Pierre Guillaume / Huitieme Art Parfums

Jedna ze značek parfuméra Pierra Guillauma založená u příležitosti osmého výročí jeho první značky Parfumerie Generale v roce 2010. Název byl inspirován výrokem Octaviana Coifana (1000fragrances.blogspot.com), že parfumérství je tzv. osmým uměním (po architektuře, sochařství, malbě, hudbě, tanci, literatuře, filmu).

Vůně jsou vyráběny zvláštním procesem, který se nazývá fytoparfumerie. Přírodní ingredience organické kvality se snoubí se syntetickými molekulami a vytváří vonné akordy. Složení je minimalistické, dvě až tři hlavní složky tvoří klasickou pyramidu. 

(zdroj: ausliebezumduft.de)

Původní bílé jednoduché a poněkud futuristické flakony o velikosti 50 ml byly nově nahrazeny černými a doplněny o velikost 100 ml.

(zdroj: fragrantica.com)

(zdroj: excelsiormilano.com)

Naiviris

Ta vůně není prvoplánově líbivá. Vlastně ani druhoplánově… Ale je atypická a zvláštním způsobem přitažlivá. Voní jako kdysi vonívaly rtěnky (ne přeslazeně jako Lipstick Rose), vlastně je to trochu podobné rtěnce v Drole de Rose. ale tím to zdaleka nekončí. Vůně je trochu těžká až mastná tou rtěnkou, ale zároveň ji nadlehčuje mikroskopicky prašná fialková pudrovost a zjemňuje kosatec utřený na hustou máslovou kašičku (nemůžu si pomoct). A za tím vším je ukryto neurčité, ale nezpochybnitelné mléčně prachové dřevo, hutné a teplé, trochu drhnoucí (píšou, že zebranové dřevo, no mně to trochu připomíná santal). A když se nad tím tak zamyslím, zřejmě je to ještě kapánek proslazené vanilkou.

Manguier Metisse

Mango naložené v cukru, ale ten naštěstí celkem brzo roztaje a zůstane jenom tenká nahnědlá a trochu připálená krustička na čerstvých plátcích šťavnatého manga. Sladkost ubývá do velmi přijatelné míry. Z dáli sem přímořský vánek donáší exotickou vůni plumérie. Čas zapíchnout slunečník do písku, namazat se krémem, co na kůži osychá a mění se v nesladký pudr, a ucucávat brčkem koktejl s deštníčkem.
Exotická dovolená.

Ambre Ceruleen 

Hmmm… Ambra sama o sobě křehká, doplněná kumpány podstatně hřmotnějšími: sladce, santalově dřevitá, jemně zakouřená, s výrazným nádechem krémově gurmánské tonky… Tohle zajímavé určitě je. A ta verbena? Zpočátku jasně zřetelná, ale velmi záhy utlumuje a ustupuje do pozadí, jen aby občas vykoukla se zeleně citrusovou svěžestí a vyrovnala sladkost a hustotu zbytku kompozice.
Přítmí, kdy obrysy měknou a hrany se zaoblují. Proužek dýmu z posledních pár slz pálené pryskyřice doutná v ornamentech vzhůru a objímá obložení z vzácného dřeva, aby jej vzápětí opustil navždy. Snědá dívka si po teplé lázni natírá tělo hustým, sladce vonícím krémem. Rozemne v prstech lístek verbeny, zavře oči a zhluboka se nadechne, aby si uchovala v paměti kouzlo okamžiku vytrženého z okolního světa, zakonzervovaného a uchovaného jenom pro ni.

Myrrhiad

Už od chvíle, co tato vůně přišla na trh, jsem unešená jejím názvem: „…a myriády hvězd poblikávaly na nebi…“
Co nám Pierre k tomuto názvu připravil za vůni? Zpočátku to jsou hlavně a zejména už několikrát zmíněné lentilky – zvlněná hladina jemné hmoty, v níž se prolíná rovnoměrně mléčně čokoládová náplň a barevná cukrová poleva. Není to přeslazené, není to dětinské; je to zvláštně přitažlivé. A protože na každé nebe se jednou vplíží stín, přichází i sem v podobě nejlépe dávkované dřevité lékořice, jakou jsem kdy ve vůni potkala. Nula pendreku, žádná připálenost. Do hmoty se pomalu vlévá nahořklá myrha, hladká a trochu smyslná, a zalévá osychající dřevitou lékořici, aby se dohromady spojily v hořkosladkou polevu kanoucí ze suchých a trošku zdrsnělých ostrůvků reality v nahořklo-mléčnočokoládovém oceánu duhových barev (lentilková poleva :) ). Časem si směs nahořklé myrhy a sušší dřevité lékořice (neříká se jí náhodou sladké dřívko nebo tak nějak? Tady by to vážně sedělo) uzurpují první housle na úkor lentilek, které ale zdatně zastoupí světle žlutá mlha vanilky, která se rozprostře nad hladinou. Vůně je klidná, hořkosladká, s obstojnou výdrží i intenzitou.

