Když jsem byla malá, chodily jsme s babičkou každou neděli navštívit její maminku, moji prababičku. Po obědě babička umyla nádobí, já ho utřela, obě jsme se převlékly do svátečního oblečení a vyrazily jsme. Nebyla to dlouhá cesta, jen do vedlejší vesnice, stačilo projít polní cestou a za čtvrt hodinky jsme byly na místě. Byl to už takový rituál. Sotva jsme přišly, prababička nás obě objala, pak vzala malé tranzistorové rádio a šly jsme se posadit na zahradu pod lípu, kde byla ta úplně nejobyčejnější dřevěná lavička, jakou si dokážete představit, posadily jsme se, prababička pustila rádio a poslouchaly jsme nedělní pohádku na Českém rozhlase. Žádnou z nich si nepamatuji, ale naprosto jasně si vybavuji vše ostatní - jemnou, sladkou a medovou vůni lipových květů nad našimi hlavami, vůni trávy, kůry stromu za našimi zády, šumění listů a bzučení včel... A taky to, co mám dodnes v paměti uchované jako fotografii - prababiččiny ruce, které drží to malé radio... Když pohádka skončila, prababička vždycky řekla: "To byla ale krásná pohádka..." Pak vstala a šla nám udělat rybízovou šťávu... A mně bylo vždycky tak líto, že už je konec...
Unter den Linden mi vrací něco, co jsem považovala za dávno ztracené - a já jsem jí za to vděčná...
Právě tahle vůně, u níž už je zcela jasné, že má vzdávat poctu jedné z nejznámějších a nejstarších ulic v Berlíně, byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem se letos na jaře chtěla s touhle značkou seznámit blíže, protože kdykoliv tam zavítám, moje kroky míří právě tam, zejména na jaře.
No Tanjino pojetí vůbec neodpovídá skutečnosti, je tisíckrát krásnější a čistější bez ruchu okolních dopravních prostředků. Tohle je spíš nějaká lipová alej kdesi na slunném jihu s nahořklou svěžestí bergamotu.
Vlastně to není jenom o lípě, kvete tu i "pudrová" mimóza, jejíž čerstvý pyl vítr rozfoukává po okolí. Skrze alej protéká zurčící potůček s ledovou vodou, jehož břehy lemují lopuchy a další trpká zeleň (jiskřivá, medově sladká plumérie, která zintenzivňuje medovou sladkost lipového květu).
Vy sedíte uprostřed téhle vší idylky pod jedním ze stromů a popíjíte teplý čaj Earl Grey, jehož trpkost zmizí, jakmile si do něj vmícháte lžičku lehce zcukernatělého medu a přidáte i kapku mléka (květinově krémové tóny). A ke konci si užíváte už jen ničím nerušenou lípu.
…mistr řezbář má mezi stehny pevně stisknut čerstvý hrubý/neopracovaný špalek lipového dřeva,
aby mu zkušenými a jistými tahy dal podobu…
Vůně dřeva z listnáče, ještě téměř před chvílí kvetoucího i se zbylou nepatrně medovočajovou nasládlostí lipových kvítků…
…jenže odér zeleného/živého dřeva je intenzivnější.
Přítomnou nahořklost a drhnutí – jako když vám na prstech ulpí lehce lepkavá míza z pod kůry – má na svědomí citron…
…vůně dřeva se celkem rychle mísí s nesladce citrusovým tónem.
A takhle zůstane Unter den Linden docela dlouho.
Nakonec se vyloupne hladká, plná, kulatá, hustě lehká vůně magnolie podkreslená vánkem z lipových květů,
která vám vyplní chřípí jak vdechnutý vláčně pudrový zlatý pyl…
Aby to nebylo snad příliš dokonalé/krásné a příjemné,
pořád vnímáte, i když upozaděnou,
onu suchou nahořklost žlutých citronů.
