levandule, které tvůrce chirurgicky odstranil tu suchou bylinně-dřevitou polovinu, takže se ukázala jako čistý, ledový větrový průvan... skokem to pak převzala mandlově nahořklá tonka a bylo prakticky po všem vývoji - zůstal hořkosladký (na mě dost sladký) pudrový marcipán (vytvarovaný do ostrých ker) prostoupený zvláštní větrovostí, ve které bych levanduli naslepo asi nepoznala - spíše mentolovo-fialkový bonbonek

nejkrásnější ylangová vůně ever... Layla je od prvního nádechu objímavá, bezpečná, jako mámina náruč - tohle ale samozřejmě není Seifertova maminka v zástěře, ale laskavá a majestátní orientální bohyně, která pro vás natáhla houpací síť přes celou hvězdnou oblohu (něco jako karta Existence ze zenového tarotu)... začíná studeným medem rozpuštěným v bezinkovém čaji - ylang je tady čajový (jako čajový jasmín - tzn. i trochu do zelena), tomuto dojmu zřejmě napomáhá i růže (ta je tu podobná té v Santal Royal nebo pánském Lyric = jedna z nejkrásnějších) - houpací síť z látky barvy průsvitné slonoviny nebo champagne, protknutá pistáciovou zelení (jen odstín, vůně je pak jako pribináček z nezralého banánu), tekutá v tenké vrstvě, jako voda z vodopádu, na konci měkce zpěněná, uchycená syrovooříškovým cedrem... a houpe a houpe...

sladký a svěží mandlovo-bylinkově-pryskyřičný likér, mechová zeleň z Le Baiser du Dragon, modernější ale... máslová květinová krémovost štědře zasypaná pylem, s příjemnou zeleně-bylinnou nedozrálostí jako v Angélique Noire - zde "jasmínový" pomerančový květ, ale vážně tam není andělika? ... hořké mandle, tonka, skořicovo-kakaový pudr, ve kterém se obalují marcipánové brambory (tady je vespod ale spíše syrovější kakaové máslo)... svádivá gurmánka - ne moc sladká, ne vlezlá, perfektně propojené krémové, sladce prachové a bylinně hořké tóny s kadidlem, které jí dodává na tajemnosti... femme fatale v černém šifonu, která vám záhy po schůzce v útulném baru se smíchem zmizne v zastrčených uličkách starého města, kam tak tak dosáhne žlutobílé světlo lamp...

ovocně-květinová vůně s puncem klasiky... tangerinkový začátek v květinovém pudru, meruňková marmeláda, a pak hebká broskvová slupka se semišovou kouřovostí vetiveru a růží... samet, prodyšná sametová tkanina propouštějící vzduch a světlo... odlehčenější Mitsouko, dalo by se říct

z kategorie pryskyřičných lektvarů, divočina to je, ale žádná temnota, spíš povedený LSD trip v lese... takže jste Harry Potter a na otázku kolemjedoucí dámy s vozíkem naloženým dobrotami: "Dáte si něco, hoši?", odpovídáte samozřejmě: "Dáme si všechno."... v kotlíku se vám tak mísí tóny dřevem nasáklého koňaku, máslového ležáku (jak si ho představuji), medu, povidel, lékořicové žvýkačky a mentolového sirupu (nebo mentolové žvýkačky a lékořicového sirupu) se špetkou těžko identifikovatelného koření (možná kardamom a zázvor, dost možná podravka), dosypalo se jehličí... kouzelnou korunu tomu nasazuje překrásná vůně slazené arabské kávy, která do vůně vnáší další ovocné tóny... trochu škoda závěru, který potvrdil slanou podravku

zkouška na papírku - odpovídá barvě flakonu... výrazná sytá směs ylangu a pryskyřic, sladká, ale přirozeně, banánovo-vanilkově, rozjasněná citrusy a pár bílými jasmínovými tahy, pod tím tušený santal... teple kořeněná plus pudrová na povrchu... na kůži je to docela jiné - ylangová plnost tu tam, je dřevitě pudrová - a tím pudrová myslím vůni dětského zásypu (sem tam prosvitne ylang jako vůně banánového pribináčka), kořeněná také ani tak ne - naopak, je to spíš dřevo tlumené pižmem... výrazná, přesto však něžná, a díky tomu zásypu trošku retro vůně, ke které se v závěru přidá ještě vanilka z No. 5 Eau Premiere... nějak mě napadlo, že takhle mohla vonět Zdena Studénková ve S tebou mě baví svět

krásná karafiátová orientálka, čistá a s hloubkou... hořce citrusový začátek ala bergamot s kořením, a pak pudrové pižmo prohloubené krémovými kuličkami pepře (ty jsou až jalovcové, asi díky hřebíčku), závan Baileys... pak to krémovatí ještě víc typickou starosvětskou vůní karafiátu, přičemž v tom stále zůstává to hladké černé koření a stejně hladké dřevo