Ciel d'Airain

Takže vezmeme Bois Naufragé (připadne mi částečně podobná), vyhodíme fík a slané tóny (zůstává nám velmi tlumené dřevo a ambergris) a nahradíme moučnou, skoro nesladkou hruškou, do které se postupně přilévá sladší ovocná šťáva (něco jako opačný proces od vymačkání), aby za chvíli zase zmizela a jenom tušená dokreslovala zelené lístky. To za chvíli ustoupí dřevitosti větviček, které přecházejí do olivového nádechu (ano, zelený sprcháč Palmolive, souhlasím) a zpátky k ovocné šťávě a tak se to postupně přelévá sem a tam a na přeskáčku a já jsem fascinovaná. Ne tolik tou vůní, jako kompozicí a naprosto atypickým vývojem.

Sucre d'Ebene

Připálená zkaramelizovaná cukrová krusta z creme brulee; kdyby mi někdo řekl, že je tam špetka lékořice, věřila bych mu. Dost sladká a poměrně lineární, ale časem se vůně trochu zlepší, řekla bych mírně do dřevita. 

Vohina

Začíná to slibně: medem slazenej Naiviris pod rozkvetlou levandulí. Pak se objeví broskev a moje nadšení opadá, protože se obávám sešupu do Petite Chérie. Naštěstí to v kombinaci s levandulí a medem vydá jen na rozkvetlou broskvoň a můžu se radovat dál. Nějakej ten jetel a vojtěška tomu nemůžou ublížit. Intenzivně vzpomínám na sečení otavy u dědy na zahradě a je mi lehce. Vohina je u mě odteď zapsaná jako povznášející luční vůně dětskejch vzpomínek na líný odpoledne v trávě.

Poudre de Riz

Tohle je tiaré, že by se Intense Tiaré od Montale měla jít stydět do kouta. Sladká, omamná, ryze tropická bílokvětinová vůně doprovázená zajímavým cukrátkovým tónem, kterej mi připomíná bonbóny Jahůdky. Než se z toho ale stane infantilní vůně pro malou slečinku, objeví se něco ryze dospěláckýho: tonka a benzoin v pudrovém provedení. Obě v kombinaci se sladce květinovou vůní vytvoří iluzi parfémovanýho rýžovýho pudru. Neživočišnej santal, hirisovej cedr a vanilka výslednýmu efektu jen nahrávají a já se ocitám v království dřevitě-pudrovejch vůní, kde s přehledem kraluje jediná, Poudre de Riz.

Myrrhiad

Nejprve přichází myrha, v níž se snoubí jemná pikantnost s nasládlou dřevitostí (podobu s Alambarem necítím, ten je na mně ostřejší a prachovější), poté je zalita pořádnou dávkou černého čaje s kapkou mléka. Po nějaké době vystoupí ten lékořicový pendrek, naštěstí jen velice slabě - Pierre Guillaume jako jeden z mála zřejmě umí vychytat to správné množství, aby lékořice nepůsobila otravně a naopak dodávala takový lehký tmavě sladký tón.

Lentilky jsem celou dobu hledala také marně, dočkala jsem se spíš horké (vyloženě kouřící) mléčné čokolády (nápoje) s našlehaným vanilkovým krémem, zato to ovšem byla nadmíru chutná kombinace. Navíc jsem nedávno učinila poměrně nové objevné zjištění, že tato vůně není jen do mrazů, ona skvěle voní i v teple :) .

