Byredo

Švédská značka vznikla v roce 2006, zakladatelem a kreativním ředitelem je Ben Gorham, dvoumetrový potetovaný pán s indickými kořeny. Parfémy jsou inspirované zážitky z jeho minulosti, pocity, místy a s nimi asociovanými čichovými vjemy. Tvůrci jednotlivých vůní jsou Jerome Epinette a Olivia Giacobetti.

(zdroj: fragrantica.com)

(zdroj: thegarconniere.telavivian.com)

(zdroj: fashionavecpassion.com) 

Přehledově co znám:

Seven Veils – sytá likérová vanilka s pikantní špičkou a santalem; někdo může identifikovat sladkou dušenou mrkev

Bullion – zvláštní kombinace kůže naložené ve zralých švestkách, osmanthu s dojmem vlhkého vzduchu a ztěžklé přírody po vydatném dešti, a santalu. vůbec nepřipomíná nic blízkovýchodního, jak bylo zamýšleno.

Blanche – čistota; vyprané, naškrobené, vybělené a jinak sterilní lůžkoviny

Black Saffron – šafránová kůže se sladkými malinami

Green – divoká zahrada v létě nad ránem; spousta zeleně a lehký mýdlový nádech, postupně se připojují nasládlé tóny madlí a zimolezový pyl

Rose Noir – lehoulince živočišná růže v mnoha podobách; na začátku s grepem, později s frézií, s pačuli a na závěr nasládle sametově hebká s labdanem

M/Mink – inkoust :)

Palermo – v poledním slunci vyhřátý prašný beton pokapaný citrusem

Inflorescence – kopec svěžích konvalinek

La Tulipe – kombinace složek opravdu vytváří autentický dojem tulipánu :) začíná svěží rebarborou, postupně nasládle pudrovatí jako pestíky obsypané pylem. křehká a něžná vůně, jako posezení u stolku na upravené zahradě se záhony květin.

Gypsy Water – teple a nasládle tělová/pižmová vůně se santalem, na začátku cypřiš a citrusy

Bal d'Afrique – jemný vetiver doplněný květinovými a sladšími tóny

Accord Oud – jemný oud s hustou marmeládou z černých bobulí, rumem a kůží, poprášeno šafránem; příjemně „temná“ vůně

Oud Immortel - jemný oud se suchou hlínou, pačuli a papyrem

Chembur – lehčí kadidlovka

Flowerhead - „přírodní“ bílokvětinovka

Pulp – autentická slupka z jablka první jakosti, přes sladký zralý fík sládne dál do pralinek/gurmánska s pačuli

1996 Inez & Vinoodh

Hodně sladký lesní plody v koženým pytlíku.

Rose Noir

Jmenuji se Růže. Ráno se osvěžím nahořklou dužinou z Grepu a čerstvé slupky dám na slunce uschnout. Po poledni jdu tančit s Frézií, naše pohyby začínají pomalu a odděleně, ale přimykáme se postupně k sobě. Jak se stíny prodlužují, přibližujeme se k temnému lesu a naše bosá chodidla se zabořují do země, kterou slunce neohřálo a nevysušilo, Pačuli je naším kobercem. Stíny jsou všude kolem, les nás obklopuje. Objímáme se ve tmě a tvoříme jeden celek, hladký a kulatý, v zelené drsnosti Větvičníku. Zmožená teplem a únavou, má kůže má Pižmový dech. Vracím se domů zahalená v nasládlém plášti ze Semiše a Labdana. Nepotřebuji opulentní vanilkovo-čokoládové hody, abych přitáhla pozornost, nepotřebuji šafrán, abych byla pikantní – na rozdíl od Noir de Noir mou hostinou je vůně mého těla. Jsem ten samý druh růže, jen nejsem gurmánská a vzala jsem k sobě do páru Frézii, kterou později opouštím a upřednostňuji doprovod Semiše, čímž se NdN vzdaluji. Nejsem sladká vanilkou, ale prohřátým Pižmem. A v Berlíně mám dceru, ke které se ale přiznávám jen zpočátku :)

• Živočišná růže doplněná frézií, což jí dodává květinové zaoblenosti a narušuje dojmovou barevnost jinak tmavších odstínů, na chyprovém podkladě. Pižmo není zpocené nebo stájové, jen s dojmem tělesného tepla. Nakonec se růže usadí v labdanu a semiši, zapomene na veškerou chyprovost a květinovost, zesládne a taková setrvá – dlouho. Prochází opravdu výrazným vývojem, na konci byste nepoznali, jaká byla na začátku, na začátku byste nečekali, jaká bude na konci.

