V roce 2015 vydal Hiram Grenn - vůni inspirovanou "opojnými vůněmi indických pouličních trhů a bohatstvím plovoucího paláce na jezeře Pichola" (Taj Lake Palace, Udaipur, Indie). V roce 2019 přichází s aktualizovanou verzí Voyage. "Teplé hladké ambrové a vanilkové srdce zůstává, ale semiš byl nahrazen lotosovým květem - indickou národní květinou. Jemná sladkost tohoto květu v kombinaci s čerstvými citrusovými tóny dává Voyage 2019 světlejší a tropičtější vyznění."
Pro můj nos je velmi složité vůni Voyage 2019 rozklíčovat. Je jedlá a kořeněná. Něco mi připomíná, důvěrně známého, ale ne a ne si vzpomenout. Zneklidňuje mě.
Je a není to sladká vůně. Ambru vnímám nejvíce, ale nekloní se zde k přeslazené vůni štrůdlu. Je tu spíše jako sladko slaný hřejivý podklad, který je doplňován kořením. Vanilka uváděná ve složení mi jako první na mysl nepřišla. Spíše mě napadla skořice, ale v nějaké metamorfované umírněné podobě.
Taky v pozadí cítím podzimní ovoce, tuhé slupky, chladné ráno a pod stromem pár opadaných jablek, možná i meruňky - snad je to způsobeno citrusy a sladkou vůní lotosového květu, plus ve složení nepřiznaným pačuli (připomněl se mi nějaký tón z Hiramovy vůně Arbolé, ve které hraje pačuli hlavní roli).
V závěru je vůně kulatá a příjemná, už bez toho zneklidňujícího podtónu. Konečně se prosadí vanilka. Ale zapomeňte na ostrost vanilky z vanilinových cukrů. Tady najdete hedvábný vanilkový lusk macerovaný v ambrově zbarvené tekutině, hřejivý a suchý.
Verze z roku 2015 mi připomněla indický krámek. I tentokrát Hiram zůstal v Indii a úvodní tóny citrónů s kořením ve vůni nechal. Místo kůže, pačuli a jasmínu použil lotosové květy, vůbec ne akvatické, ale něžné sladce medové růžové kvítky. Místo krámku je tady hinduistická svatyně ozdobená girlandami těchto krásných květů. A u nich už známá ambra, balzamická a trochu zakouřená, se svazkem vanilkových lusků.
Hiramovy limitky jsou snad jeho nejpovedenější vůně a tato nová verze ještě předčila tu předchozí.
V roce 2015 vydal Hiram Grenn - vůni inspirovanou "opojnými vůněmi indických pouličních trhů a bohatstvím plovoucího paláce na jezeře Pichola" (Taj Lake Palace, Udaipur, Indie). V roce 2019 přichází s aktualizovanou verzí Voyage. "Teplé hladké ambrové a vanilkové srdce zůstává, ale semiš byl nahrazen lotosovým květem - indickou národní květinou. Jemná sladkost tohoto květu v kombinaci s čerstvými citrusovými tóny dává Voyage 2019 světlejší a tropičtější vyznění."
Pro můj nos je velmi složité vůni Voyage 2019 rozklíčovat. Je jedlá a kořeněná. Něco mi připomíná, důvěrně známého, ale ne a ne si vzpomenout. Zneklidňuje mě.
Je a není to sladká vůně. Ambru vnímám nejvíce, ale nekloní se zde k přeslazené vůni štrůdlu. Je tu spíše jako sladko slaný hřejivý podklad, který je doplňován kořením. Vanilka uváděná ve složení mi jako první na mysl nepřišla. Spíše mě napadla skořice, ale v nějaké metamorfované umírněné podobě.
Taky v pozadí cítím podzimní ovoce, tuhé slupky, chladné ráno a pod stromem pár opadaných jablek, možná i meruňky - snad je to způsobeno citrusy a sladkou vůní lotosového květu, plus ve složení nepřiznaným pačuli (připomněl se mi nějaký tón z Hiramovy vůně Arbolé, ve které hraje pačuli hlavní roli).
V závěru je vůně kulatá a příjemná, už bez toho zneklidňujícího podtónu. Konečně se prosadí vanilka. Ale zapomeňte na ostrost vanilky z vanilinových cukrů. Tady najdete hedvábný vanilkový lusk macerovaný v ambrově zbarvené tekutině, hřejivý a suchý.
Verze z roku 2015 mi připomněla indický krámek. I tentokrát Hiram zůstal v Indii a úvodní tóny citrónů s kořením ve vůni nechal. Místo kůže, pačuli a jasmínu použil lotosové květy, vůbec ne akvatické, ale něžné sladce medové růžové kvítky. Místo krámku je tady hinduistická svatyně ozdobená girlandami těchto krásných květů. A u nich už známá ambra, balzamická a trochu zakouřená, se svazkem vanilkových lusků.
Hiramovy limitky jsou snad jeho nejpovedenější vůně a tato nová verze ještě předčila tu předchozí.