...i já to pochopila dobře, jako Ty, jak to euridike myslela...
Co jste dnes zkoušeli/y za nikovky/exkluzivky?
09. srpna 2014 17:03
euridike ahááá tak to bylo vlastně strašně hezkýto je jiný druh zatrnutí... 
holt každá soudíme dle vlastních životních situací mno,a žes to "tak " nemyslela je ta nejbáječnější varianta,takovou blbost bychom totiž my mladá nezkušená děvčata nemělavůůůbec absolvovat ale to zjistíme až to zjistíme že
CANNABIS - Malin + Goetz
P. S. je //podle Sheldonovy škály přátelství// "ceněná známost", která se většinou ozve tehdy, když je ve stresu - a potřebuje si jen tak nezávazně pokecat a vyčistit si hlavu.
Dnes ráno...
P: Co děláš?
E: Snídám.
P: Co máš?
E: Kávu.
P: S mlékem aspoň?
E: Nikoliv.
P: To jsi zase někde poslouchala Vojtěcha, že říkáš "nikoliv", to je jak z filmu pro pamětníky...
E: Nějakej nabručenej...
P: Sorry. Hele četl jsem tu tvoji recenzi na Veleno Dore, ta je teda nelehká. A kdy bude ta na Cannabis, na tu se těšim.
E: No ta se mi píše těžko, to jsou pořád spíš obrazy - černobílá fotka Janis Joplin, kouř nad opuštěnou krajinou, rozbitá okna starých továren, opuštěné sady v barvotiskovém slunci, do toho v hlavě Riders On The Storm z tisíckrát přehraného vinylu, chvílema se jehla v některé drážce zasekne, musíš nohou lehce kopnout do gramofonu, který stojí na zemi mezi štosy novin a knih - a co je dobrý - nikde tam nejsou žádný lidi.
P: Lidi tam nejsou, protože je tam nechceš mít, moje milá Wednesday...
E: Není pravda, lidi mi lezou do recenzí pořád, teď zrovna ty, protože to takhle nechám - úplně celý - jako recenzi, tak...
P: Tak to mám radost...
E: No tak to jsme dva.
TEL AVIV - Gallivant
Ne.
Takhle Tel Aviv nevoní.
Tohle není ha-Ir ha-Levana, tohle není vzduch v Ramat Aviv, takhle nevoní vody Nachal ha-Jarkon, tohle samozřejmě není Florentin, není to dokonce ani Rothschildův bulvár, Migdal Šalom Meir, chvíli jsem myslela na Migdalej Ne´eman, ale nevím, nejsem si jistá...
Pro mě Tel Aviv voní sluncem, lidmi, ovocem, kávou, benzínem a kouřem a prachem všeho druhu. Tohle je //idealizovaná, samozřejmě// vůně malého přímořského městečka, tichého, klidného, kde pokojně kvetou růže i jasmínové keře, snad někde za rohem dozrávají šťavnaté mandarinky... Taková klidná maloměstská neděle, po pobřeží pobíhají děti i psi, vzduch je čistý a svěží - no Gan Eden to na pohled...
A co je na té vůni nejkrásnější?
To její stmívání.
Protože když doznívá, odnáší mě k Jeruzalému, kde pižmové květy vdechují pryskyřičnou vůni, co proniká z uzavřených synagog, koření a šuškarda a pískavice, suché a sladké - prostě mechaje...
No ale…
Co když ne?
Co když se pletu?
Co když...
Co když je všechno jinak?
Teď to nezjistím, Tel Aviv je tak daleko - a já v něm už tak dávno nejsem...
Tak píšu psaní a ptám se Davida Borka, blízkovýchodního zpravodaje České televize – jak voní Tel Aviv?
