Keiko Mecheri

Tak jsem zkusila projet archiv. Poslední záznam je tam z února 2013 a mně osobně se zobrazuje jen černá plocha...

http://web.archive.org/web/20131202193656/http://www.keikomecheri.com/

Bois Satin

Tentokrát musím se slečnou mudžahedýnovou bezvýhradně souhlasit, ten oud tam společně se nahořklým šafránem a kapkou mandarinkové šťávy na začátku doopravdy je. Během chvilky však přejde do jemného semiše, stejně jako šafrán se promění v prach. A pak už nastupuje Keičina lokumová vanilka.

Z této ovšem, asi i díky kombinaci s již zmiňovaným šafránem, netrnou zuby, nelepí, ani ji nedoprovází žádné škrablavé pižmo. Naopak je intimní a hebká jako ten nejjemnější samet. V základu jí akorát zlehka podepře trocha dřev a ambrové hřejivosti. A i když vlastně není nijak zásadně dřevitá, vůbec mi to nevadí, protože se prostě povedla.

Embruns

Jsem semišový kosatec. Za chladného rána, kdy mrholil kardamom s kapkami yuzu a jemně mě štípal do okvětních plátků, jsem se rozhodl udělat si procházku po pláži. Chvilku mi dělala společnost něžná aromatická levandule a nechali jsme slaný mořský příboj, aby nám smáčel naše stonky, které se bořily do písku.

Protože mi ale zima nedělá moc dobře, nemohl jsem v její společnosti setrvat příliš dlouho. Vydal jsem se tak do dřevěné chatky, stojíc opodál pláže, kde už na mě netrpělivě čekala krémová vanilka s hladkými bílými mandlemi, abychom se společně zahřáli u trochy teplého kadidla.

Ještě bych měl asi zmínit i svůj původ. Pocházím z Japonska, tím pádem jsem spíše křehčí a introvertnější, nikoliv však vyloženě stydlivý společník. Takže jsem se nakonec k mému vlastnímu překvapení zdržel na této příjemné návštěvě celé tři hodiny, i když jsem to původně vůbec neměl v úmyslu.

Johana

Ano, je-li De Profundis ódou na chryzantému, potom je Johana ódou na vistárii. Na začátku v ní sice pár miniaturních orosených chryzantémek najdeme, ale ty se schovávají v hromadě hořce svěžího zeleného galbana a během pár minut zmizí docela, než si celý prostor zabere jedna dlouhá liána mýdlové vistárie.

Když budete po rozvonění držet nos blízko kůži, jelikož většina Keičiných vůní se stávají poměrně rychle intimní a Johana v tomhle není výjimkou, ucítíte malý obláček prachového kakaa, který se prožene kolem vistárie a několik okvětních plátků růže, obalených ve slaboučké vrstvě marcipánu.

Na dálku však zůstává základní dojem neměnný: hladké květinové mejdlíčko s vůní vistárie a jemným pudrovým popraškem a to celé zlehka prohřívá kadidlo a něco málo dřev. Nehledě na její intimitu a nutnost velmi častého přiživování (na mně bohužel drží jen hodinu) je pro mě Johana vysloveně meditační vůní.

Les Zazous

Keiko se prý v případě téhle vůně inspirovala Les Zazous, což byla jakási dandyovská subkultura mladých lidí ve Francii, kteří se na konci druhé světové války koncentrovali hlavně v Paříži. Poslouchali jazz, swing a bepop a nápadně se oblékali - muži nosili velká pruhovaná saka, těžké boty a jejich poznávacím znamením byl deštník v podpaží, dámy se vyznačovali krátkými sukněmi a pruhovanými punčochami. Osobně bych řekla, že se vůni přiklonila malinko víc k pánské stránce, protože jestli je Les Zazous něčím především, tak ambrovou levandulí.

Zpočátku je hodně ostrá a jde až do zelena. Rebelství pak pokračuje, když si dandy zapálí cigaretu (včelí vosk, sušený tabák, ambra, ždibec kadidla a především kouřový vetiver). Zatímco vyčkává na svou drahou polovičku (probleskující pudrový kosatec) si pak z dlouhé chvíle dá i nějakou tu karamelku, aniž by přitom cigaretu odložil z ruky. A když nad tím teď tak přemýšlím, na koho je Lutensova Encens et Lavande už příliš drsná a vyloženě pánská, ale jinak se mu líbí, mohl by to zkusit s "rebelantskou" Les Zazous.

