Plum Japonais
Pocit, který jsem zažila při prvotním přičichnutí k Plum Japonais bych přirovnala k pocitu, který ve mě vyvolal první poslech převratného a ve všech směrech dokonalého alba Mezzanine od Massive Attack. Po vyčítavě depresivním seattle soundu, který už bohužel svůj účel jednorázově splnil, se do atmosféry začala plíživě linout purpurová mlha. Hustá tak, že by se z ní dal ušít neprůhledný závěs nad divadelní jeviště, které ovšem nikde nekončí. Je tak temné a hluboké, že jím můžete jít celé dlouhé hodiny, dny, měsíce a roky, aniž byste zabloudili. Ale zároveň se nechcete nikdy otočit a vrátit se domů. Chcete, aby celý život kolem vás probíhal pomalu jako v reklamě, kdy poslední kapka švestkového likéru pomaloučku padá z neprůhledné láhve až do naplněné sklenice. Zvuk kapek se opakuje ve smyčce, nezbývá než si lehnout na tu vinylovou desku odkud zvuk vychází. Deska změní skupenství, stane se z ní hustá kapalina, ale vy se pořád točíte po směru a ničeho si nevšimnete. Plum Japonais je mlha, pevná hmota i kapalina zároveň, nedá se jí však prostoupit, nedá se pevně uchoupit a nedá se z ní napít, natož ji přeplavat. Buď do ní skočíte rovnýma nohama a počkáte, co se s vámi stane nebo zděšeně utečete. Ale kdo uteče, tentokrát nevyhraje a Tom Ford to ví!