„K vůni Tel Avivu - zrovna teď bych tam ten jasmín dal, kvete a je to omamné. I když neřekl bych, že to je stejná vůně a stejnej jasmín, jak ho známe v Česku. Je daleko silnější. Je nutno si uvědomit, že Tel Aviv jsou vlhké subtropy, všechny vůně (i smrady) se tu daleko víc nesou. Je to trochu takové indické. Tel Aviv voní po slané vodě, benzinu z neustálého provozu na ulicích. Po vlhkém vedru a pachu odpadků. Citrusy ještě ne, ty jsou až v zimě, kdy tu taky hodně silně voní půda po dešti. Jeruzalém a hory jsou úplně jiné. To je poušť, kadidlo, borovice, rozmarýn. Jinej svět, suché subtropy. Spíš takovej mnišsky meditativní než tady ta Florida dole u moře.”
Tak.
A máme to kompletní.
Takhle já si představuju recenzi!
//Výhled z hotelu Norman - a taková je vůně parfému Tel Aviv - tichá, klidná, idylická; jenže skutečný Tel Aviv je tam venku...//
euridike Nádherné. Přenesla jsi mě v čase i prostoru..
euridike tak. a ted uz vim, jake je to tam je
Martula To mě vážně těší...
viktorka_od splavu 
Text Davida Borka je skvostný, co?
euridike skvostné jsou obě tvé recenze.
Tel Aviv mě nikdy nelákalo navštívit a myslím, že u toho zůstanu . Stačí mi cestování přes tvou recenzí.
euridike tvůj text je skvostný
Díky, zrovna tyhle dvě recenze jsem psala fakt ráda, tu první - protože opravdu vznikla naprosto náhodou a spontánně, druhou - protože mi na ní záleželo, chtěla jsem ji "opravdovou"...
+ pro Viktorku - Díky Tobě jsem objevila Tauerovu Miriam, když jsem zkoumala, čím jsi to navoněná - ta je fakt skvělá...
euridike to je
a mam radost:-)
Blackmail Kerosene
Kmotr. Ne osobně, ale přece... Mladý muž, jehož Kmotr poslal s nabídkou, kterou nemůžete odmítnout. Mladík je to pohledný, dobře oblečený a veskrze sympatický. Jenže to, co říká, se vám vůbec nelíbí, natož ta jeho otravná cigareta, co vám čadí pod nos. Ale přesto... nedokážete mu říct, ať to típne, že u vás se nekouří.
MOON BLOOM Hiram Green
Stala se mi jedna taková věc, už je to delší dobu, pár měsíců, sklonek loňského roku.
Šla jsem po chodbě IKEMu, kam jsem chodila za jedním blízkým, bylo to těžké, když jsem odcházela, tekly mi slzy, tiše a rychle, nechávala jsem je plynout, ale pak jsem je jednou s hlubokým nádechem začala bezmocně utírat pěstmi, už ráno jsem ztratila v tramvaji sponu vlasů, takže vlasy už byly ve větrném dni ne nepodobné dravým tmavým peřejím, co z čela, přes tvář, přes ramena těžce padají až kamsi k pasu... A pak jsem do někoho vrazila. Bílý plášť, lékař, právě se v hovoru loučil s kolegou, vrazila jsem do něj, nebyla schopná se v tu chvíli ani nadechnout, on řekl: "To nic, dobrý..." A já... Já vlastně nevím. Dodnes jsem si jistá, že jsem se v tu chvíli ani neomluvila. Jemu to jistě bylo fuk. Pro mě lehké trauma. Cestou domů jsem si říkala: "Jeliman. Jsi neskutečný jeliman! Možná jsi mu rozmazanou řasenkou zmazala ten sice rozmačkaný, ale bílý plášť! Jestli ho někdy příště potkáš, musíš se omluvit!" Jenže za pár týdnů už nebylo za kým chodit...