Bullion

Parádní kůže naložená v ovoci, trochu v lutensovském stylu se chce říct, ale kdo zkusil víc vůní této značky (myslím ty méně neškodné), zapomíná na Lutense, protože ten už se opakuje (a už dávno není tak temný a rozporuplný, jak býval), a jde vzývat nového pána pořádně temných vůní – Bena Gorhama. Bullion je totiž všechno, co od takové vůně chcete: svíravá sladkost přezrálého tmavého ovoce (moc pěkné, skoro černé švestky), dekadence precizní kůže, která není živočišná, ani framykoinová nebo uleželá, ale má všechny aspekty kožené bundy támhletoho potetovanýho týpka na baru. Možná to není „váš typ“, ale chcete ho, teda ji, tu kůži, teda bundu, ehm, a tričko třeba taky :) A potom je tam ještě trochu hutné rostlinné svěžesti po dlouhém, předlouhém nočním dešti, kdy nad ránem všechno zase ožívá, ztěžklé a nasáknuté vodou, prodchnuté vůní mokré hlíny, typově něco jako Eden haute couture, méně žaludekpřevracecí, více procítěné (a více lokalizované z tropů do mírného klimatu). Vlastně by to stálo za to se s tím potetovaným chlápkem choulit v nočním dešti pod skromnou dřevěnou stříškou a cítit vůni ožívající přírody a půjčené bundy a vlhký lezavý chlad zaháněný objetím a Tullamorkou, a trochu strach, že ten déšť nepřejde a že spadne strom nebo tak něco, a pak, za svítání, skončit tady v baru na snídani a probírat se těma poměrně zajímavýma vzpomínkama. Tahle temná vůně má totiž to, co od ní opravdu chcete – emoce.

Accord Oud

Hele a tenhle Ben Gorham… má takové všechny vůně? Protože tohle je excelentní hustá marmeláda z lesního ovoce, sladkého, zralého, mňam, s příměsí nejlehčího oudu, naprosto nelékárenského, ba až jaksi čistého. A protože lidové moudro praví, nechť nechválím dne před večerem a pravdu dí, přichází večer, který se rychle přehoupne do nejtemnější noci, lesní ovoce velmi rychle dozraje do černých odstínů, je těžké, měkké, hořkne na jazyku, máte ho plné ruce a svět se s vámi zatočí a stisknete ruce v pěst a rozmačkáte ho a temně rudá šťáva vám protéká mezi křečovitě zaťatými prsty, jak se s vámi točí celý svět ve tmě… ve tmě z oudu těžknoucího jako zatažený závěs opony, když skončila derniéra, zhasly světla a scéna potemněla a možná jediný opuštěný herec, kterému skončilo angažmá, sedí na stoličce v koženém plášti, svém kostýmu, ozářen proužkem mlhavého měsíčního světla, v němž je vidět akorát zvířené nánosy prachu s vůní suchého šafránu a na zemi kaluž z rozlité lahve rumu, kterou křečovité ruce upustily… Uvolní ruce a pohlédne na své černorudofialové dlaně, ze kterých pomalu odkapávají poslední zbytky tekutiny a cítí hořkost konce jedné kapitoly a možná i celé knihy, protože tu není, kdo by jeho životní hru psal dál…

Green

Začátek je výrazně trpce zelený, jako když trháte hodně dužnaté listy a rostliny na břehu potůčku, pod hustým keřem, kde je celý den stín a vlhko. Brzo se zmírní, potom se rozvíjí v závislosti na počasí. Buď zůstane vůně převážně dužnatě nahořkle zelená, zdůraznila bych hlavně tu nahořklost, která je v popředí před zeleností (nejde o suchost nebo bylinnost). Další variantou jsou bílé loupané mandle, hladké a nasládlé, trochu zapudrované fialkami. Nebo se můžete dočkat křehké marcipánové krusty. Tak či tak, vůně inklinuje ke zvláštní zelené gurmánskosti. Ale ať už se vydá daný den kteroukoli cestou, v závěru všechny míří stejným směrem: výrazný květ zimolezu se skoro hmatatelným medově nasládlým pylem, lehce doplněný zvlhlým jetelem (trpká zeleň zmírní zhruba z úrovně „lopuch a kapradí“ :) ). A v této podobě vydrží dlooouho…

Oud Immortel

Vůně má být vystavěná kolem oudu, ale vůbec se ho nebojte, tohle totiž nevoní jako typická oudovka, s klidem ji považujte za oud pro sraby. Jeho vůně (lehce živočišné kůže a páleného dřeva) je totiž rozptýlená ve sladce svěžích citrusech a štiplavém kardamomu. Po té se nám oud pro změnu schovává do zahrady s nasládle vonícími orosenými růžemi a půdou nasáklou deštěm (pačuli). I kmeny okolních stromů jsou stále navlhlé (dřevo). Je tu i malé zahradní jezírko obložené mechem – krásné chladné „sametové“ tóny chypre. A jelikož už déšť ustal, je potřeba se na závěr trochu zahřát a zapálit hromadu sena, která se nám tu najednou zjevila.

