S hedvábím až tak příliš co dočinění tahle vůně nemá, leda bychom do ní počítali chladivost třešňového květu a sladce aldehydového heliotropinu. Mně osobně spíš evokuje posezení pod rozkvetlou třešní se sklenicí kokakoly a balíčkem mandlových sušenek s vanilkovou náplní.

Některé zdroje hovoří v případě této vůně o inspiraci africkým kmenem Masajů a africkými voodoo rituály obecně, jiné se zase přesouvají na Pobřeží Slonoviny ke kmeni Baoulé a jejich kultuře. A teď babo raď :) . Osobně jsem v případě druhého kmenu narazila na zmínku o hře „Atté“, podobnou kuličkám jen s tím rozdílem, že příslušníci tohoto kmene k ní používají oříšky, tak možná to bude od obojího trochu. No především je to zase sladké, jak má Pierre ve zvyku :D . Začátek je jednou stranou zajímavý, i když jsem z něj tak trochu v rozpacích: představte si marokánky na hromadě, posypané hořkou pomerančovou kůrou a vydatnou dávkou hřebíčku. Asi díky němu se z této směsi totiž line takový lehce zapařený odér. Po rozvonění ovšem přichází Pierrova gurmánská škola. Máme tu pražené oříšky, zamíchané do nutelly. K tomu přidáme špetku, jen nepatrně připálené sladké lékořice, která je stejně příjemná jako ta v Myrhhiadu – znovu opakuji, ano Pierre asi jako jeden z mála parfumérů opravdu ví, jak s touhle konkrétní složkou zacházet – a necháme vařit v tmavém dřevěném kotlíku, až se nám z něj začne kouřit.

Tzv. toulání se světem má v sobě údajně spojovat dvě klimaticky rozdílné krajiny, a to savanu a deštný prales, samozřejmě v harmonii. Začínáme hodně štiplavě s bylinným šafránem a pepřem v hořkosladkém hávu. Po jeho rozevření už tu máme onu hřejivou suchou oblast, složenou z "prachové" kávy, jemňounce pikantního zázvoru a medově nasládlými podtóny. Kadidlo v základu je suché kouřové a hebounké, dělá dojem nadýchaného obláčku, z něhož ukáplo pár kapek v podobě hoblinek sušeného kokosu. No jo a kde je ten deštný prales? Že by to byl jen ten pepř se šafránem v úvodu? Kdepak, jak medový podtón vymizí, zázvor přece jen nabere trochu sílu a svou pikantní svěžestí dodá ebenovému dřevu onu "vlahost".

Má údajně tematicky navazovat na Aomassai, kterou jsem při zkoušení vnímala jako marokánky s oříšky, hřebíčkem a lékořicí a docela se mi líbila. No z této už tak odvázaná nejsem, podobně jako z No. 11.1 Indian Wood. V první fázi opravdu dominují květiny, zastoupené citrusově svěží magnólií, pivoňkou a vlhce nazelenalou jasmínovou vůní karo karounde a vytváří typově podobný dojem tropické květinové zahrady jako u PG05 – L´Eau de Circé. Po rozvonění se na okamžik připomenou marokánky s oříšky z původní Aomassai. Hřejivý kašmeran s ovocnými tóny a stále přetrvávající květinovou svěžestí a navlhlou zelení nadále udržují tropický dojem, který je pak v základu podpořen ještě mléčným santalem s pryskyřičnatými tóny. Inu začínám nabývat dojmu, že Pierrovi asi definitivně došla inspirace, když se rozhodl prznit svoje stávající povedené vůně. (NT)

1001 je orientálka, vystavěná na papyru, jenž byl prostředkem komunikace téměř od úsvitu lidské civilizace. Avšak ještě než začne vůně ve slonovinově zlatě malovaném flakonu s mosaznou destičkou a víčkem z tmavého dřeva vyprávět svůj příběh, připraví si na ohništi se žhavými uhlíky konvičku s čajem. Tenhle je osvěžený trpkým bergamotem, voní po šípcích a je smíchaný s čerstvě nastrouhaným zázvorem, jehož jiskřivou pikantnost po rozvonění zdůrazní hřejivá kurkuma a zavede nás do terakotových komnat sultánova paláce. Šeherezádou je tu jemně kořenitá turecká růže s tóny šťavnatých malin. Papyrus jí dodává nazelenalou, suchou a měkkou dřevitost a křehký kosatec zase vzdušnost. Díky šikovně zapracovanému pačuli je i příjemně sametová a leží na měkkých semišových poduškách ze šafránu. Orientální pohádku pak uzavírá balzamická ambra s kořenitým santalem a špetkou vanilky a hebkého bílého pižma, v niž už je částečně rozpoznatelný typický rukopis většiny vůní Nobile 1942, zároveň si však uchovává svou originalitu.