Ambre Céruléen

Co dodat, moudjahidine už to všechno napsala. Nástup vetiveru a klid, trocha santalu a potom už se do popředí protlačí směs prachově kouřících pryskyřic se sladkou našlehanou tonkou a drobátkem skořice. Na co si však musím asi ještě zvyknout je moment, kdy se mezi tuto kompozici vkrade nahořklý citrusově-zelený tón verbeny. Naštěstí tam nevydrží příliš dlouho a dojezd už opět obstarávají nasládlé pryskyřice. Rozhodně je to zajímavá interpretace ambry s úctyhodnou výdrží, nicméně právě ta verbena mi zatím tak trochu brání, chtít se s ní seznámit ještě blíž a toužit po odstřiku potažmo flakonu.

Aube Pashmina

V téhle vůni se Pierre Guillaume údajně pokusil zachytit představu ranní procházky orosenou bylinkovou zahradou. No ano, svěží zelené bylinky by tam byly, ale proč tam přidal i ty zatracené rajčatové listy, které nesnáším už od dob DKNY Women. Zřejmě díky nim nám celá ta tzv. orosená zahrada uschne a začne to vypadat spíš jako ve skleníku. Naštěstí Pierre není takový tyran, aby nás tam držel celou dobu. Milostivě nás pustí na venkovní dřevěnou lavičku, abychom si tam dali sladkou rybízovou šťávu a snědli si čerstvě oloupaný pomeranč.

Ciel d'Airain

Jak, že je to oficiálně prezentována: jako odlehlá ovocná zahrada na břehu jezera Como před hrozící tmou z blížící se bouřky? No vlastně ano. I když ta největší hrozba nečasu je přítomná pouze po nástřiku s příchodem fíků, kdy je vůně zároveň ostrá, nahořklá a jde do zelena podobně jako Bois Naufragé, pak se to nebezpečí jakoby zastaví, to však neznamená, že se vůně nevyvíjí, právě naopak. Přidává se typově podobný sladký tón z Bois Naufragé, který se však vzápětí ukáže jako ovocný, aby se hned změnil v lehce nahořklou zelenou slupku z hrušky a nakonec přeskočil do moučnaté hrušky.

Po této "ovocné" fázi tu máme zpět BN s vlhkým naplaveným dřevem a trochou ambry. Ta slanost mi tu ovšem tak trochu chybí, chvilku se o ní sice snaží ambra, kdy mi chce vzdáleně připomenout bublinky mořské vody šimrající v nose, jenomže vracivší se slupky zelených hrušek spolu s nově příchozími olivami její úsilí zcela maří. Ciel d´Airain je rozhodně další z Pierrových "naučných" vůní, jistým způsobem by se asi dala nahradit za Bois Naufragé, výdrž má jen nepatrně lepší, přesto pokud mám hodnotit celou kompozici, BN je mi právě tou "mořskou" stránkou jaksi bližší, toto je už opravdu vnitrozemí :) .

Fareb

Dle oficiálních stránek je název vůně akronymem, který v sobě ukrývá jejich pět hlavních atributů: svěží (frais), aromatická (aromatique), pryskyřičnatá (résineux), kořenitá (epicé) a dřevitá (boisé). Tak jestli šlo Pierrovi jenom o tohle, to se tedy tentokrát moc nepředvedl, protože ty jednotlivé přechody mi nějak nejdou dohromady.

V podstatě to vypadá následovně: na úvod tu máme svěží zelené bylinky, za nimi následuje něco koření v čele s kmínem a kari. To by ještě šlo, ale ty krystalky zkaramelizovaného cukru, které již zde vystrčí růžky, tam jsou jako proč?

O něco později nás krámek s kořením opouští a najednou tu máme teplým pouštním pískem a prachem ošlehanou, jemně zakouřenou kůži. Dokonce vítám i to, že je ochlazována mátou, jenže ona se nám ta kůže nakonec začne máčet v tom zkaramelizovaném cukru nebo ještě lépe ... vzpomínáte na Cuir Belugu, která v prvních chvílích voní po rumových pralinkách, jak to popsala 1Miru?

Zatímco v CB ta vůně zmizí po pár vteřinách, tady se v základu rozjede naplno. Ne, že bych Pierrovy sladkosti neměla ráda, ovšem tady je to v kombinaci s tou zakouřenou kůží a chladivou zelení opravdu jak pěst na oko, protivně upatlané.

