Růže, růžová a silná. Vůně růží, doplněná o výrazný tón hřebíčku. Ostatní složky ve vůni moc necítím. Tahle růže ve složení prostě vůbec není pro mě. Zkoušené kdysi v Bratislavě.
...jenže vůně a chutě se mění. Teď je to něco, co mi poslední dobou voní a přitom složení cítím úplně stejně.
Je to bulharská růže, posypaná hřebíčkem, politá citrusovou šťávou a naložená ve vanilkovém a tonkovém obláčku. Všechno ještě doladí to správné množství kadidla a myrhy.
Myslím, že začínam mať slabosť pre tóny ruží v kombinácii so sladkými šťavnatými citrusmi. Tu je to červená olejovitá ruža so zrelou tangerinkou a množstvom rozmanitého korenia, ktoré vo vôni prebleskujú ako fazety brúseného drahokamu. Do toho hustovláčny živicovo-drevitý základ. ak som Noire de Mai od Veronique Gabai prirovnala k rubínu, tak toto k ešte tmavočervenejšiemu a teplejšiemu českému granátu.
Po loňských rozpačitých dojmech z White, kterou jsem sice vnímala jako povedenou, ale emocionálně se mě ve srovnání s Antonií nijak nedotkla, jsem byla na Sheidunu totiž zvědavá. Jan Ewoud Vos na ní se Cecile Zarokian pracoval údajně už od září 2015. Název je složen ze tří slov she – ona, sheika – šejka a dune – písečná duna a má údajně evokovat poušť při západu slunce. Už od prvního přičichnutí jsem však zjistila, že takhle ji bohužel vzhledem k tomu, jaké jiné pouštní vůně jsem dosud zkusila, nejsem schopná vnímat.
Sheiduna totiž už v úvodu pracuje se svěžím citrónem, šťavnatou mandarinkou, jiskřivými aldehydy a překvapivě příjemným přírodním černým rybízem, které si já osobně s pouští nespojuji ani v nejmenším. Hřejivou pouštní atmosféru má po rozvonění navodit palčivě dřevitý hřebíček podobně jako v Dune společně s ambrou. A v té osobně spatřuji menší kámen úrazu, jelikož na mé kůži voní dost synteticky.
Druhá věc je, že Cecile zde znovu pracuje se stejnou kombinací růže, pelargónie, zázvoru, kmínu a dalšího koření, vanilky a pryskyřic, jíž použila poprvé už v Mon nom est rouge. Je to zajímavá směs, ale mně osobně tohle její neustálé opakování už prostě nebaví. Tady je pouze obohacená o výše dužinu červené mandarinky a teplé kadidlo s náznakem písečných tónů v základu, které až teprve v této fázi lehce posunou vůni směrem na poušť. Intenzitu a výdrž má výbornou, ale při té ceně jsem čekala něco víc originálního a hlavně čistokrevně pouštního.
Růže, růžová a silná. Vůně růží, doplněná o výrazný tón hřebíčku. Ostatní složky ve vůni moc necítím. Tahle růže ve složení prostě vůbec není pro mě. Zkoušené kdysi v Bratislavě.
...jenže vůně a chutě se mění. Teď je to něco, co mi poslední dobou voní a přitom složení cítím úplně stejně.
Je to bulharská růže, posypaná hřebíčkem, politá citrusovou šťávou a naložená ve vanilkovém a tonkovém obláčku. Všechno ještě doladí to správné množství kadidla a myrhy.
..vnímám vůni jako slniecko
Na můj vkus příliš arabská/oudově kyslá(ale nejspíš onu kyselost dělá nadměrné množství olejovitých růží a pelargonie)
Myslím, že začínam mať slabosť pre tóny ruží v kombinácii so sladkými šťavnatými citrusmi. Tu je to červená olejovitá ruža so zrelou tangerinkou a množstvom rozmanitého korenia, ktoré vo vôni prebleskujú ako fazety brúseného drahokamu. Do toho hustovláčny živicovo-drevitý základ. ak som Noire de Mai od Veronique Gabai prirovnala k rubínu, tak toto k ešte tmavočervenejšiemu a teplejšiemu českému granátu.
Po loňských rozpačitých dojmech z White, kterou jsem sice vnímala jako povedenou, ale emocionálně se mě ve srovnání s Antonií nijak nedotkla, jsem byla na Sheidunu totiž zvědavá. Jan Ewoud Vos na ní se Cecile Zarokian pracoval údajně už od září 2015. Název je složen ze tří slov she – ona, sheika – šejka a dune – písečná duna a má údajně evokovat poušť při západu slunce. Už od prvního přičichnutí jsem však zjistila, že takhle ji bohužel vzhledem k tomu, jaké jiné pouštní vůně jsem dosud zkusila, nejsem schopná vnímat.
Sheiduna totiž už v úvodu pracuje se svěžím citrónem, šťavnatou mandarinkou, jiskřivými aldehydy a překvapivě příjemným přírodním černým rybízem, které si já osobně s pouští nespojuji ani v nejmenším. Hřejivou pouštní atmosféru má po rozvonění navodit palčivě dřevitý hřebíček podobně jako v Dune společně s ambrou. A v té osobně spatřuji menší kámen úrazu, jelikož na mé kůži voní dost synteticky.
Druhá věc je, že Cecile zde znovu pracuje se stejnou kombinací růže, pelargónie, zázvoru, kmínu a dalšího koření, vanilky a pryskyřic, jíž použila poprvé už v Mon nom est rouge. Je to zajímavá směs, ale mně osobně tohle její neustálé opakování už prostě nebaví. Tady je pouze obohacená o výše dužinu červené mandarinky a teplé kadidlo s náznakem písečných tónů v základu, které až teprve v této fázi lehce posunou vůni směrem na poušť. Intenzitu a výdrž má výbornou, ale při té ceně jsem čekala něco víc originálního a hlavně čistokrevně pouštního.