Úvodní vůně této nové kolekce je jedinou, která má v portfoliu značky premiéru, pokud jde o hlavní ingredienci a vzhledem k neutichajícímu trendu posledních let asi bylo nemožné, aby vůně Annick Goutal zůstaly stranou. Propagační materiály vám sice řeknou, že to byla arabská princezna, kdo seznámil Annick Goutal s krásou oudových vůní při její návštěvě butiku na Rue de Castiglione, nicméně těch 1001 oudů je třeba brát s hodně velkou rezervou ;) . Tenhle oud je totiž velmi krotký a to tak, že ani není medicinální. Příjemné ale je, že to ani není klasická oudová růže, jakých jsme byli v posledních letech svědky. Je to prostě jen zakouřená hořká dřevitost, jemně zdůrazněná guajakovým dřevem, pikantním pepřem a břízou a lehce osvěžená růží. Zkráceně řečeno, 1001 Ouds je milá a překvapivě i originální, skvěle držící orientálka, namíchaná tak, aby ji snesli i Asiati :) , která určitě stojí za vyzkoušení.

Pokud jde o spojení suchého, horkého a prašného pouštního větru s chladnou noční oázou, dočkáte se všeho, co Pierre slibuje. Nejprve citrusové osvěžení, následované chladivou mátou a eukalyptem (ještě ne čajem, ten se objeví až později) – opět připomínka na vylepšenou francovku mojí babičky :), vše však vzápětí odplaví slaná mořská voda. A pak už se vám pod nosem mísí směs horkých písečných tónů, sušených bylinek (až na jakousi květinově-medovou nasládlost v pozadí bych v tom jasmín vůbec nepoznala) a na troud vysušených dřev. Některé kousky nám ještě docela vydatně doutnají. Kolem se nám prohání prašný vír. Teprve když se ten největší prach a písek usadí, je nám na tácu z ostrouhanotuž­kového cedru naservírován avizovaný nasládlý mátový čaj a neoloupaný pomeranč, do něhož nám někdo zapíchal několik hlaviček pikantně nasládlého hřebíčku, čili přesně to množství, které nevoní kuchyňsky zatuchle, ale naopak v chladné noční poušti vyvolává i trochu té zimní atmosféry. (NT)

U Odinu mi sice slibovali tabákovou vůni, ale řekla bych, že je to trochu jinak. Ano, začíná sladce dřevitou myrhou, sušenou, najemno namletou chilli papričkou, sladce pikantním růžovým pepřem a špetkou skořice, ovšem sladký tabák tohle podle mě určitě není. Toto je totiž naprosto stejné pačuli s vanilkou, jaké najdete v Noir de Noir nebo Midnight Poison, jenom zde máme místo růže, oudu a toho ostatního hřebíček, krémovou bíločokoládovou tonku a trochu moc pěkného mléčného santalu. Z hlediska intenzity je to vůně, co se drží spíš blíže k tělu, jinak se však znovu po Roam jedná z mého pohledu o hodně povedenou orientálku.

Svým způsobem má tematicky tak trochu navazovat na Harmatan Noir, jen nás místo do oázy s pouštním větrem má zavést do Indie. Osobně si ale po jejím vyzkoušení myslím, že se Pierre v té Africe přece jen zapomněl. Indian Wood znovu přináší citrusovou svěžest s chladivou mátou, na rozdíl od ní však navíc nabízí pikantní kardamom, díky němuž v první fázi působí možná ještě o kapku ledověji. Po rozvonění se ovšem přece jen začne trochu víc prosazovat suché dřevo, zastoupené především muškátovým oříškem, který společně s teplými písečnými tóny a kokosem vyvolává dojem opalovacího krému a lehátka na pouštní duně. V základu se pak vedle peprné máty projeví i prašně zemitý vetiver se slaným podtónem, jímž se Indian Wood opět částečně hlásí k Harmatan Noir. Ve srovnání s ním ale už na mně jde zejména zásluhou zmíněného muškátového oříšku už přece jen do pánska. (NT)

Pierre se tentokrát tematickému navazování vyhnul. Jediným teoretickým spojovacím bodem je bylinná máta. Z písečné pouště jsme se ovšem přesunuli do chrámu s vysokou kamennou klenbou, jehož vnitřní prostor je naplněný vůní cardinalovského kadidla. Kostelní lavice mají šafránově semišové polstrování a kromě již zmíněné máty je vyzdobený věnci z borovicového a cedrového jehličí.

