k oběma filmům. Samotná Colette pak prožila poměrně bouřlivý život. Poprvé se provdala velice mladá, ovšem kvůli manželovým nevěrám se po deseti letech jejich svazku nechala rozvést. Poté prožila řadu bouřlivých vztahů s muži i ženami. Jednou z žen byla i Mathilde (Missy), s níž vystupovala ve slavném Moulin Rouge. Obě ženy se během pantomimického vystoupení roku 1907 dokonce veřejně políbily. Byl z toho velký skandál, k němuž byla dokonce přivolána policie a vztah potom musely už jen držet v tajnosti, než se jejich cesty definitivně rozešly. Roku 1912 se Colette provdala za barona Henryho de Jouvenel des Ursins, byl již také rozvedený. S jeho synem z prvního manželství Bertrandem prožila během této doby milostnou aféru a byl to tento vztah, který dal vzniknout právě jejímu románu Chéri. Ani toto manželství však nevydrželo a Colette se roku 1935 (potřetí a naposled) provdala za obchodníka s perlami. Sidonie-Gabrielle Colette byla všestranná dáma. Kromě své bohaté spisovatelské a umělecké kariéry byla během 1. světové války činná i jako reportérka, vstoupila i do armády jako zdravotní sestra, dokonce jí byl i udělen Řád čestné legie (nejprve rytíř a později dokonce velkodůstojník). Při takovém pozoruhodném životě by člověk očekával nějakou extravagantní vůni a bohužel jsem se dočkala podobně jako andry "jen" veselé letní citrusovky ve stylu těch od Annick Goutal: citron, hořký grep a limeta. Tu a tam o sobě dává vědět konvalinka a čerstvě utržená levandule, jenže ty citrusy se vás ne a ne pustit. Vanilka, která se do toho zapracuje v základu, potom bohužel způsobí to, že vůně na mně nabere podobu citronového lipa :roll: . Co se mi na vůni opravdu líbí, je gurmánský náznak fialkových bonbónů a nepříliš sladkým čokoládovým dortem v závěru. Sama Colette prý ráda mlsala čokoládové bonbóny. Takže tady bych měla jediné spojení. Faktem ovšem zůstává, že žena s tak bohatým a skandálním životem jako Sidonie-Gabrielle Colette by si zasloužila spíš vůni ve stylu Noir de Noir. (NT)

1875 Carmen Bizet asi taky netřeba nějak podrobně představovat, jde možná o jednu z nejslavnějších rolí velké Marie Callas. A tady přichází můj absolutní vítěz. Carmen totiž projeví naplno svůj temperament hned po nástřiku a to slunečným citrónem z Promesse de l´Aube a jiskřivým zázvorem v kombinaci s pryskyřicemi a kastoreem. Umí být ale i smyslná. Vlasy jí zdobí něžné bílé květiny a hebký "prachový" šafrán a její polibky voní po medově sladkých švestkách (davana). Její vřelé kadidlové objetí je zároveň i mléčně santalové a sladce růžové (jako u Palissandre d´Or s tím rozdílem, že tady to dřevo drží pohromadě mnohem víc).

Jméno slavné orientální tanečnice, kurtizány a špiónky Mata Hari asi netřeba blíže přibližovat. Co však tentokrát mohu s potěšením říct hned na začátek, že tentokrát se Géraldu Ghislainovi povedlo držet se konceptu kolem dané osoby. První tóny jsou ve znamení hořké pomerančové kůry a svěžího liči. Vzápětí už však naše tanečnice (růže v tenounké marcipánové krustě) začíná projevovat i svůj orientální charakter a to tentokrát příjemně, lehce živočišným kmínem a teplou nasládlou "prachovou" skořicí. Je zlehka poprášená fialkovým pudrem a v ruce drží zemitý kosatec, jímž máváním opíše ve vzduchu několik osmiček. Ale co je to nejpodstatnější, naše tanečnice se ihned po svém vystoupení uchýlí do společnosti svého mléčně nasládlého santalového obdivovatele v "sametově" chyprovém kabátě, kolem něhož se vznáší kouřový obláček lehce drhnoucího vetiveru. Ti dva si spolu dokonce vymění i několik letmých vanilkových polibků. Brian to na svém blogu I Smell Therefore I Am vystihl naprosto přesně: tahle vůně je květinová, ale kořenitá, přidrzlá, ale jemná a zároveň sexy, prostě všechno, co by si tak člověk ve spojení Mata Hari představil. No a přičtěte si k tomu jak nadprůměrnou intenzitu tak i výdrž.

