FATE Amouage
Fate...
Fate will find a way...
//Se říká - kdoví jestli...//
Byly doby, kdy jsem se poměrně často poflakovala kolem ledu. Toho na stadionech //malé přiznání - tenhle led mně vždycky trochu voní jako Fridex//. Protože hokej a Kometa a Slavie a láska a novinářská akreditace k tomu //"Ježiš, mám jít dělat rozhovor s Růžičkou, já nechci, fakt nechci, asi mám žlučníkovej záchvat... Hele, Babou, nechceš jít ty?! Minule jste se tam na sebe tak culili, jen běž, to pude, hlavně že nemusím já, díky bohu..."// No a protože všichni víme, že žena, která nepoužívá parfém, nemá budoucnost, bylo naprosto nutné si najít něco vhodného i pro tuto příležitost. Něco hřejivého, sladkého, velkého - ale hebkého zároveň. No a já měla Fate. A s Fate jsem na sobě klidně mohla mít spacákovou bundu, milovanou peruánskou čepici, klidně i na nohou hokejové brusle //fakt politováníhodné, když se najde hokejista, jehož brusle vám padnou...// - a furt jsem byla dost feminine pro jakýkoliv feminine crime v mezích zákona, samozřejmě... To vše v té zlatavé záři, v té auře téměř celestiální, co hřeje, sálá, ale nespaluje, snad jen když projdeš kolem ledové plochy, začne led trochu tát, to je problém, ale ne tvůj, tvůj ne... Neseš si vůni, ona si nese tebe, je jako zlatá skořápka plná medově doutnavého koření, nepodbízivá, plná, zůstane za tebou jako stopa, kdo chce, ten si všimne, kdo chce, ten si zapamatuje, někdy si zapamatuje ten, kdo chceš, aby si zapamatoval, někdy si všimne ten, od koho to ani nečekáš, nechceš... A někdo si prostě po pár měsících nevzpomene ani na tvoji tvář, ani na vůni... A ten, který měl přijít, nepřišel, chtělo by se napsat, to se neomrzí...
Může fakt někdo napsat na Fate recenzi takhle?!
Ano.
Bohužel...
I takoví jsou mezi námi...