Manguier Métisse

Jak jinak může Pierre pojmout spojení manga a plumérie než hodně sladce. Mango je přítomné hned od začátku, pěkně šťavnaté spolu s jiskřivými, lehce omamnými bílými květy, z nichž kape nektar v podobě zkaramelizovaného cukru, přesně ten samý jako v Sucre d´Ebene. Zde však bylo přidáno pár zelených lístečků, pudrové tóny a průsvitné dřevo.

Tak ono jistě není špatné dát si v létě pod stromem v zahradě na osvěžení sladkou mangovou limonádu, ale tato je tak cukrově sladká, že mám přece jen jistou obavu z náletu vos. Teprve v základu ta ulepená sladkost ustoupí a člověk si může v klidu užít již mnohem jemnější květinovou sladkost plumérie s tentokrát již nesladkými pudrovými tóny a hladkým dřevem.

Naïviris

No vida, tak zdánlivě nesourodé, trochu zvrhlé provokativní vůně s přechodem ke smyslné něžnosti nejsou jenom Fordovou výsadou. Nejprve je to závan zemitého prašného kosatcového kořene, kyselých červených bobulí a surové, trochu mastné a lehce živočišné kůže. Ovocná kyselost a kůže spolu chvilku laškují, než se rozplynou v hebkých hřejivých pudrových tónech s vůní rtěnky a špetkou hřebíčku na vzdušném dřevitém podkladu. Tak tímhle si u mě Pierre opět vylepšil reputaci.

Poudre de Riz

Vůně je podle oficiálních stránek inspirovaná větou z románu "Peklo" od Henriho Barbusse z roku 1908: "Vzduch v uzavřené místnosti byl plný těžkých vůní: mýdlo, pleťový pudr, ostrá vůně kolínské." No asi to byl opravdu jen tahle jedna věta, protože samotný román už je zaměřený na metafyzické úvahy o smyslu života, kdy bezejmenný hrdina sleduje skrz díru ve zdi v hotelovém pokoji ostatní lidi a je svědkem jejich bezprostředních projevů jako nevěra, lesbická láska nebo incest. Tak jako tak i z té jedné věty jsem ve vůni našla pouze ten pleťový pudr - další ukázka toho, jak nemá fungovat marketingová propagace  .

Poudre de Ritz totiž nezapře, že je sladká tropická bílokvětinovka s vůní bílého rumu a nastrouhaným sušeným kokosem, který třepáním promícháváme v kovovém shakeru. Po rozvonění nám tu prvotní bílokvětinovou omamnost zjemní jemná vůně pudru a pleťové vody, v níž plavou drobounké okvětní plátky růže. Obojí nám leží na toaletním stolku ze suchého cedru spolu s tubou vanilkově sladkého opalovacího krému, kalíškem s medem a kostičkou bílé čokolády (tonka), která se nám tím vedrem rozpouští. A přesně nic z toho v letní vůni nehledám.

Sucre d'Ebene

(http://i1210.photobucket.com)

Nástup této vůně, to je poctivý hnědý cukr (vzpomínám si na ten kandovaný, táta si ho jednu dobu dával do kafe, když ještě sladil) s ostřejšími bylinkovými tóny. Potom nám ten cukr někdo hodil na oheň a začal zahřívat - v této fázi lehká připomínka Un Bois Vanille. Ale zatímco v Lutensovi se to dřevo s karamelem vyloženě připaluje, tady ho kouř jen zlehka olizuje na okrajích. V závěru se to všechno krásně uhladí a vznikne z toho vanilkovo-karamelová lahoda.

Vohina

Ano, tady na mne to, co se u této vůně oficiálně popisuje, zabírá a na rozdíl od Nuit de Cellophane na to nemusím čekat tak dlouho, tady funguje okamžitě. Jen místo letní travnaté louky tu máme pole se stohy sena a místo meruňek šťavnatou broskev, která mi teče po bradě a zapíjím ji ledovým čajem. Kolem čerstvě kvete bylinně trpká levandule, neodolám a jednu vytrhnu ze země.

Ale to už mě zpátky láká hromada sena, do níž se opírá slunce, i s velice jemnou květinově "medovou" jiskrností, abych do ní ulehla. Zajímavé je, že i přes tu lehce hřejivou luční medovou sladkost působí vůně docela vzdušně, ale zase ne přehnaně čistotně, aby člověku hrozilo, že mu to začne lézt na nervy. Jenom tedy slabší výdrž ani zdaleka neodpovídá vysoké ceně.

