Seděla stranou té tiché vřavy.
Šlo o všechno.
A nešlo o nic.
Sledovala to se zaujetím nezúčastněného pozorovatele.
Stmívalo se.
Venku i uvnitř...
S pohledem balancujícím na hranici soumračného všehomíra si v duchu opakovala "chci nás prodat, protože už v nás nechci bydlet, víš".
/Protože člověk, který touží opustit místo, na němž žije, není šťastný./
Bylo to snadné.
Nebyla dívka, která spadla z nebe.
Ani provazochodkyně.
Ani Tajejížjménonesmímevyslovit.
Byla Tereza.
Věděla, že její vstupenkou do jeho života byly jen a pouze Ibsenovy sebrané spisy, které si s sebou vláčela jako závaží. /On s tím nesouhlasil, ale to bylo tak to jediné, co s tím mohl dělat./
A on mluvil o znameních a osudu, ona o koincidenci - a nepřesvědčilo ji ani to, že se oba rádi bezcílně toulají nocí, ne, ani to nebylo znamení.
Zavřela oči, nadechla se - a v tom nádechu bylo vše.
Ve slovech, v obrazech.
Maliny, u nichž pro sytou vábivost přehlédneš nezvaného hosta.
Zemitost prachu a dechu a mechu.
Bílý samet tabákových kvítků, co se v neslunečném dni mění v tmavý prach.
A vůně kardamomu /a ráno domů, domů.../.
Sofa z černé kůže, oprýskané a měkce se rozestupující do bílých lží.
Ty nesládnou.
Ty drtí.
Měkce.
Pomalu.
A jsou stále těžší, tedy skutečnější a pravdivější.
A pak přijde ta touha po pádu a...
A pak bylo po slavnosti a přišla všední noc, tichá, nesvatá, prašně malinová, malinově kouřová, v ní cosi vláčně bílého, co vábivě, mámivě, hedvábně hladí.
= maliny, zralé, syté, voňavé a nesladké, pudrový tabákový prach, kořenitě kouřový, bílé noční květy, hluboké a matně vábivé
Seděla stranou té tiché vřavy.
Šlo o všechno.
A nešlo o nic.
Sledovala to se zaujetím nezúčastněného pozorovatele.
Stmívalo se.
Venku i uvnitř...
S pohledem balancujícím na hranici soumračného všehomíra si v duchu opakovala "chci nás prodat, protože už v nás nechci bydlet, víš".
/Protože člověk, který touží opustit místo, na němž žije, není šťastný./
Bylo to snadné.
Nebyla dívka, která spadla z nebe.
Ani provazochodkyně.
Ani Tajejížjménonesmímevyslovit.
Byla Tereza.
Věděla, že její vstupenkou do jeho života byly jen a pouze Ibsenovy sebrané spisy, které si s sebou vláčela jako závaží. /On s tím nesouhlasil, ale to bylo tak to jediné, co s tím mohl dělat./
A on mluvil o znameních a osudu, ona o koincidenci - a nepřesvědčilo ji ani to, že se oba rádi bezcílně toulají nocí, ne, ani to nebylo znamení.
Zavřela oči, nadechla se - a v tom nádechu bylo vše.
Ve slovech, v obrazech.
Maliny, u nichž pro sytou vábivost přehlédneš nezvaného hosta.
Zemitost prachu a dechu a mechu.
Bílý samet tabákových kvítků, co se v neslunečném dni mění v tmavý prach.
A vůně kardamomu /a ráno domů, domů.../.
Sofa z černé kůže, oprýskané a měkce se rozestupující do bílých lží.
Ty nesládnou.
Ty drtí.
Měkce.
Pomalu.
A jsou stále těžší, tedy skutečnější a pravdivější.
A pak přijde ta touha po pádu a...
A pak bylo po slavnosti a přišla všední noc, tichá, nesvatá, prašně malinová, malinově kouřová, v ní cosi vláčně bílého, co vábivě, mámivě, hedvábně hladí.
= maliny, zralé, syté, voňavé a nesladké, pudrový tabákový prach, kořenitě kouřový, bílé noční květy, hluboké a matně vábivé