zlý, zlý Guerlaine. tohle je totiž to nejkřehčí, nejjemnější, cos kdy vytvořil, a přesto je v tom tvoje klasická hutná vanilka. zde v méně sladké, tlumené, zjemněné podobě, doplněná příjemnými nahořklými bylinkami. z vůně dýchá zvláštní nesmutná nostalgie, je to takový okamžik v čase, vzpomínka, kterou si člověk s sebou nese dlouhé roky. koncentrace č. p. má na svědomí, že se zdá, že nejde do prostoru a že hodně splyne s kůží. a pak, nečekaně, tu a tam tiše, ale zřetelně zavoní. doufám, že se jednoho krásného dne objeví mezi Les Parisiennes.

žvýkačková

bílé květiny

zpočátku to vypadalo na klasickou optimistickou, rozjásanou květinovku s pivoňkami a růžemi a náznakem ovoce, ale naštěstí se s vývojem objevila i nějaká ta hloubka, květiny voní omamněji, broskev a granátové jablko ovocně proslazuje a třešeň jen podkresluje a zcela výjimečně mi neobrací žaludek. nakonec je to poměrně solidní, byť celkem sladká, podvečerní ovocná květinovka.

V úvodu byla jakákoli svěží či citrusová část přeskočena a bez okolků se objevily líčidlové Růže s tváří napudrovanou nasládlým, fialkovo-kosatcovým jemně namletým pudrem. Vůně Růží ve víru podvečerních příprav na večírek ke Gatsbymu. Jak nervozita stoupá, pudrové Růže sládnou víc a víc, zahalují se akáciovým medem, který jako by na nich vytvořil křehkou, okem neviditelnou krustu. Čas se zastavil, když Růže vchází k hostiteli do zahrady, plné očekávání, co večer přinese. Všude kolem je množství dalších květin, které dorazily dříve; v pudru a v medové krustě jsou v ten prchavý okamžik jako sochy, neopatrný dotyk a krásná kompozice se zničí, okvětní plátky zlomí - než se opět dají do pohybu v elegantním víru tance. Med, jímž se každá květina halí, se rozplývá v horkých pohledech očí nově příchozích. Růže se rozptýlí mezi ostatní květiny a nakonec, zahřáté bílým pižmem, se zemdleně usadí na lůžko ze santalu a benzoinu; některé z nich se slunečným Jasmínem v náručí.

santalová tyčinka? ani náhodou! batoh s jehličím? kéž by! něčí dědeček? bohužel.