Noir de Noir
Tisíce stružek tající tmy
na skle
co studí mě do čela
za ním noc
jež střídá dny
a duše
ta na lásku si vzpomněla …
Vyjdu ven do tmy, co začala tát a tvář nastavím kapkám černým. Pak chvilinku tiše zůstanu stát se srdcem tlukoucím jak s přítelem věrným. A vdechuji vůni mechovou, co v sobě zamkla země chlad, společně s růží nachovou tišící můj po kráse hlad. Tak chci být a ve tmě se rozpouštět a přitom snít a snů svých se nepouštět.
Měkká čerň, sladce opojná … krásná vůně!