Podobně jako předcházející vůně se i tahle vydává na vzdálená cestovatelská místa. Za inspiraci tentokrát posloužila Indie coby země mnoha tváří a různých krajin. V tomhle případě jde o oblast Kašmíru, kde se pěstuje jeden z nejkvalitnějších a nejčistších šafránů na světě vůbec a říká se mu Lacha. A šafrán s jeho výraznou suchou nahořklou vůní je tu patrný už od první chvíle společně s ostrým drceným pepřem a muškátovým oříškem. Indický krámek s kořením však nevydrží dlouho. Místo toho se Lacha rozvoní do pánské bundy z měkkého semiše, kterou na klopě zdobí sušený karafiát a lehce zaprášených (pačuli) kožených bot s těžkou podrážkou na chlápkovi s několikadenním strništěm na tváři. Takhle podobně voněl můj táta, když si obklékl svůj sváteční zimní semišák a použil Old Spice :) .

Tedy koňak firmy Frapin přímo neznám, ale tento druh alkoholu už jsem měla příležitost ochutnat a jeho vůni jsem ve 1270 našla, i když až o něco později. Zpočátku je to totiž o hromadě kandovaného ovoce (mandarinky, švestka, rozinky), oříškách a troše koření. A nebýt toho, že jsem nos zavrtala přímo až ke kůži, tu nepatrnou prachovou stopu kakaa bych skoro nepoznala. Teprve potom se vám v nose rozehřeje ono medově zlaté aroma koňaku, v tu chvíli jsem si dokázala živě představit, jak mi proudí hrdlem . Postupně intenzita koňaku slábne, uzavírá se do dřevěného sudu, až zmizí docela a zůstává po něm jen hustá sladká stopa spolu s prachovou vanilkou a několika lipovými kvítečky. Jediné, co mě na této vůni trochu mrzí, že po 3 hodinách o ní nevím.

Mňam, tak zrovna tyhle maliny můžu. Jsou sice hned po nástřiku říznuté štiplavým kořením, ale to hned vyprchá. Vzápětí je někdo nasype do rendlíku a přivádí je postupně do varu. V tom se sem začnou snášet křehké růžové okvětní plátky a vytvoří vrstvu, která maliny překryje. Plátky růže však nezůstávají příliš dlouho osamoceny, někdo je totiž zakápnul vanilkovým krémem brûlée, až na to, že jeho povrch neozdobil krustou z karamelizovaného cukru, ale jemným kakaovým práškem… A zase je tu zpátky růže, kromě již zmiňované křehkosti už i s ambrovou nasládlostí. V závěru to vypadá, jakoby chtěla dostát svému jménu a začíná nepatrně doutnat, lépe řečeno je to spíš dřevnatý stonek z té růže. Přestože ji vnímám jako jemnější vůni, sluší jí spíš nižší teploty, zejména pokud jde o výdrž.

Inspirace romantismem a 19. stoletím je zde vskutku patrné. Nacházíme se v dobové čajovně, kde číšník právě servíruje na dřevěném tácku šálek jemně kořeněného černého čaje s kousky sušených okvětních plátků růže. Nicméně již při prvním nadechnutí je patrné, že kromě nich obsahuje i nastrouhanou pomerančovou kůru. Pro přislazení posloužil rozdrcený prášek z fialkových bonbónů. Naštěstí ho byla použita jen špetka tak, aby nepůsobil otravně. Celkovou atmosféru uzavírá kožený tón labdana s pižmem, evokující dámské kožené rukavičky a pudřenku.

Kombinace fíku a kosatce je ošemetná věc a když se zpracuje na svěží způsob, ne vždy se úplně vyvede, jako tomu třeba bylo u AA Figue Iris. Ovšem když se zemitý kosatec smíchá místo klasického fíku s fíkovým medem, zasype se hromadou luxusního kardamomu a nechá se lehce ožehnout oudem a zdřevnatět zemitě peprnou vůní guajakového dřeva na zahřívací orientální způsob, to už je potom jiné kafe. Samozřejmě by to nebyl Pierre, aby kromě medu nepřidal ještě něco sladkého navíc, konkrétně mexickou vanilku s vůní hořkosladkého karamelu a švestek a stejnou pryskyřičnatou ambru jako v PG13 Brulure de Rose. Nad pozdejší PG24 Indochine ale vyčnívá právě tou vyvážeností sladké a kořenité stránky, což z ní dělá mnohem víc než jenom další gurmánku.