…a po nějaké době zůstane v řezbářské dílně torzo ženského těla opracované mistrovými hrubými dlaněmi do hladkosti říčního oblázku…
10/12/11
Když jsem byla malá, chodily jsme s babičkou každou neděli navštívit její maminku, moji prababičku. Po obědě babička umyla nádobí, já ho utřela, obě jsme se převlékly do svátečního oblečení a vyrazily jsme. Nebyla to dlouhá cesta, jen do vedlejší vesnice, stačilo projít polní cestou a za čtvrt hodinky jsme byly na místě. Byl to už takový rituál. Sotva jsme přišly, prababička nás obě objala, pak vzala malé tranzistorové rádio a šly jsme se posadit na zahradu pod lípu, kde byla ta úplně nejobyčejnější dřevěná lavička, jakou si dokážete představit, posadily jsme se, prababička pustila rádio a poslouchaly jsme nedělní pohádku na Českém rozhlase. Žádnou z nich si nepamatuji, ale naprosto jasně si vybavuji vše ostatní - jemnou, sladkou a medovou vůni lipových květů nad našimi hlavami, vůni trávy, kůry stromu za našimi zády, šumění listů a bzučení včel... A taky to, co mám dodnes v paměti uchované jako fotografii - prababiččiny ruce, které drží to malé radio... Když pohádka skončila, prababička vždycky řekla: "To byla ale krásná pohádka..." Pak vstala a šla nám udělat rybízovou šťávu... A mně bylo vždycky tak líto, že už je konec...
Unter den Linden mi vrací něco, co jsem považovala za dávno ztracené - a já jsem jí za to vděčná...
Právě tahle vůně, u níž už je zcela jasné, že má vzdávat poctu jedné z nejznámějších a nejstarších ulic v Berlíně, byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem se letos na jaře chtěla s touhle značkou seznámit blíže, protože kdykoliv tam zavítám, moje kroky míří právě tam, zejména na jaře.
No Tanjino pojetí vůbec neodpovídá skutečnosti, je tisíckrát krásnější a čistější bez ruchu okolních dopravních prostředků. Tohle je spíš nějaká lipová alej kdesi na slunném jihu s nahořklou svěžestí bergamotu.
Vlastně to není jenom o lípě, kvete tu i "pudrová" mimóza, jejíž čerstvý pyl vítr rozfoukává po okolí. Skrze alej protéká zurčící potůček s ledovou vodou, jehož břehy lemují lopuchy a další trpká zeleň (jiskřivá, medově sladká plumérie, která zintenzivňuje medovou sladkost lipového květu).
Vy sedíte uprostřed téhle vší idylky pod jedním ze stromů a popíjíte teplý čaj Earl Grey, jehož trpkost zmizí, jakmile si do něj vmícháte lžičku lehce zcukernatělého medu a přidáte i kapku mléka (květinově krémové tóny). A ke konci si užíváte už jen ničím nerušenou lípu.
…mistr řezbář má mezi stehny pevně stisknut čerstvý hrubý/neopracovaný špalek lipového dřeva,
aby mu zkušenými a jistými tahy dal podobu…
Vůně dřeva z listnáče, ještě téměř před chvílí kvetoucího i se zbylou nepatrně medovočajovou nasládlostí lipových kvítků…
…jenže odér zeleného/živého dřeva je intenzivnější.
Přítomnou nahořklost a drhnutí – jako když vám na prstech ulpí lehce lepkavá míza z pod kůry – má na svědomí citron…
…vůně dřeva se celkem rychle mísí s nesladce citrusovým tónem.
A takhle zůstane Unter den Linden docela dlouho.
Nakonec se vyloupne hladká, plná, kulatá, hustě lehká vůně magnolie podkreslená vánkem z lipových květů,
která vám vyplní chřípí jak vdechnutý vláčně pudrový zlatý pyl…
Aby to nebylo snad příliš dokonalé/krásné a příjemné,
pořád vnímáte, i když upozaděnou,
onu suchou nahořklost žlutých citronů.
…a po nějaké době zůstane v řezbářské dílně torzo ženského těla opracované mistrovými hrubými dlaněmi do hladkosti říčního oblázku…
10/12/11