Ambre Céruléen

Chiricova Apoteóza něžné ambry.

Vetiver prolétne kolem a pak znehybní. Santal se pohupuje v jeho závanu, až se nakonec utiší a usne. Santal vždycky usíná sladce. Láká tonku. Ta ale nikdy nechodí sama. Tentokrát s sebou bere skořici. A zase všechno znehybní. Na znepokojivě rozlehlém prostoru jen několik málo živoucích předmětů – odštěpek santalu, fazolka, špalíček skořice. V obraze chybí už něco malého, šedého. Papírově křehká ambra. Potichu šeptá Chi-ri-co-chi-ri-co. Jaká sladká kompozice! Chci vstoupit do obrazu. Vím, co přijde. Nastává metafyzická sezóna krásy.

Sucre d'Ebène

Tohle je černý dřevo s hnědým cukrem. Oproti takové Praline de Santal naprostý nebe a dudy. Jo udělat dřevitou gurmánku tak, aby byla zajímavá a člověk se jí hned nepřežral, to neni jen tak.
Výdrž i intenzita uchvacující, přesně tak, jak to od nikovky očekávám a vyžaduju. Na samotnym čichovym vjemu moc neni o čem, první věta platí beze zbytku, ovšem s tím, že v prvních hodinách dominuje hnědej cukr, potom dřevo a nakonec se vyloupne úplně krystalickej styrax, kterej dosud hrál druhý housle. Jásám. Jásám, protože jsem myslela, že Un Bois Vanille zůstane ve svý kategorii navždy osamocena. Je čas pohlídnout pravdě do očí, dny Angelu a Addictu jsou sečteny. Sofistikovanej minimalismus vítězí.

Vohina

Začíná to slibně: medem slazenej Naiviris pod rozkvetlou levandulí. Pak se objeví broskev a moje nadšení opadá, protože se obávám sešupu do Petite Chérie. Naštěstí to v kombinaci s levandulí a medem vydá jen na rozkvetlou broskvoň a můžu se radovat dál. Nějakej ten jetel a vojtěška tomu nemůžou ublížit. Intenzivně vzpomínám na sečení otavy u dědy na zahradě a je mi lehce. Vohina je u mě odteď zapsaná jako povznášející luční vůně dětskejch vzpomínek na líný odpoledne v trávě.

Naïviris

S Naïvirisem se Guillaume pekelně vyřádil. Kdybych to chtěla zkrátit, napsala bych Poudre de Riz mínus cukrátka plus Impossible Iris s kyselou malinou. Ale že to zkrátit nechci, vyjevím svoje dojmy v celý epický šíři. Je to takhle: Naïviris je všechno, jen ne další kosatcová pudrovka. Co se mě týká, žádnej kosatec tam neni. Je tam dřevěnej pudr, jsou tam nezralý maliny, odkvetlá champaca a rtěnkový fialky. Neříkám, že to dojem kosatce budit nemůže. Nechci si ho ale zarytě domejšlet, protože mi nijak nechybí. Tohle spojení dřeva, pudru, kyselosti, lehký živočišnosti a mírně mastný uhlazenosti je maximálně přitažlivý, zajímavý, působivý, provokativní, něžný… A naivní? Ani náhodou!

Monsieur

(www.caufleurebon.com a www.pumiris.com)

K vytvoření této vůně prý Pierra inspirovaly lesy kolem Auvergne. A ten začátek je prostě skvostný: kombinace pačuli, papyru a chladného "mramorového" kadidla skutečně evokuje potok, který teče skrze les plný mechu a kamení, jak se o tom píše v propagačních materiálech. Dokonce i ten suchý drhnoucí cedr by mohl představovat stromy v tomto lese. Jenže to by se do toho nesměla vložit asi tak tuna slaného kouřícího vetiveru a kadidlo by se nám nesmělo přetvořit v prašné, teplé a dusivé a spálit vše na troud. Kde je těch slibovaných osm dřev :( ?

Ajajaj... od Monsieura jsem si slibovala hodně. Moje nadšení se docela zchladilo. 

No když uvážím, že máš k vetiveru stejný postoj jako andry, tak se obávám, že tady by tě zabil.