mýdlově hořké neroli, skrze které už se začíná prodírat růže - je to celé suché, jako suchá pára a růže je vlastně také suchá, ale ne křehká, jako suché plátky... tyhle jsou silné jako plátky dřeva, vyztužené a voní intenzivně

suchý, téměř dřevitý, přesto měkký a máslový karamel, slaný vítr v krémovém, ovocném jasmínu... a pak i vanilkový pudink a připálená sklovitá vrstvička, kterou sůl ještě zintenzivňuje... jasmín nabírá na živočišnosti... výsledek je až moc karamelový

vůně-chameleon, skoro jsem ji nestíhala sledovat... příjemný kožený šafrán zaprášený hřebíčkem... davana jako kouřové sušené ovoce - švestkovo-meruňková, jednu chvíli i křížaly... minutka ze srdce v podobě jahodového piškotu... kouřově drhnoucí závěr ve znamení krotkého oudu a pačuli, s nepatrnými broskvovými podtóny, jinak už ale nikterak zženštěný...

opojný a řízný pomerančový květ, s nahořklým neroliovým pudrem, proteplený zlatavou mandarinkou s troškou dřevité vanilky... Dua Lipa mi k tomu sedí... mladé (moderní), oblečené do dospěla (saka s vycpanými rameny) a chtivé po pozornosti

na Byredo překvapující intenzita - kůže to celé tónuje do temna, morbidna, je černá, popraskaná, vyschlá tak, že už pomalu splývá se dřevem... růže opravdu olejnatá, objeví se a zmizí (a vrací se jako rtěnková sladká pusa, tekutá a vínovo-malinová)... semišový šafrán, koženější než kůže, ve všech barvách - jako obnošený brokát, okrový podklad s červenými (portské) a zelenými (kopr) nitěmi... takové nafintěné stáří (ale ne staroba, to není ono)... rozpité a kaskádovitě navrstvené, jako několik vrstev zaschlých skvrn po víně na dubovém stole... nebo jako obrazy Anderleho...

hezká vůně s krásným (retro cukrárenským - santalové salko a kávová zmrzlina) závěrem... viz wendulka, konečně tonka, která se drží zpátky a líbí se mi

na první počich z bílé řady nejzajímavější - protože tohle je zas jednou pořádná břečťanová zeleň, rozlámané silné listy, mezi nimi jemnější fíkové a hebká fialka, zaoblené žlutou vetiverovou olejnatostí... broskev v tom chvilku voní jako broskvová mýdlová pěna s velkými bublinami, ale záhy se ustálí na své vlastní konzistenci - slupky s jemnými chloupky - a pak je to hlavně broskvová vůně s trochou tuhé zelené nezralosti... finální vyznění je pak čajové

krásná lehká, ale přesto úderná konvalinka, u které mě neruší ty časté těžké tóny... podkreslená slunečným ylangem a krémovým jasmínem, s občasným růžovým závanem

nejpovedenější ze zkoušených TT... křehké vanilinově-oříškové sladké těsto prostoupené vůní anýzu, kousek opodál zelený čaj s mlékem z květin... jak se mi líbil anýz v L'Heure Bleue, ale celá vůně se může zdát až moc vrstevnatá, tak tady je stejná nostalgická nota v mnohem přímočařejší a současnější vůni... na papírku se anýz drží víc než na kůži, tam je naopak cukernatější a vanilkovější a končí spíš skořicově ve stylu Lolity L... do plískanic ji vidím velmi použitelně...

jen papírek, ale i tak to pro mě bude asi nenositelné - docela živočišné, maskulinní, kožené a kořeněné, "upocený" kmín - zato oud a dřevo, vnímané někde pod tím, mě v tom dost přitahují

likérová třešniška... napuštěná už tak, že se ztratila pecka i slupka... k tomu tonka a na konci teplý santal... není to ani na mě ani tak přeslazené, jako spíš... třešňové :)

hořká mandle a pak třešňová voda - není to úplně amareto, tohle je "tupé", bez alkoholu, vazčejčí... první hodinu velmi třešňové, s hladce dřevitým pozadím... pak to zapudruje růžově čisté baletkovské pižmo nahořklé těmi mandlemi - teď už i sladce krémovými... třešňová kapalina už to jen tak řídce přikrývá, jako potrhaný závoj

intenzivní, mihotavě pastelová vůně mimózy (vybavuje se mi obrázek kornoutu s pastelovými kousky mandlově nahořklého tureckého medu), po rozvonění usazená v hutném, neprášivém pudru zakápnutém šťávou ze zralých hrušek, takže působí klidně a sálavě... usazuje to i kolová vůně otočníku a suše dřevitá vůně ambroxu, která zanechává slanou stopu... vlastně viz teena-s