Vnímáte-li Danteho Božskou komedii především jako dílo plné zvratů, potom můžete totéž očekávat i od této vůně. Zkombinovat máslově ovocný ylang s vůní nahnilých banánů s allurovským jasmínem, pelyňkem a především kašmeranem je pro mě hotové Peklo. Pokud ho přežijete, ožehne vás v Očistci vřelé skořicové kadidlo, aby vás ve vanilkově benzoinovém Ráji přivítali sklenkou ambrového koňaku.

V drtivé většině vůní ylang ylang evokuje vůni opalovacího krému, ovšem ten Pierrův má do něj hodně daleko. Společně s ostrou levandulí, osvěžující nahořklou pomerančovou kůrou a velkou spoustou lehce tlejícího pačuli s prašnými podtóny ve mně spíš vyvolává dojem nějaké subtropické džungle se spoustou palem, křovisek, lián a navlhlého listí. Teprve po rozvonění, kdy se pačuli umravní a zaleze, konečně dostane trochu víc prostoru i samotná sladkost ylangu společně s jasmínem, pudrovým kosatcem, Pierrovou typickou vanilkou a bílým pižmem a vytvoří dojem velkého roztékajícího se zmrzlinového poháru na dřevěném stolečku pod slunečním vedle vašeho lehátka. Obvykle mám Pierrovy exkurze ráda, ale tohle je na mně zejména v první polovině trochu divoká dovolená. (NT)

Se svou předchůdkyní Ilang Ivohibe naštěstí nemá společného prakticky nic . Místo subtropické džungle s nahnilým ylangem a tlejícím pačuli vás přivítají Pierrovy křišťálově čisté lehoučké aldehydy z L'Eau Guerrière s citrusově svěží magnólií, pudrovými tóny a ylangem s vůní zralých banánů, jehož zelené výhonky se snoubí s trpkostí ledových hrušek. A není to jen ylang, i mléčně vanilkový základ s nadýchaným bílým pižmem, pichlavým cedrem a ambroxanem vykazuje spíše vzdálené příbuzenské vztahy s 4.1 Le Musc & Le Peau.

V jižní Francii na pobřeží Středozemního moře v turistické destinaci Beaulieu-sur-Mer najdeme vilu Kerylos. Postavili ji E. Pontremoli a T. Reinach jako rekonstrukci řecké vily z Délosu z 2. století př.n.l. za použití mramoru, alabastru, exotických dřev, slonové kosti a bronzu. A přesně ta společně s piniemi, bugenvileami, které ji obklopují a zdejší prostředí inspirovalo Pierra ke vzniku téhle vůně. Ale ani pinie, ani bugenvielay tu nenajdete a už vůbec ne mořskou pláž. Pierrova zahrada je plná čerstvě posečené trávy a fíkovníků. Fíky jsou to v první chvíli zelené. Velmi rychle však zesládnou a přejdou do mléčných tónů. Po rozvonění se k nim přidá vůně broskvového krému. Teprve v konečné fázi se objeví vůně naplaveného dřeva se slaným podtónem jako v Bois Naufragé. Jardins de Kérylos je ovšem v téhle fázi jednoznačně ovocnější (i díky tuberóze), než že by byla ještě fíková. Na druhou stranu zase trochu lépe drží.

Ze začátku opravdu jen fíkovka, chvilku trochu ostrá, nahořklá, malinko jde i do zelena. Potom už mi ale Pierre také předvedl to slibované pozdní odpoledne na písečné pláži, na níž leží do naplavené dřevo, nasáklé slanou mořskou vodou. V určitém momentu z ní navíc vystoupí zvláštní tón, který mi trochu připomíná kakaový prášek, ale takové to téměř nesladké kakao. Jak jsem se dočetla ve složení, mělo by se jednat o rohovoník (svatojánský chleba) a musím tedy říct, že to nevoní vůbec špatně. Potom se už vracíme zpět na pláž, tentokrát je to pěna z mořské vody, jejíž bublinky mě šimrají v nose, a znovu fíky (v drydownu lehce „mléčné“) a dřevo s trochou nově příchozí hořkoslané ambregris. Tedy již podruhé mě příjemně překvapilo, jak naučné limitky a exkluzivky (vy smyslu exkurze na určité místo) umí Pierre namíchat. Jen by to chtělo ještě dotáhnout tu výdrž.