1996 Inez & Vinoodh

Už jsem to naznačovala, že Ben Gorham se poslední dobou zlepšuje a v této limitované edici, která se původně ani neměla prodávat, odvedl skvělý kus práce. Když bych to velice zjednodušila v podstatě vytvořil vlastní zahuštěnou noir-semišovou verzi White Suede s pudrovými tóny, přidal víc černého fialkového sametu, vynechal pižmové drhnutí a do drydownu přidal máslový kosatec z mé milované Iris Ganache. Ale to už hodně předbíhám.

Černý semiš přichází po pěšině ihned, ošlehaný chladnou svěží dešťovou přeháňkou a pepřovým prachem. Má plášť z černého fialkového sametu. Ve vlasech mu ulpělo několik vlahých zelených lístků, které mu tam nafoukal vítr. Zatřepe hlavou a lístky padají na deštěm navlhlou zem. Konečně dorazil k přístřešku, kde v krbu doutná černá pryskyřičnatá ambra a pálí se dřevo. Tu a tam z něj šlehají malé jiskřičky a rozptylují po místnosti zlatý vanilkový prach.

Po nějaké době si černý semiš uvědomí, že v tom černém kouřovém oparu není sám. Vanilkový prach se totiž celou dobu soustředil do rohu místnosti, kde zhoustl a vykouzlil mu společnici v podobě nádherného máslového kosatce z Iris Ganache, tady ovšem s méně sladkou tmavou čokoládou  .

Jednou stranou je to zasněné, sladké a nevinné a zároveň je z vůně cítit snaha o jistou provokativnost. V životě by mě nenapadlo, že můžu potkat stopu Lutense, Forda a Wassera v jedné vůni, no Ben Gorham to dokázal  . Má u mě jen jediný vroubek a to je malý objem  pro takovou vůni.

Bullion

V případě téhle vůně se Ben Gorham opravdu vytáhl. Tam, kde Lutensova Daim Blond ve spojení semiše a meruněk působí poněkud mdle, přidal Ben i temnější stránku kůže a sušené ovoce promísil s přezrálými švestkami a dodal mu jiskru.

A není to jenom týpek v kožené bundě, co popíjí u baru sladkou slivovici říznutou nasládlým růžovým pepřem, aby se zahřál, protože právě přišel zvenku a je z něj ještě cítit chlad nočního deště. Má s sebou i společnici ve velurovém kabátu (kůže postupně zjemní díky sametově broskvovému tónu vonokvětky). Oba chvíli posedí a nakonec odchází na venkovní dřevěnou terasu, lehce ozářenou mléčným světlem pouliční lampy (krásný santal) a za zvuků vzdálené pouliční hudby se v něžném pižmovém objetí pomalu pohybují do rytmu. Jo, Ben rules!

Rose Noir

Jako „noir“ se tato růže nechová, rozhodně ne ihned. Zprvu je dokonce díky frézii svěží až vodní, grepově nahořklá, šťavnatě zelená a ovocná jako v La Fille de Berlin – ano, souhlasím, andry, je to tam. Na temnější charakter je potřeba vydržet až po rozvonění, kdy ukáže i svou chladnou „sametově“ zelenou tvář chypre spolu se zemitými tóny pačuli, skrytou v kouřovém oparu labdana. Lehce živočišné pižmo se ji sice snaží chvílemi prohřát, avšak marně, tahle růže chce zůstat chladnou, odtažitou a nezávislou. A kromě Berlína nezapomněla část svých genů předat i dalšímu vznešenému silnějšímu potomkovi, „dámě z portrétu“.

Inflorescence

Byredu jdou květinovky výborně a tohle je další důkaz. Konečně se setkávám s věrnou magnolií! Sice mě trochu mě mrzí, že když na ni narazím, musí ji převálcovat konvanlinka, ale protože je to zelená konvalinka s vyváženým poměrem mejdla a krému, dokážu s tím žít. Povedená a chytlavá květinovka bez nástrah.

