Rozhodovat o euthanasii u vlastního dítěte musí být příšerné a nedovedu si představit, jak bych se zachovala, kdybych byla před tuto skutečnost životem postavena (kdyby to bylo možné).
Letošní rok obcházela naši rodinu ta s tou kosou víc než dost. Čtyřikrát v odstupu několika týdnů či měsíců jsme museli rozhodnout o zvířatech (žila s námi dlouhé roky v domácnosti, v podstatě členové rodiny) - i to bylo pro mne hrozné rozhodnutí a to jsem věděla, že jim pomáhám od velkého trápení (nádory, selhání ledvin... apod.) Dvakrát jsme zažili smrt příbuzného - poslední týdny, kdy jsme toho druhého měli doma a viděli, jak odchází před očima, i s veškerou léčbou bolesti (opiové náplasti, kapačky apod.) byly velmi, velmi kruté, jak pro něj, tak pro nás.
Přesto dodneška vidím před sebou oči našich zvířat, které věděly, že jedou na poslední cestu. Dodneška si říkám, jestli to nebylo moc brzo, jestli by ještě den, nebo dva nemohli žít - i když nám veterináři potvrdili, že zřejmě ne, že byli ve finální fázi nemoci a během pár hodin by skončili také, ale s velkým trápením. Rozhodovat v tomto o člověku si vůbec nedovedu představit. I když vím, že bych mu možná pomohla, jenže co když ...
Asi jsem díky letošním ztrátám moc citlivá. U sebe bych byla v podobném případě za euthanasii určitě ráda, ale rozhodnout o druhém, nota bene blízkém příbuzném... asi jsem zbabělec, no.