... a po tom ránu, kdy měla velké plány, kdy mu toho fakt hodně chtěla říct, přišel večer, kdy mu toho zase chtěla hodně říct, říct mu všechno, absolutně všechno, při těch myšlenkách její prsty neklidně a v nepravidelném rytmu poklepávaly na pootevřené rty, které občas lehce skousla, když se některé myšlenky tříštily o bíle podmračené čelo, když si z hlavy chtěla vypudit Grace a to její "I´m in love, that´s why I´m leaving you in a moment". Nepomáhalo to. /U téhle myšlenky se usmála, uvědomila si, jak často mu říká: "Nepomáháš!"/ A byla smutná...
... a smutek jí tentokrát neslušel, byl nahořklý, ne hořkosladký, shovívavě a třeba i odevzdaně, to ne, byl jen nahořklý jako ocelovým ostřím přeražené a čepelí rozdrcené zrnko grapefuitu, nebylo v tom nic k pomilování, nic k vysvlečení, nic k uvěření, i pelargoniím na parapetu to bylo k smíchu, proto je vždycky milovala, pro tu štiplavou ironii v jejich hlase, tohle pivoňky mít nemůžou, v těch je ta naivní něha tří sester, které sní o tom, že na jaře jistě odjedou do Moskvy, ale pelargonie jenom o lakovaný parapet típne cigaretu a suše utrousí, tak ať sakra jedou hned, kdo je drží...
"Pojď ven, nesvítěj hvězdy, ale od rybníka slyšim žáby, to se Ti bude líbit, fakt, pojď." A tak šla, protože když ti někdo, s kým nikdy nechceš bejt sama, řekne, abys šla ve tři ráno ven, tak jdeš, to je jasný, protože nesvítěj hvězdy, jen od rybníka slyšíš žáby, tma je pylově sladká po azalkách a prašné hlíně, protože už dlouho nepršelo, i když déšť už je ve vzduchu, tak šla, cobyne, vždyť je to vlastně tak jedno, co bude, když není, co by... Mělo být? Ne, to ne, asi ne, protože kdyby ano, tak by si nevzpomněla na ta slova, na "miluj toho, s kým jsi teď." A ona byla s potemnělou siluetou bez trička a v okopanejch teniskách, když se k ní otočil, aby jí řekl, že odpoledne nechal v lodičce na rybníku deku, kdyby v noci chtěla někam plout, tak jeho slova měkla mandlovým mlékem a kouřem z Route 66, když z kapsy vytáhnul pomačkaný ovocný bonbon, vzala si ho s nedůvěrou malého dítěte, které obdaroval někdo cizí, i když on cizí nebyl - nebyl, není, nebude, všechno se v ní tu chvíli nepěkně vzedmulo jako černá vlna, kdyby mohla, zakřičela by do tmy, že už je jí to všechno jedno, všechny břehy a mraky a zapadající slunce nad Dívčími hrady a hledání štěstí a Dějiny lásky a dopletené i nedopletené šály a ex´s and oh´s, they haunt me like ghosts...
/A když nechce On, tak nedopustím, abych chtěla já. To říká Oprah. Nevím, kdo řekl, že máme milovat toho, s kým jsme teď. Na tom nesejde. Měl pravdu. To je to, oč tu běží.../
/Vůně noci, v níž se netančilo, protože on tanec sice miluje, ona ale ne, vůně noci, v níž na začátku bylo líto, hořce líto, jako když vítr shodí ptačí hnízdo, jako když se rozbije cukřenka, vůně noci plné ostře šeptajících pelargonií, vůně černého pylu a černého kouře nad bílou hladinou mandlového mléka, temně malinový bonbon mezi temně malinovými rty, pak už nic, protože tam za vodou v rákosí nebyl ukrytý prám.../
sladce, mandlově pryskyřičná, lahodná vůně, ach! jako sladké mandličky na hliněném talířku
mejdlíčko
a něco... co neumím pojmenovat.. jako trošku kazící se ovoce? trochu vosku? jablko s voskovanou slupkou a kapkou pěny na holení
to ta vanilka s pačuli a fialkovým listem mi zrovna nelahodí dohromady
no tak nic no
...slaďounké hladce husté fialky s kapkou tinktury z malinových růží, s vanilkou, s pačuli, které zde je rozpuštěné jak kosti v kyselině, takže je spíše tušené a dodává hustotu.
...myrha - vlhká, vláčná, s teplotou těla, po chvíli přecházející i do roviny prachové, prach vznášející se nad nadýchaně olejovitou hladinou a jindy zas do roviny delikátně sametové až semišové/hebce drhnoucí v koňakovém oparu...