Jde asi o nejznámější pařížský kabaret, jímž podobně jako u Olympia Music Hall prošla řada význačných umělců, takže není příliš překvapující, že si na ni Gérald Ghislain u příležitosti 120. výročí od založení vzpomněl. S Moulin Rouge se neodvratně pojí kankán a musím uznat, že v tomhle ohledu se vůně drží tématu už od samého začátku. To se totiž objeví temperamentní teplá skořice, která se v obláčku snáší na sklenky se švestkovým likérem. Vzduch je naplněný vůní líčidel zdejších tanečnic - hlavně pudr (kosatec) a šťavnatá červená rtěnka, která jim září na rtech, zatímco ve svých semišových rukavičkách posílají do publika několik vzdušných polibků. Kdo by rád opravdu povedenou nebonbónkovou rtěnkovou vůni se skořicí a hebounkým semišem s lehce nadprůměrnou intenzitou a výdrží, měl by se určitě seznámit.

V případě 1890 La Dame de Pique Tchaïkovsky jste možná někdy četli novelu Piková dáma od Alexandra Sergejeviče Puškina o důstojníkovi Heřmanovi, hnaném zoufalou touhou zmocnit se tajemství tří vyhrávajících karet, pro nějž neváhá svést a dokonce nepřímo způsobí smrt jiné osoby. Tajemství sice odhalí, přesto ho nakonec jeho činy dostihnou, o všechno přijde a zešílí. A Piková dáma v podání Géralda Ghislaina ukazuje naštěstí jen to pozitivní z příběhu. S pomocí nasládlého růžového pepře a jemně štiplavého zázvoru srší energií od samého začátku. Pomerančový květ, vonící po lesních jahodách, a růže s jasmínem s kalichy plnými červenoovocné zavařeniny by pak s trochou fantazie mohly symbolizovat třeba hráčskou vášeň Heřmanovy duše, která ho ničí. Kůže se sametovým pačuli, ambrou a teplým kadidlem by zase mohly představovat jeho důstojnickou uniformu. A nevím, zda je to ambrou, případně jinou složkou, ale pačuli tu kromě tónů chypre má zároveň i zajímavý oříškově zemitý nádech. (NT)

Světský chvalozpěv (překlad názvu) na ní pět nebudu, nicméně je to jedna z mála vůní, kde beru lilii na milost :D – i když, jak jsem se dočetla ,on ten název zřejmě víc souvisí s mystickým a náboženským významem použitých složek (hloh jako prostředek k zahánění zlých duchů, lilie jako symbol čistoty, nemluvě o významu kadidla ať už v katolickém či staroegyptském náboženství). Začíná nahořkle, kombinací neroli a natrpklého hlohu, po chvíli se přidává právě ta lilie, která je pro mě překvapivě křehká a prosluněná. Když odezní květinová část, ukáže LP i svou orientální tvář: směs kouřících dřev a „vanilkového“ benzoinu. V závěru vás ještě strhne do hromady sena, opět prohřáté sluníčkem. (NT)

Má tematicky navazovat na Louanges Profanes. Spojujícím bodem je však v tomhle případě pouze hořká svěžest neroli. V tomhle případě ji ovšem Pierre doplnil šťavnatou hruškou, osvěženou mandarinkovou šťávou, růžovým pepřem a citrusově kořenitými tóny pelargónie. Proti své předchůdkyni tak působí jako jiskřivější a veselejší bílokvětinovka, vznášející se na obláčku z bílého pižma společně s několika jasmínovými výhonky.