Accord Oud

Opravdový skvost. Je to nádherná směsice dřev, skořice, šafránu a špetkou kůže. Všechno dohromady má likérový podtext, který je prostě neodolatelný. Zároveň má ale skoro až pudrové momenty, což je paradox, protože je zároveň sytý a křehký. Pro dřevařky naprostá nutnost.

Seven Veils

S Byredem to u mě bejvá tak, že často jen zírám, co je uvedeno ve složení a co mám skutečně na sobě. Seven Veils se tomu nikterak nevymyká, takže když mě po nástřiku navštívilo Pedro a vanilkovej stromeček, jen jsem si povzdychla. Navíc se mi do toho zlověstně začal vkrádat hřebíček, což znamená jen jedno: o moc horší už to bejt nemůže. Čekám, trpím, doufám, údajná pocta santalu se stále nekoná. Uhřebíčkovaná se vzdávám práva na repete a Seven Veils odkládám na dno krabice.

Mojave Ghost

Vůně je volně inspirovaná "květinou duchů", latinsky Mohavea confertiflora. Kvete v nehostinných podmínkách Mojavské pouště. Tato květina neprodukuje žádnou vůni, žádný nektar... parfém je inspirovaný jejím vzhledem. Je to pocta kráse, která popírá běžné zákonitosti přírody a díky které květina přežívá. Kdyby nevábila hmyz svým vzhledem, zanikla by.

foto en.wikipedia.org/wiki/Mohavea_confertiflora

Těšila jsem se na "ostrou" vůni mošusového semínka a ono je naprosto odlišně zpracované např. proti Chanelu No. 18. Tady se ambrette ztrácí v ovocně-dřevité směsi sapodily se santalem.

Sapodila vypadá jako hodně tvrdá hruška, asi i voní podobně, cítím lehký hruškový nádech. Dřevu vděčím za to, že jsem vůni nezatratila kvůli velmi zřetelné přírodní magnolii (samotnou magnolii nemám ráda). Magnolie úplně přebíjí ve složení slíbenou fialku i mošusové semínko. Díky santalu s květinami mi mnohem víc než No. 18 připomíná Blanche. Zatímco v Blanche jsou ale květiny bílé, tyhle jsou pastelově barevné. Výdrž je víc než dobrá, což je další spojnicí s vytrvalou květinou duchů.

Určitě bych ji nedoporučila nikomu koupit naslepo, jak to tak u Byreda bývá. Ale doporučuji pečlivě zkusit, mohla by z toho být láska.

Skvělý, Mitzi! Konečně! Vypadá to, že tam ten santal snad opravdu bude :)

Achjó. To vypadá na další nezávadnou líbivku.

Kde zůstaly pecky jako Accord Oud, kterýma si Byredo vlastně zavedlo značku?! 

Oni už ji mají v Ingredients? A já tam dneska jdu. Juch, to se těším :) .

...a já se pořád bojím, co z toho (na mně) vyleze :D

A mně zase nevadí, že to není pecka. Těším se na líbivku a jsem ráda, že v tom není dominantní mošusové semínko. Hruška a santal, to zní pro mě moc dobře.

Tak pak určitě napiš dojmy, Vendulko!

Pro Báru - ne, líbivkou bych ji fakt nenazvala. Hezká JE, ale napsala jsem jasně, že na slepáka nebrat!! Možná to z recenze nevyplývá, ale já bych si ji zrovna nekoupila, teda zatím ne a názor už asi nezměním. Nedokážu si ji odrušit, pořád ji vnímám... Stejně tak už nemůžu nosit  Blanche. Měla jsem malý flakón a dokázala být někdy pěkně otravná.  ;)

Mojave Ghost

Mléčně dřevitá, sladká, lehce pudrová vůně, kterou bych se nebála darovat i někomu, kdo vůně neprožívá, nesleduje niche produkci a prostě  má "jenom" rád krásné vůně a nosí je. Říkám to s úmyslem vůni a jejímu tvůrci zalichotit a mám tím na mysli mimo jiné to, že může být pochopena i bez přípravy. Sapodilla dodává příjemnou šťavnatost a lehký, spíš jen dokreslující tón zralého máslového ovoce. Chuť plodů sapodilly je prý podobná hrušce posypané skořicí. To by odpovídalo.

(Foto: Greenme.it)

Jediné mínus je snad to, že jsem nechtěně objevila to, co jsem objevit opravdu neměla :-): Jejda!

ježišmarjá fuj, takhle po ránu, málem mně kleplo!