Rok, který tato vůně nese v názvu, souvisí s povýšením rodiny Frapin do šlechtického stavu Ludvíkem XIV. a zřejmě ten rok stál za to, protože 1697 má pro mě ke koňaku ještě blíž než 1270. Před tím však začneme se sklenkou vysoce kvalitního rumu, ochuceného kořením. Koňak přichází hned po té, není ani zdaleka tak sladký jako ten z 1270, obsahuje tak maximálně 2 malinké kapky medu a na jeho hladině plavou kvítky jasmínu a trpkého hlohu. Se sklenkou koňaku se usadíte do kožené sedačky, lehce načichlé kouřem a kromě tepla této tekutiny vnímáte i to vlastní tělesné (hřejivé pižmo). Ambra v základu pak dodá koňaku nádhernou zlatavou patinu, mihne se i pačuli a trocha pikantního cedru, ovšem ani jedné složky není tolik, aby vyčnívala – celé je to hladké a zaoblené, prostě jako doušek, který vám líně klesá hrdlem až do žaludku a zahřívá ho. V úplném dojezdu se ještě přidá jemně našlehaná vanilka. I tu výdrž oproti 1270 značně vylepšili . Jenom se nemůžu rozhodnout, zda by 1697 slušela víc ženě nebo muži.

Je vůní zářivě žlutých citrónů, sladkých masitých mandarinek a zralých meruněk, doplněných pižmovým kosatcem a jemným semišem. Pro mě osobně je drobnou vadou na kráse ostrouhanotužkový cedr v ambrovém základu, nicméně si umím představit, že na správné nositelce může zapůsobit jako veselý životabudič.

Tato vůně vyvolává skutečně zvláštní lesní atmosféru. Ne tak zajímavou jako to umí Lutens ve Vetiver Oriental, ale pokud toho gurmánského sladka na vás bylo málo, zde vám to svojí exkurzí vynahrazuje Pierre. Jste uprostřed jehličnatého lesa. Okolní kmeny jsou prohřáté sluncem. Napřed si rozloupnete zelenou mandarinku. Tu vzápětí zapijete kokosovým mlékem, které po chvilce zaměníte za vanilkové, v němž tentokrát pro změnu plave strouhaný kokos. Jdete pořád dál, až přijdete k jednomu stromu, z jehož kmene vytéká mléčná míza. Chcete ji zachytit do dlaní, ale ona se vám v nich změní na čokoládu. Nakonec vás do nosu praští kouř z opuštěného doutnajícího mraveniště (suché pudrově pryskyřičnaté tóny, přidružující se ke stále přítomné vůni jehličí).

Tuhle výroční vůni jsem si hrozně dlouho přála vyzkoušet z důvodu, kolik se mi jich v ní ve srovnání s dosavadními recenzemi povede objevit. V mém případě jde o pozoruhodnou módní přehlídku čtyř guerlainovských skvostů. Nejprve se představuje shalimarovský bergamot s lehce zakouřenou vanilkou. Kupodivu se však nezdrží dlouho a je rychle vystřídán sladce dřevitou Bois d´Armenie s růžovým pepřem. Ta je poměrně dlouhou dobu asi nejdominantnější, přesto mezitím dovolí dovnitř nahlédnout i L´Heure Bleue se ždibcem badyánu, karafiátu a pomerančového květu. Z výsluní se stáhne až v základu, kdy udělá místo poslední krásce a tou je má oblíbená pudrově-vanilková Cuir Beluga s mandlovou tonkou, tónem heliotropinu, balzamickou ambrou a hebkým bílým pižmem.

Amantine-Lucile-Aurore Dupin patří bezesporu k nejvýznamnějším osobnostem francouzské literatury a historie vůbec. Ve své době to byla velice odvážná žena (nosila na veřejnosti mužské oblečení a kouřila). Proto si nejsem jistá, jak s ní souvisí zejména úvodní kombinace přezrálého ananasu se šlehačkou a avivážovou broskví. V palčivě dřevitém hřebíčku, pikantním muškátovém oříšku, zeleném jasmínu a konvalince, který se objeví vzápětí, by se už temperament George Sandové i dal rozpoznat, ovšem ten moment, kdy tahle část střídá ten ovocný začátek, působí jak pěst mezi oči. Po delším rozvonění se ukáže i jemná růže v moderním chypre kabátku, jež by mohla představovat romanticky něžnou stránku George. Proto nechápu, proč se 1804 v základu znovu vrací ke "jedlejším" tónům. Teda kdyby byly povedené, tak neřeknu, jenže vanilka s bílým pižmem a la cukrová vata křížená s lehce připáleným karamelem a tlejícím pačuli mě opravdu nijak zvlášť nebere. Ano, chápu, že George Sandová byla dáma mnoha tváří, ale bylo kvůli tomu nutné přijít s vůní, kterou vařili pejsek s kočičkou? (NT)