Vtipy

Sedíme v čekárně dětského ORL, pátek, plno. Tříletá Viki z bedny hraček vylovila meoskop. Přinesla si ho, sedla si vedle mne a s nedočkavým uchechtnutím se podívala dovnitř. A pak to začalo.
"Jé, tatí, podívej, pjasátko!" zvolala nadšeně, stereovizi přitisknutou na očičkách a ručičkou ukazovala směrem, kde viděla cosi uvnitř. Ručička ovšem ve skutečnosti mířila přesně na asi šestiletého kluka, který zjevně trpěl nadváhou a zrovna se ládoval nějakou buchtou. Celá čekárna se snažila nesmát, jen maminka toho chlapce vyprskla a zakryla si ústa rukou.
Kluk se nervózně rozhlédl a otočil se k matce: "Kdo je ta holčička?" zeptal se. Nevěděl asi přesně proč, ale nějak cítil, že by bylo dobré zjistit, jak se Viki jmenuje. A kde bydlí.
"To není holčička." odpověděla mu maminka "To je vědma, ty čuně." a začala ho oprašovat od drobků. Pak už smích nikdo neskrýval. Viki na chvíli odložila prohlížečku a snažila se zjistit, co je kde srandovního. Jen tak pro případ jsem jí napomenul, že se neukazuje. S příchodem dětí se u rodičů probudí takzvaná nediferencovatelná cestovatelská vášeň. Stále častěji totiž přichází chvíle, kdy si zoufale přejete být někde úplně jinde. Je celkem jedno kde, ale hlavně daleko. Vedlejší stát mi najednou přišel jako ideální místo k pobytu. 
Viki nezjistila, čemu se tu všichni uculují a znovu přiložila meoskop k očím. Cvak. Další snímek. 
"Jé, tatí, kjáva!" vytrčila opět ruku, kterou jsem jí okamžitě srazil a zopakoval, že se neukazuje. Pozdě, všichni viděli, že ukázala tentokrát na chudáka babičku, co tu byla s vnučkou, která se rozesmála, až slzela. Viděla, že jsem v rozpacích a nahlas prohlásila, že Viki není první, kdo jí tak řekl.
Viki ovšem celkovou zábavu nijak nevnímala, stále si prohlížela obrázek a pro sebe si mumlala: "To je ale divná kjáva, tati, nemá fleky. Vidíš, tati?"
Vysvětlil jsem jí, že já nevidím nic. Jediné, co vidím, když zavřu oči, je Austrálie. Tam teď musí být hezky. Žádná čekárna ORL, žádné dítě s meoskopem, žádné prase a kráva.
Cvak. Další snímek. V čekárně se rozhostilo hrobové ticho. Nejraději bych jí to prohlížítko vzal, ale asi by mne ukamenovali.
"So to jé?" divila se Viki nahlas. "To já neznám, so to jé, tatí?" 
Zopakoval jsem jí, že já nic nevidím, že to vidí jen ona. 
"Támhle." ukázala mi. Naštěstí ukázala směrem, kde byl jen kus volné lavice, ale na místo se okamžitě přisunul tatík se svým synem, kteří seděli nejblíž a přihlásil se: "Tak. Teď jsme na řadě my." Ten chlápek měl velký, hustý knír.
"Hele, tati, to nejni delfín, nebude to ten blbej volvaň?"
Celá poliklinika se otřásla. Všichni řvali a pár se jich sesulo na podlahu. Echm. Ano, blbej vorvaň byla naneštěstí postavička z naší včerejší hry se zvířátky, kde všechna poslušně stála, jen ta ryba furt padala. Tak jsme jí říkali blbej vorvaň, protože ani neuměla stát. Už to nikdy neudělám. Příště se bude jmenovat hodný, milý... ryba. 
Vyšla sestra, rozhlédla se po nás a povídá: "Vy se tu nějak bavíte a já už nevím, kdo je na řadě."
Tatík s knírem si utřel slzy a začal ukazovat po pacientech: "Teď jde tady prase, pak tahle kráva a potom jsme na řadě my, blbý vorvaňové."
Poliklinika se otřásla podruhé. Nikdo nebyl schopný dýchat. Už se smály i děti. I Viki vřískala, i když neměla tušení, čemu se čemu... 
"Vy tu něco hrajete?" nechápala sestra.
"A po nás jde tady vědma." dokončil tatík a znovu tak zboural celou čekárnu, která se sotva postavila na nohy.
V duchu jsem zvažoval, jestli je Mars opravdu tak neobyvatelný, jak se říká.
Jestli jednou přijdete do čekárny a najdete tam meoskop... Vyhoďte ho z okna. HNED!!
Ukázka z knihy Dítě školkou povinné
Objednat knihy:
https://docs.google.com/…/1OT_9zk1wD1CTCGSDA0f4j9A…/viewform