krásná vůně, kterou bych ráda viděla na opačném pohlaví (na sobě spíš příležitostně)... je kořeněná, ale étericky, "rozfouknutě" - na tom má podíl určitě pižmo, ale i samotné koření - nepřijde mi to totiž jako hřebíček, ale spíš jemný anýz, který navíc vnímám mentolově zeleně, aniž by ho to zbavovalo dřevité anýzovosti... no a pak kmín, spolu s vanilkou je to dezertní pikantnost podobná pánské Lumiere Noire, tady pudrovější - tedy škrobovitější, vanilková opravdu jemně... dřevitá vrstva jsou pak tóny červeného dřeva od medového koňaku, už vysušeného, odhlečeného neštiplavým řidkým kouřem - prachové dřevo, jak píše Miru... zmíněná mýdlovost - ano, je tam, ale ne tak čistá, trochu znepokojivě živočišná - je to vůně té tlusté tyčinky jeleního loje, což je vlastně převlečený karafiát způsobující tu mazlavou navilost a retro dojem - lůj/Lui, vida, jak se mi to bezděky sešlo

žlutobílé světlo konzistence zaprášeného pudinkového krému, rozlévající se noční planinou, nic mu nepřekáží v pohybu, zalité suché houští jen tichounce šelestí... pak se světlo zformuje kolem hutnějšího středu - teple máslového (asi jako těsto na rohlíčky), se skořicí naprosto rozpuštěnou, dřevitou... růže nejde skoro cítit, jen těžká rosa, která po ní stekla a stáhla s sebou trošku vůně a škrobovitého pudru... pelyněk je v tomto světle teple zelený, oblý a návykový... byla jsem ráda, že necítím kmín, ale on tam asi přece jen je, dodává tomu lehkou dekadentnost, působí jako aperitiv, pomáhá vůni rozpouštět se na jazyku... časem jen jemně růžově sládne... celá vůně působí velmi subtilně

Luna se po sladkokyselkavém ovocném úvodu, v němž je patrné hlavně krémové mango, vytvaruje do vůně lesních jahod - nejdřív navlhle studených, čerstvých, trochu nedozrálých, trůnících na sušším listovém podloží, které sem tam kořenitě štípne, žahne, jako ostružiník nebo pelargónie... a pak už to jsou mrazem sušené jahůdky, utřené s kůží, kosatcem a pižmem do krémovo-semišového povlaku, z pod nějž místy vykoukne dřevitý závan podobný až černému uhlí... a počáteční listoví k sobě přibere tlumenější, hlubší, avšak stále břitkou zeleň, podobnou papyru... Luna je na povrchu docela krotká, uhlazená, decentní (ve srovnání se svým protipólem Solis rozhodně), pod touto tichou hladinou je však plná života a kontrastních střetů - napsat o ní, že ji ve výsledku vnímám hlavně jako jahodovou vůni, se mi zdá jako necitlivé zjednodušení...

dojmově velmi blízko dámské Lyric - vesmírná krajina, něco, co znáte jen z animací a ze snů - je to tak vzdálené a nedotknutelné, skutečné jen jako obraz.... tady chybí to teplé těleso jako gravitační centrum, pánská Lyric je rozprostřená růžovobílá (k mé spokojenosti více pomerančového květu než růže) mlhovina - sušší, ale ne pudrová, hladká, jakoby protkaná hedvábnými vlákny, ve srovnání s dámskou kyselejší i hořčejší (limetka se ne a ne pustit)... není ani tak nahuštěná, v četných trhlinách ukazuje zelenomodročerný prázdný prostor (je to zvláštní, ale není tam vážně nic - ani kadidlo, ani galbanum, ani borovice, ani santal - ale je důležité, že tam nejsou... vůně si jim domýšlím podle hloubky a barev, které tam zanechaly)... pouze jemně nakropený muškátový oříšek... nekonečný klid, který bohužel nevydrží dlouho

růže hrající všemi barvami - od samozřejmé rudé, přes oranžovou a žlutou - kardamom a zázvor tak hladké, že mi vytvořily dojem nějakého dužnatého ovoce, hybrida mandarinky a kaki... pak začala sládnout vanilkou - s ylangem a dřevy a troškou aldehydů to na mě působí podobně jako No. 5 - teplé jádro, kolem kterého se ustálila hustá atmosféra rozprášeného růžového mlhoprachu, která sahá skoro do nekonečna... jen daleko na okrajích to okusuje temný otevřený vesmír - kadidlo s pačuli a větvičníkem... je krásná, sladká a konejšivá, na nošení bych ale, pokud už, dala přednost pánské verzi