...i jo, je to pomalý až malátný tanec.
Pěkné, hodně pěkné.
Ovšem nevím, jestli by mě to po chvíli nenudilo a nebo se mi to líbí podezřele moc.?
(něco tak pro naivistické dívenky, jež chtějí něco "zajímavého")
Nasládlý prašný opoponax, podbarvený jemně pepřovým cypřišem, přechází přes zelenou pelargonii na malinové bonbonové fialky, které se uhlazují omítkovým pačuli. Závěr patří sladké sametové vanilce s kouřem. Líbí se mi jen začátek a konec, zbytek je mainstreamová nuda.
Začíná pelyňkově hořce a zároveň ovocně a šťavnatě, jako grep nebo hořký pomeranč se ždibíčkem kouře. Ovocnost postupně mizí a je nahrazována krémovou vanilkou zamíchanou se semišově nahořklou, až trochu bylinnou kouřovostí s jemným nádechem pelargonie. Po rozvonění mi připomíná Memory Motel (Une Nuit Nomade).
Tanec, který začíná rychlým svěžím vyzváním k tanci s citrusy a sladkokyselým rybízem.
Nad parketem se vznáší sladká myrha, semišové labdanum a pačuli jsou teplá kůže těl, která se k sobě tisknou. Zeleně květinová pelargonie a vanilka pro trochu rytmu. A pak už jen spočinutí v sametových poduškách s fialkovým pudrem.
Suchá pryskyřice a pod ní zelený cypřiš s čerstvě utrženými jalovčinkami. Po rozvonění převládla sladce pudrová kůže v závoji sladce ovocného kouře. Unisex s příjemné dlouhou výdrží.
V pomalém rytmu se z deštivého podvečera, zahalené do pryskyřičnatého soumraku, vynoří černá sametová fialka z 1996. Před vstupem do tanečního sálu s vysokými studenými vlhkými zdmi se zahřeje sklenkou ambrového koňaku. Odloží svoje kožené labdanové rukavičky a ladnými kroky se pozvolna přemístí ke krbové římse, na níž stojí skleněná dóza s fialkovými bonbóny a mléčně čokoládovými pralinkami, jimiž si ji získal už semiš v 1996.
... a po tom ránu, kdy měla velké plány, kdy mu toho fakt hodně chtěla říct, přišel večer, kdy mu toho zase chtěla hodně říct, říct mu všechno, absolutně všechno, při těch myšlenkách její prsty neklidně a v nepravidelném rytmu poklepávaly na pootevřené rty, které občas lehce skousla, když se některé myšlenky tříštily o bíle podmračené čelo, když si z hlavy chtěla vypudit Grace a to její "I´m in love, that´s why I´m leaving you in a moment". Nepomáhalo to. /U téhle myšlenky se usmála, uvědomila si, jak často mu říká: "Nepomáháš!"/ A byla smutná...
... a smutek jí tentokrát neslušel, byl nahořklý, ne hořkosladký, shovívavě a třeba i odevzdaně, to ne, byl jen nahořklý jako ocelovým ostřím přeražené a čepelí rozdrcené zrnko grapefuitu, nebylo v tom nic k pomilování, nic k vysvlečení, nic k uvěření, i pelargoniím na parapetu to bylo k smíchu, proto je vždycky milovala, pro tu štiplavou ironii v jejich hlase, tohle pivoňky mít nemůžou, v těch je ta naivní něha tří sester, které sní o tom, že na jaře jistě odjedou do Moskvy, ale pelargonie jenom o lakovaný parapet típne cigaretu a suše utrousí, tak ať sakra jedou hned, kdo je drží...
"Pojď ven, nesvítěj hvězdy, ale od rybníka slyšim žáby, to se Ti bude líbit, fakt, pojď." A tak šla, protože když ti někdo, s kým nikdy nechceš bejt sama, řekne, abys šla ve tři ráno ven, tak jdeš, to je jasný, protože nesvítěj hvězdy, jen od rybníka slyšíš žáby, tma je pylově sladká po azalkách a prašné hlíně, protože už dlouho nepršelo, i když déšť už je ve vzduchu, tak šla, cobyne, vždyť je to vlastně tak jedno, co bude, když není, co by... Mělo být? Ne, to ne, asi ne, protože kdyby ano, tak by si nevzpomněla na ta slova, na "miluj toho, s kým jsi teď." A ona byla s potemnělou siluetou bez trička a v okopanejch teniskách, když se k ní otočil, aby jí řekl, že odpoledne nechal v lodičce na rybníku deku, kdyby v noci chtěla někam plout, tak jeho slova měkla mandlovým mlékem a kouřem z Route 66, když z kapsy vytáhnul pomačkaný ovocný bonbon, vzala si ho s nedůvěrou malého dítěte, které obdaroval někdo cizí, i když on cizí nebyl - nebyl, není, nebude, všechno se v ní tu chvíli nepěkně vzedmulo jako černá vlna, kdyby mohla, zakřičela by do tmy, že už je jí to všechno jedno, všechny břehy a mraky a zapadající slunce nad Dívčími hrady a hledání štěstí a Dějiny lásky a dopletené i nedopletené šály a ex´s and oh´s, they haunt me like ghosts...