Podobně jako její předchůdkyně, je i 190 Ans pozoruhodnou přehlídkou stávajících guerlainovských vůní. Perlivě sladký otočník, tlumený ambrovým akordem v úvodu odkazuje k pozdější fázi QVLP. Hned poté se o slovo hlásí ikonická L´Heure Bleue se ždibcem badyánu, hřebíčkovým karafiátem a pomerančovým květem, což je zároveň jediný spojovací bod se 180 Ans de Créations. V další fázi pomerančový květ zesládne a v kombinaci s jasmínem se představí další Thierryho díla: Boisé Torride a svatební mandle z Le Plus Beau Jour de ma Vie, které s drobnými závany bílého pižma chvilkami vzdáleně připomínají i L´Instant Magic. V tomhle případě jsou navíc prozářené ylangem s vůní přezrálých banánů, který můžeme znát ze Samsary, Mayotte, ale v kombinaci s vanilkou z Wasserovy Terracoty Le Parfum.

Příběh mladičké Cio-Cio-San z opery, jíž je inspirovaná vůně 1904 Madame Butterfly Puccini, vám bude určitě známý. Tady to začíná být v případě operní kolekce ještě zajímavější. Otevírá se hořkým neroli, osvěženém mandarinkou, které hřeje ve vůni po celou dobu jako ranní slunce. Probouzí totiž k životu kosatec. Ten je zpočátku zemitý a doprovázený lehounkým mrkvovým nádechem. Postupně se však s pomocí mandlového otočníku a jemného pižma změní v něžně pudrový. Díky vzdušným dřevům ale drží pohromadě. Dokonalá interpretace křehkosti Madame Butterfly!

Každý z vás minimálně jednou slyšel asi nejslavnější árii Nessun dorma v podání slavného Luciana Pavarottiho, pocházející z Pucciniho opery Turandot. A pokud jste ji neměli možnost shlédnout celou, pak děj vám bude jistě povědomý. Turandot je totiž čínská princezna, která se rozhodla provdat jen za toho, kdo hádně její tři hádanky. Řada nápadníků selže a čeká je proto smrt. Vyvoleným se stává až princ Kalaf. A 1926 Turandot Puccini je žlutým narcisem s kořenitými a zemitými podtóny. Má ostré zázvorové drápky a nebojí se použít ani karafiát, zatímco se při pokládání první otázky zakousne do šťavnaté hrušky. Nejen proto, ale i díky kapkám rudého jasmínového nektaru působí tak trochu krvelačně, kterak se ze svého koženého trůnu chystá zpečetit osud dalšího nebožáka, jemuž se kouří z hlavy (ambra s teplým kadidlem), jak se usilovně snaží najít správnou odpověď.

Ano, na začátku zavoní společně se vzdušnými aldehydy a kapkou bergamotu a neroli nádherný mrkvový kosatec se zemitými podtóny, který si sem přišel na chvilku odskočit z 28 La Pausa. Jenže co je tahle krátká návštěva platná, 1932 totiž není kosatcovka, ale mydlinková ovocná jasmínovka, kterou po rozvonění lehce doplní růže, banánový ylang ylang a malinkatý karafiátek, který vůni dodá příjemný květinově pikantní podtón. V základu pak pokaždé na mé kůži květiny převálcuje hřejivé mošusové semínko, jehož zásluhou se to všechno tak nějak slije dohromady a zůstane jen, jak ji Miru nazývá, chanelade: krotký vetiver s pižmem, ždibcem santalu, pár zrníčky vanilky a k tomu jemná vůně fialek. Je to elegantní a na chanelovské poměry i docela vřelá vůně, dokonce mi ani nevadí její intimita, ale příště bych prosila radši tu kosatcovku :) .

Je květinovou aldehydovkou s pudrovými tóny, která se vrací na přelom 19. a 20. století, kdy si distingované dámy ráno před snídaní v doprovodu komorné vyšly do zahrady natrhat čerstvé květiny. Hedvábná noční košile, dlouhá až na zem, zdobená tou nejjemnější bruselskou krajkou společně s županem, převázaném ozdobnou bergamotově zelenou stuhou skryla bosé nohy, brouzdající se ranní rosou, V kytici nesměla chybět kromě zemitého kosatce i růže s jasmínem, frézie a ano dokonce i konvalinka. Jakmile se aldehydy rozestoupí, prostor dostává už samotný salón, prosluněný kapkou medu s toaletním stolkem z cedrového dřeva s již nachystanou vázou pro květiny. Žádná rtěnka, ani dóza od fialkových bonbónů jako v případě Misie se ovšem naštěstí nekoná. Starodávná pudřenka od levandulového pudru je prázdná a zanechává jen nepatrnou stopu a květiny tak zahalí pavučinkový závoj bílého pižma. Až mi jednou dojdou zásoby 31 RC v původní koncentraci EdT, nahradím ji 1957 právě pro to geniální spojení chanelovské odtažité elegance a moderních akordů.