Cuir Cordoba

V případě této vůně se prý Keiko podobně jako Nathalie Lorson u Privé Cuir Noir inspirovala "Cordovanem", maurským způsobem zpracování kůže, která je typická tzv. vinnou patinou. Osobně však musím říct, že v tomhle případě mi vyhovuje víc Armani. Ne, že by se mi ta samotná semišová kabelka, následující po osvěžujícím bergamotu sama o sobě nelíbila, ale mám problém s těmi fialkovými bonbóny, co v ní někdo zapomněl.

I když to by vlastně ani nebylo to hlavní. Mnohem víc mi vadí uvnitř ní ty pracovní rukavice ze staré, lehce zatuchlé kůže (pačuli plus natrpklý hloh) a hromada obyčejných tužek - já ten Keičin drhnoucí cedr prostě nějak nemusím. A jako na potvoru pro můj nos z vůně vystupují nejvíc právě tyhle dráždivé složky a drží jak přibitá.

"Datura Blanche

Už byla výborně popsána jinými. Hypnoticová vanilka, ovšem zdaleka ne tolik syntetická, s přimíchanou plnotučnou smetanou z Cuir Belugy, s nastouhanými hořkými mandlemi, které se drží na hladině husté tekutiny. Plus prazáhadná kombinace s práškem na praní. Čistá a zároveň vysokokalorická. Zajímavá, ale strašně sladká :-/ Možná taková měla být Sergeova Datura, tato verze mi přijde podstatně hustější než jeho. Použití výhradně v zimě pod hrozbou rozhoupaného žaludku!"

Ano, hustá vanilka z Hypnoticu s mandlemi a práškem na praní s nepatrným náznakem zeleně a kokosu. Mně ta sladkost nevadí, naopak mi přijde řidší než o trochu jemnější než Datura Noir právě proto, že ta tuberóza je tu téměř nevýrazná, jen s tím pocitem "čistoty" bych možná měla při dlouhodobějším nošení problém.

Lunea

Je jedním ze zhruba pěti nových přírůstků Keičiny lehce přetvořené a přejmenované exkluzivní kolekce. A je zároveň jedinou, která mě naprosto šokovala. Podle složení jsem tipovala jasnou gurmánku, jenže to snad až na poslední fázi není ani omylem. Po svěžím mandarinkovém úvodu s dřevitou myrhou se sice snaží zavonět mandlovým marcipánem a připáleným karamel, avšak celý tenhle gurmánský pokus hatí nahořklý oud s tóny doutnajícího dřeva.

Ano, já vím, že složení uvádí olibanum a snažila se mě o tom loni přesvědčit o prodavačka v KaDeWe, když mi ji představovala poprvé. To je tam cítit taky, ale ten oud, typický pro řadu evropských arabek, podle mě Lunea prostě nezapře. Teprve v drydownu, kdy vůni zjemní bílé pižmo a oud zaleze, začne připomínat teplou bílou kávu s kapkou tekutého karamelu v hliněné konvičce.

Loukhoum Parfum du Soir

Z tria Keičiných lokumů je pro mě nejnositelnější právě tahle "večerní" varianta. Začíná stejnou květinovou natrpklostí, stejnými praženými mandlemi, obalenými v cukru a dokonce zde najdete i tu samou sklenici teplého mléka se lžičkou medu a okvětními plátky růže v marcipánu. Jen do ní byla navíc vmíchána porce krémové vanilky.

Co je ovšem daleko podstatnější, zbavila se jak drhnoucího pižma a datlí, tak především té ulepenosti. Místo toho si vzala napomoc trochu oudu, aby nepůsobila tak moc dusivě pudrově, ale naopak trochu temněji a sametově, takže měkké růžové kostky jsou v téhle variantě téměř hladké, jen s minimem cukru a místo něj zde sladkost zastává našlehaná tonka s benzoinem. Výdrž na kůži je znovu famózní.

Bohémes

Jásavý aldehydový úvod se svěžím bergamotem ještě naznačoval zcela novou vůni. Po pár minutách už se však zpoza lehce připálených švestkových povidel (davana) začaly zcela neomylně vynořovat Keičiny růžové lokumové kostky včetně najemno namletých mandlí a okvětních plátků růže, obalených v marcipánu. Dokonce došlo i na trochu toho teplého mléka s medem.

Keiko sem akorát místo lepivých datlí přidala po rozvonění pár kandovaných švestek, víc dřeva a použila jiný druh nedrhnoucího bílého pižma, lehounkého jako peříčko. Ale i když nebudu vůči Bohemes kritická ve smyslu, že omílá známou písničku, nemůžu jí ve srovnání s jejími třemi předchůdkyněmi a vzhledem k výrazně vyšší ceně prominout o něco slabší intenzitu, i když jinak na kůži drží dobře.

