Tak nějak je poznat, že je to Mugler – i jako limitka pro blízkovýchodní trh v sobě má něco typického, trošku muglerovsky umělého. Tohle je růže s oudem a tabákem a je docela proměnlivá! Ve vedru neškodná pikantní růže s pačuli s lehce orientálním oudovým nádechem. V teple a předbouřkovém dusnu velmi živočišná oudová vůně s růží jako podkresem. A v zimě se konečně nad růží pačulově dřevitou objeví tabák jako modrý dým z Montalek. Teprve tady má lehce pánský nádech. Na orientálku v arabském stylu ale překvapivě špatně zvládá horka a ztrácí se v nich docela rychle; aspoň trochu chladnější počasí jí sluší víc. Flakon je ovšem nádherný!

Nooo... Od rozprašovače se mi to docela líbilo, ale dál už to bylo poněkud složitější. Ale uznávám, žádná historická pudřenka se nekoná. Začalo to ovšem dost prapodivně, absolutně nesladkým pastelově fialkovo-kosatcovým pudrem, suchým a povážlivě málo asociujícím kvalitu. Ehm. Dobře. Dál se Misia vyvíjela už dle očekávání směrem k Insolence, jemnější, ne tak halasné, ale byla tam - fialkový bonbónek s ovocnou růžičkou, dívčí, nasládlá, veselá. Další fáze se už celkem příčetně umravnila kapkou benzoinu a Insolence jako taková zmizela, zůstala však ovocně-pudrová sladkost růží a fialek podbarvená trochou tepla.

bílé pižmo a svěží, čerstvý a chladivý větřík z hor (zkrátka jakési větrovo)

něco jako kříženec Coco Mademoiselle a Angela. na papírku mnohem sladší než na mně, jahody jsou na mně divně vodnaté, pačuli cítím, popcorn si mohli nechat a karamel utekl.

slaďoučká jahůdka s popcornem (!). mnohem lepší než nová verze.

konečně se Dior trochu vzpamatoval a začal vypouštět do světa i něco solidního. tato odnož překvapí všechny, kdo čekají „něco jako“ a soudí dle názvu (jako třeba já, kdybych byla bývala nečetla recenze). připadne mi, že někdo rozpustil ambru s připáleným dřevem a obalil v té hmotě kousky mandarinky a tmavorudé plátky růží, naaranžoval na podušku z pačuli a nechal nás se kochat. Cherie nám konečně dospěla do krásy.

Šťavnatě ovocná růže s kapkou sladkokyselého liči v úvodu, podkreslená dřevitým pačuli a bílým pižmem. Celá je taková živá, sytá, plná zářivých barev a ve svém hodně profláklém žánru je z těch povedených.

ne, není to pačuliové skoro vůbec. první nádech citrusová smršť, druhý nádech prachová zemitost, třetí nádech hlavně přepečlivě uhlazený badyán a občas nějaký ten oloupaný citrus vykoukne, občas se prolíná lehká prachová nasládlost. dokonale unisexové, jemné a vzdušné. 100%-office-appropriate

Jiskřivě citrusový, ale nikoli řezavý úvod je osvěžující jako zurčící potok. Postupně se vlévá do bílozelených, jemně drhnoucích květin - obávaný hyacint je zřetelný, ale tady to jeho zelené drhnutí nikdo nevyšrouboval galbanem ad absurdum, tady je to velmi přívětivé, ba až žádané. Hyacint doplňuje jemný, neindolický jasmín a krémově svěží magnolie (opravdu mi připomíná jemně smetanovou citronovou zmrzlinu), ne tak výrazná jako u Malleho. Celek je takový květinovo-aromatický s dřevitým podkladem, výrazně lehčí a svěžejší než extrait.

Ǔvod se od edp značně liší, začíná pylem ztěžklými květy, sytá vůně obsahuje jen stopu sladkých citrusů a rovnou padáme po hlavě do jasmínu omamnějšího, medově sladkého, z nějž v prostřední fázi vývoje vykoukne docela živočišný tón, do hyacintu více drhnoucího (tady už se galbanum tak umně neskrývá, ale pořád je to drhnutí příjemné), a do magnolie hutnější, sytější. Vše je hutnější, ztěžklé oproti edp - okolní teploty přesáhly 30°C - plné medového pylu. Dostaneme se až k chyprovému základu se zeleno-dřevitě drhnoucím mechem, ale ani tam nás medové květy neopouští.

Ambrovka s kořením, podobná jiným. Suchá, trochu bylinná, trochu štiplavá a prachová. Koriandr, tymián, možná lehce skořice. Napadá mě Ambre Sultan. S Amber of Yemen nemůžu souhlasit.

dojem předimenzovaného heliotropu, a ono to snad tuberóza s kosatcem?! každopádně po počáteční plastikové hrůze se mi ten nasládlý výsledek docela líbil.

NEchypre. dokonce ani „moderní“, myslím si. možná to je ta zelená mandarinka, ale já cítím spíš zelený čaj, ne třeskutě svěží, jen osvěžující, s důvěrně známou kombinací květiny plus pačuli, se sladkostí malin a dneska už podruhé chválenými pralinkami. připadá mi, že to jsou ty s mentolovou náplní, a je to rozhodně lepší volba než třeba čokoláda nebo kakao, které by byly příliš sladké, tohle má takový zajímavý sladce větrový jemný nádech. v tomto mentolově pralinkovém ohledu, čistě jen vytrženém z kontextu a zasazeném do zcela jiných souvislostí, musím vzpomenout Equistrius.

syté, nasládlé bílé květiny a dřevo, špetička kultivovaného oudu

Asi se stávám fanynkou Alessandra Gualtieriho. U mě se, oproti poměrně dost recenzím, žádné Vánoce nekonají; na místo toho se ocitáme na břehu řeky s břehy pokrytými terakotovou hlínou. Kam dosáhne voda, je hlína mokrá a mazlavá, výš je suchá a místy rozpraskaná. Stojí tu malý domorodý chrám, částečně postavený z té hlíny, částečně ze dřeva. Vejdete dovnitř – na malém oltáříčku ze santalového dřeva stojí v nádobce z vydlabané tykve horký kakaový nápoj zasypaný mletou skořicí a mletým kardamomem a vedle doutnají pryskyřice a balzámy a kolem jsou sladké pomerančové květy a pomerančová kůra a celé trubičky skořice a tobolky kardamomu a terakotová soška pohanské bohyně. Je to kořenité, trošku gurmánské, neobvykle nakombinované a hodně se mi to líbí.