1969 má prý být vůní reprezentující dobu hippies a jejich sexuální revoluci v podobě "volné lásky". No tak dramaticky bych to zrovna neviděla, protože sladké (čokoláda) na mě osobně jako afrodiziakum nepůsobí, spíš mi byla naservírována optimistická vůně, víc gurmánská než orientální (viz oficiální stránky HdP). Má představa: slunečné odpoledne v zahradě, cpete se ovocem (něco málo citrusů), mlsáte dobroty plněné našlehaným broskvovým krémem, ležíte u toho na polštáři vycpaném sušenými květy (nepatrné závany). K dobrotám se přidává i čokoláda, pačuli v pozadí se stará, aby té sladkosti nebylo přespříliš. V tom k vám čerstvý větřík přivane vůni aviváže z čerstvě vypraného prádla, které někdo právě věší na vedlejší zahradě (pižmo). Jak říkám, v mém případě je 1969 víc pohodovou než revoluční vůní s tím, že ta broskev s aviváží mivá za určitých okolností tendenci působit možná malinko vlezle.

Už jsem to naznačovala, že Ben Gorham se poslední dobou zlepšuje a v této limitované edici, která se původně ani neměla prodávat, odvedl skvělý kus práce. Když bych to velice zjednodušila v podstatě vytvořil vlastní zahuštěnou noir-semišovou verzi White Suede s pudrovými tóny, přidal víc černého fialkového sametu, vynechal pižmové drhnutí a do drydownu přidal máslový kosatec z mé milované Iris Ganache. Ale to už hodně předbíhám. Černý semiš přichází po pěšině ihned, ošlehaný chladnou svěží dešťovou přeháňkou a pepřovým prachem. Má plášť z černého fialkového sametu. Ve vlasech mu ulpělo několik vlahých zelených lístků, které mu tam nafoukal vítr. Zatřepe hlavou a lístky padají na deštěm navlhlou zem. Konečně dorazil k přístřešku, kde v krbu doutná černá pryskyřičnatá ambra a pálí se dřevo. Tu a tam z něj šlehají malé jiskřičky a rozptylují po místnosti zlatý vanilkový prach. Po nějaké době si černý semiš uvědomí, že v tom černém kouřovém oparu není sám. Vanilkový prach se totiž celou dobu soustředil do rohu místnosti, kde zhoustl a vykouzlil mu společnici v podobě nádherného máslového kosatce z Iris Ganache, tady ovšem s méně sladkou tmavou čokoládou . Jednou stranou je to zasněné, sladké a nevinné a zároveň je z vůně cítit snaha o jistou provokativnost. V životě by mě nenapadlo, že můžu potkat stopu Lutense, Forda a Wassera v jedné vůni, no Ben Gorham to dokázal . Má u mě jen jediný vroubek a to je malý objem pro takovou vůni.

Vodík je plyn bez zápachu a bez chuti, nicméně už při pohledu na složení mě napadlo, že tvůrci to vzali oklikou přes vodu a vznikla z toho svěženka. Otázka byla, jaké kvality. Po úvodním kovově aldehydovém osvěžení s mandarinkou a bazalkou, při kterém jsem si vzpomněla na mou olíbenou AA Mandarine Basilic, to vypadalo hodně nadějně. Dokonce mi ani nevadil ten vodnatý meloun. Kamenem úrazu se stal navlhlý mech, v němž se vyválel zapařený živočich. A kdyby jenom to, on do toho mechu nakonec někdo vylil i teplou polévku, vydatně okořeněnou Maggi. No, pominuli dost specifický způsob balení flakonů u této značky :) , já si teda energickou svěženku, inspirovanou prvkem, reprezentujícím "původce všech věcí" představuji docela jinak.