Precious Forest

Podle názvu jsem původně čekala vůni typu Vetiver Oriental, ale ona zase až tak moc typicky lesní není. Jen na začátku je díky galbanu zelená a zásluhou koření by se dalo možná mluvit o náznaku jehličí, zatímco se necháme osvěžit citrusy. Stěžejním bodem Keičina lesa se však poměrně rychle stanou švestky, které v kombinaci s pačuli působí temně likérově. Kromě nich tu rostou i fialky a zdá se, že pod jedním stromem si nějaká zdejší návštěvnice zapomněla rtěnku - to když se k fialce přidá růže.

Vůně mi tak v této fázi spíš než les částečně typově připomíná Mon Parfum Chéri par Camille (Annick Goutal) jen v modernějším, ne tak úderně pačuliovém starodávném pojetí. Do lesa se vrátíme až v základu s pomocí dřeva, kadidla a ambry, kdy tak trochu začne evokovat pálící se klestí. Jakkoliv však příliš lesních tónů nepobrala, musím říct, že z nových přírůstků kolekce Les Merveilles se mi líbí nejvíc.

Lady Pointe

V této oblasti je pro mě dosud nepřekonanou baletní vůní Diaghilev od Roja Parfums, takže mě pochopitelně zajímalo, jak tohle téma uchopila Keiko u téhle zatím svojí poslední novinky. Ještě ve svěže citrusovém začátku má do dospělé baletky ještě hodně daleko a s černorybízovými bonpari spíš typově připomíná první dvě balerínkové vůně od Les Parfums de Rosine.

Nicméně po rozvonění konečně vtančí naše baletka na jeviště ve svých semišových špičkách. Vlasy ji zdobí okvětní plátky růže a je nalíčená pudrem (bílé pižmo). Kromě samotného tance ji zahřívá trocha teplého kadidla, zatímco mechové tóny v základu celkově jemně zdůrazní sametové vyznění vůně. Tentokrát má i docela slušnou intenzitu a výdrž, nicméně mými favority v téhle oblasti i nadále zůstává Diaghilev a Iris Prima.

Bal de Roses

Pro mne Keičin růžový bál představuje celkem tři typy růží: ta první je zásluhou petitgrainu citrusově svěží, ta druhá je lehce vosková a olejovitá a ta třetí je jemně kořenitá s téměř neznatelným ovocným podtónem, jakou většinou potkáte v opravdu kvalitních arabkách. Tahle je ale bez oudu, kadidla, šafránu a podobných příkras, jen je zlehka oslazená vanilkou a špetkou bílého pižma. Santal v základu pak už jen dotvoří obraz kompletního růžového keře se všemi větvičkami a trny. Kdyby byla v běžné kolekci, určitě bych si ji pořídila, ale na tu exkluzivní cenu, za jakou se prodává mi u ní ve srovnání např. s Une Rose nebo Portrait of a Lady, schází něco navíc. Každopádně je to povedená přírodní růže s lehce nadprůměrnou intenzitou a výdrží, což je na tuhle značku dost neobvyklé J .

Rebel Hearts

Vždycky jsem doufala, že ho znovu potkám. Zlého chlapce s ambrovým srdcem a malinově rudými rty, zvlněnými do šibalského úsměvu, z něhož se mi podlomí kolena a dechem vonícím po lahodném amarettu.
...
Proč jsi mi neřekl, že odcházíš, když jsi mi dával poslední vanilkově sladký polibek a kytici pačuliově kořenitých růží?
….
I když tvá nepřítomnost láme moje srdce, budu na tebe čekat. Modlím se, aby ses jednoho dne vrátil a budeme žít život, který jsme si vysnili. Jsi rebel a já také. Budu tě vyhlížet a neztrácím naději. Budu čekat...moje rebelské srdce na tebe bude čekat!

......

Rebel Hearts je květinově gurmánskou vůní, vycházející z kořenů Keičina Loukhomu v tom nejlepším smyslu slova. Pačuliově kořenitou růži s lehkým nádechem nezralých malin v tomhle případě místo sklenice teplého mléka s medem doplňuje ambrově hřejivá vůně amaretta s vůní hořkých mandlí a vanilkově sladkým pižmem.

Patchoulissime 

Sladké, trochu ovocné pačuli s bergamotem, kosatcovým pudrem a benzoinem, něžné a květinové. Něco pro ty, kteří nemají rádi zemitý tón pačuli. Tady je takřka nerozpoznatelné a navíc s krásnou růží. Celkově vytváří dojem semišové kůže a je hodně podobné vůni Bottega Veneta.