A pak, po nějaké době - jak praví klasik - čas trhnul oponou, pan doktor se objevil v televizi, došlo mi to hned, jak jsem ho viděla, s tím se vrátila i vzpomínka, rozhodla jsem se tedy napsat velmi stručný mail s drobnou omluvou, dostalo se mi milé odpovědi, prý až do sebe zase někde narazíme, mám se připomenout... Načež jsem ho automaticky ujistila, že to ne, že to se nestane, už si dám pozor - a i kdyby, kdyby se to stalo - tak zase tiše a anonymně zmizím... Jeliman. Prostě jeliman. To říkám já - a tak nějak si myslím, že něco podobného si řekl i on...
A tahle vzpomínka?
Tahle vzpomínka je zase vůně.
Protože když jsem za tím, který už není, chodila, měla jsem vždy vůni od něj - Moon Bloom. Pak už jsem ji nenosila. Nešlo to. S tímhle souběhem událostí jsem se k ní vrátila, jako bych si její existenci náhle znovu uvědomila. Vše vytěsněné do stínů se vrátilo. Tak divně, s touhle náhodou, vzpomínkou. A když jsem myslela na to, jak marná jsem, já, extrovertní asociál, který je v rámci práce schopný naprosto bezostyšně mluvit s kýmkoli, v soukromí prakticky s nikým, to nejde, to nemůžu... Vím, jak by se ten, kdo mi dal tuhle vůni, na mě díval, i dnes - shovívavě, s úsměvem, s trochou obav o mě, abych se v tom světě neztratila, až už spolu nepůjdeme za ruku... Ten, co mi dal vůni bezbožné tuberózy, bigotně čistého jasmínu, černé tinktury z bílého olibana a damascénské černuchy.
Má to nějaké ponaučení?
K některým vzpomínkám bychom se neměli vracet.
K některým vůním bychom se neměli vracet.
A do nemocničních epidemiologů se nestrká...
A ne, nešlo by to bez toho slovního balastu kol a kol, v té vůni je naprosto //ne//objektivně tohle všechno. Pro mě ano. Jinak to neumím, umět nepotřebuji, umět nechci. A ano, jdu se nad sebou zamyslet. Opět… A doufám, že to tady nečte nikdo z IKEMu...
....jen se mi ztáhlo hrdlo, a ty rychlý slzy tady polykám teď já, aby je mý děti neviděli...
Miru To je mi líto, to jsem nechtěla, ale nedokázala jsem v tomhle textu dělat žádné škrty a kompromisy, vím, že tomu Ty rozumíš...
...néé, líto Ti to být nemusí, to vůbec! "Jen" je to silný příběh a křehký a sama jsem si na to napasovala i něco svého v hlavě...
euridike opravdu silný příběh, myslím že neexistuje nikdo, koho by nerozplakal. Možná jen někoho, kdo nikdy nikoho neztratil a zároveň někoho, kdo má sebevědomí neprávem až na půdu... děkuji
euridike Ty a Miru dokážete psát o vůních velmi osobně, ale přitom si za vašimi příběhy a obrazy lze pořád vůni živě představit, není to jen sebereflexivní.
Já už se dnes dokážu vracet k vůním, které by pro mě dřív bylo bolestné nosit. Jak stárnu, tak se smiřuji - s lidmi, se vzpomínkami, sama se sebou.
A teď jsem šťastná, že jsem objevila v Il Giardino delle Delizie tón podobný už nevyráběné EdP Gio, která mě provázela jednou životní dekádou. Bylo to nádherné životní období, i když plné ztrát, to ovšem vím až teprve teď, z odstupu dalších téměř dvou desetiletí.
...no, říkám to pořád, že vůně(ale i songy) jsou jako flešky - stačí zasunout do pc, stačí přivonět(poslechnout...) a příběh se odvíjí...
...a až si člověk event. těžké(v různých smyslech slova) období odžije, zpracuje v sobě, přijme, tak pak už přivonět jde. S nostalgií, s úsměvem, jenž velmi nenápadně přelétne přes rty, s pár vteřinovou rosou v očích..., ale už ne s bolestí. A naopak - nakonec někdy i s láskou...