/A když nechce On, tak nedopustím, abych chtěla já. To říká Oprah. Nevím, kdo řekl, že máme milovat toho, s kým jsme teď. Na tom nesejde. Měl pravdu. To je to, oč tu běží.../
/Vůně noci, v níž se netančilo, protože on tanec sice miluje, ona ale ne, vůně noci, v níž na začátku bylo líto, hořce líto, jako když vítr shodí ptačí hnízdo, jako když se rozbije cukřenka, vůně noci plné ostře šeptajících pelargonií, vůně černého pylu a černého kouře nad bílou hladinou mandlového mléka, temně malinový bonbon mezi temně malinovými rty, pak už nic, protože tam za vodou v rákosí nebyl ukrytý prám.../
sladce, mandlově pryskyřičná, lahodná vůně, ach! jako sladké mandličky na hliněném talířku
mejdlíčko
a něco... co neumím pojmenovat.. jako trošku kazící se ovoce? trochu vosku? jablko s voskovanou slupkou a kapkou pěny na holení
to ta vanilka s pačuli a fialkovým listem mi zrovna nelahodí dohromady
no tak nic no
...slaďounké hladce husté fialky s kapkou tinktury z malinových růží, s vanilkou, s pačuli, které zde je rozpuštěné jak kosti v kyselině, takže je spíše tušené a dodává hustotu.
...myrha - vlhká, vláčná, s teplotou těla, po chvíli přecházející i do roviny prachové, prach vznášející se nad nadýchaně olejovitou hladinou a jindy zas do roviny delikátně sametové až semišové/hebce drhnoucí v koňakovém oparu...
...i jo, je to pomalý až malátný tanec.
Pěkné, hodně pěkné.
Ovšem nevím, jestli by mě to po chvíli nenudilo a nebo se mi to líbí podezřele moc.?
(něco tak pro naivistické dívenky, jež chtějí něco "zajímavého")
Nasládlý prašný opoponax, podbarvený jemně pepřovým cypřišem, přechází přes zelenou pelargonii na malinové bonbonové fialky, které se uhlazují omítkovým pačuli. Závěr patří sladké sametové vanilce s kouřem. Líbí se mi jen začátek a konec, zbytek je mainstreamová nuda.
Začíná pelyňkově hořce a zároveň ovocně a šťavnatě, jako grep nebo hořký pomeranč se ždibíčkem kouře. Ovocnost postupně mizí a je nahrazována krémovou vanilkou zamíchanou se semišově nahořklou, až trochu bylinnou kouřovostí s jemným nádechem pelargonie. Po rozvonění mi připomíná Memory Motel (Une Nuit Nomade).
Tanec, který začíná rychlým svěžím vyzváním k tanci s citrusy a sladkokyselým rybízem.
Nad parketem se vznáší sladká myrha, semišové labdanum a pačuli jsou teplá kůže těl, která se k sobě tisknou. Zeleně květinová pelargonie a vanilka pro trochu rytmu. A pak už jen spočinutí v sametových poduškách s fialkovým pudrem.
Suchá pryskyřice a pod ní zelený cypřiš s čerstvě utrženými jalovčinkami. Po rozvonění převládla sladce pudrová kůže v závoji sladce ovocného kouře. Unisex s příjemné dlouhou výdrží.
V pomalém rytmu se z deštivého podvečera, zahalené do pryskyřičnatého soumraku, vynoří černá sametová fialka z 1996. Před vstupem do tanečního sálu s vysokými studenými vlhkými zdmi se zahřeje sklenkou ambrového koňaku. Odloží svoje kožené labdanové rukavičky a ladnými kroky se pozvolna přemístí ke krbové římse, na níž stojí skleněná dóza s fialkovými bonbóny a mléčně čokoládovými pralinkami, jimiž si ji získal už semiš v 1996.