Citrónová šťáva ve sladkém temném kouřovém závoji, později se přidalo pár sladce santalových hoblin. Podle mě má ke klasickému Shalimaru o něco blíže než skorojmenovkyně Mexique.
Má o něco zářivější citrusovou hlavu, i když ne tak svěží jako jeho o rok mladší bráška z Mexika. A podobně jako v klasice i zde hraje hlavní úlohu vanilka s kadidlem, které nově doplňuje trocha pačuli a kůže. Příjemnou zprávou pro ty, kdo nesnesli kadidlo v běžném Shalimaru, může být, že zde mu byla drobně přitažena uzda, zřetelné ovšem zůstává i nadále. Pro mně osobně je však nejzajímavějším aspektem této varianty samotná madagaskarská vanilka s její typickou vůní sušené smetany, díky čemuž působí o něco uhlazeněji a s jedním podobným tónem, který jsem objevila ve vintage variantě čistého parfému, což mě obzvlášť potěšilo :) . A asi proto ho mám doteď trochu radši než toho z Mexika.
Aby byl obrázek úplný a ne jen vytržený z kontextu, klasický Shalimar edp je na mně zhruba něco následujícího (milovnice nechť nečtou v rámci zachování dobré morálky): připálená guma se stromečkovou vanilkou dotaženou do syntetického extrému, že Bvlgari Black je oproti tomu chabá vodička, plus zakouřená hrubá umaštěná kůže na pozadí klasické zatuchlé skříně.
Madagascar je o poznání (to bych vyloženě zdůraznila) mírnější. Výše popsané nelibé aspekty se projeví ve snesitelnější formě staré zakouřené kůže, docela slušné vanilky a trochy gumovitosti, to vše zahájené ostrým citronem. na mně se toto drží docela dlouho, časem se to čím dál víc uklidňuje a uhlazuje a hle! Po pěti, šesti hodinách jsem se konečně i já dočkala madagaskarského vanilkového lusku v jeho přírodní, nepřeslazené, vybrané kráse, jen lehce zamlžené kouřem. Proč to ale musí trvat tak dlouho??
Po uvedení Shalimaru Ode à la Vanille na trh jsem konstatovala, že tato limitovaná verze se nejvíce podobá EDP. Nebyla podobná žádné z odlehčených verzí, kouřová složka kadidla se projevovala celkem naléhavě, ale postupně přecházela v jemnou nasládlou vanilku. Porce vanilky byla v tomto případě vydatnější než v klasice.
Ne jinak je tomu u Sur la route de Madagascar. Shalimarovská citrusová nahořklost, typický kouřový tón kadidla. To vše tam je. Ale v tomto případě rozehrává vanilka svůj part už od začátku. Její aroma je nepřehlédnutelné, velmi intenzivní a bohaté. Perfektně ladí s kouřem v pozadí, její sladkost vytváří smetanově krémový základ, po kterém se všechny ostatní složky nádherně vezou. Zároveň vnímám lehkou kořeněnou pikantnost.
Zakouřenost Shalimaru nevnímám jako jeho nedostatek, ale velkou přednost. Jsem tím určitě ovlivněna, nicméně si troufám říci, že Sur la route de Madagascar je dobrým krokem k překonání obav a objevení Shalimaru v celé jeho kráse .
Citrónová šťáva ve sladkém temném kouřovém závoji, později se přidalo pár sladce santalových hoblin. Podle mě má ke klasickému Shalimaru o něco blíže než skorojmenovkyně Mexique.
Má o něco zářivější citrusovou hlavu, i když ne tak svěží jako jeho o rok mladší bráška z Mexika. A podobně jako v klasice i zde hraje hlavní úlohu vanilka s kadidlem, které nově doplňuje trocha pačuli a kůže. Příjemnou zprávou pro ty, kdo nesnesli kadidlo v běžném Shalimaru, může být, že zde mu byla drobně přitažena uzda, zřetelné ovšem zůstává i nadále. Pro mně osobně je však nejzajímavějším aspektem této varianty samotná madagaskarská vanilka s její typickou vůní sušené smetany, díky čemuž působí o něco uhlazeněji a s jedním podobným tónem, který jsem objevila ve vintage variantě čistého parfému, což mě obzvlášť potěšilo :) . A asi proto ho mám doteď trochu radši než toho z Mexika.
Aby byl obrázek úplný a ne jen vytržený z kontextu, klasický Shalimar edp je na mně zhruba něco následujícího (milovnice nechť nečtou v rámci zachování dobré morálky): připálená guma se stromečkovou vanilkou dotaženou do syntetického extrému, že Bvlgari Black je oproti tomu chabá vodička, plus zakouřená hrubá umaštěná kůže na pozadí klasické zatuchlé skříně.
Madagascar je o poznání (to bych vyloženě zdůraznila) mírnější. Výše popsané nelibé aspekty se projeví ve snesitelnější formě staré zakouřené kůže, docela slušné vanilky a trochy gumovitosti, to vše zahájené ostrým citronem. na mně se toto drží docela dlouho, časem se to čím dál víc uklidňuje a uhlazuje a hle! Po pěti, šesti hodinách jsem se konečně i já dočkala madagaskarského vanilkového lusku v jeho přírodní, nepřeslazené, vybrané kráse, jen lehce zamlžené kouřem. Proč to ale musí trvat tak dlouho??
Po uvedení Shalimaru Ode à la Vanille na trh jsem konstatovala, že tato limitovaná verze se nejvíce podobá EDP. Nebyla podobná žádné z odlehčených verzí, kouřová složka kadidla se projevovala celkem naléhavě, ale postupně přecházela v jemnou nasládlou vanilku. Porce vanilky byla v tomto případě vydatnější než v klasice.
Ne jinak je tomu u Sur la route de Madagascar. Shalimarovská citrusová nahořklost, typický kouřový tón kadidla. To vše tam je. Ale v tomto případě rozehrává vanilka svůj part už od začátku. Její aroma je nepřehlédnutelné, velmi intenzivní a bohaté. Perfektně ladí s kouřem v pozadí, její sladkost vytváří smetanově krémový základ, po kterém se všechny ostatní složky nádherně vezou. Zároveň vnímám lehkou kořeněnou pikantnost.
Zakouřenost Shalimaru nevnímám jako jeho nedostatek, ale velkou přednost. Jsem tím určitě ovlivněna, nicméně si troufám říci, že Sur la route de Madagascar je dobrým krokem k překonání obav a objevení Shalimaru v celé jeho kráse .