Nanesu vůni ze vzorku a nedočkavě přičichnu. Nejspíš moc brzy, protože mě ovane alkohol - kořeněný sladký likér. Zavřu oči... a jsem na rozlehlé pláni, všude kolem bílo. I obloha je bílá, takže není poznat, kde končí země a začíná nebe. Vzduchem poletují sněhové vločky. Všimnu si, že po dopadu na mou ruku neroztávají. Je to vanilkový pudr. Vzduch kolem je vanilkou přesycen. Nikde nikdo. Jen podél mne se do nekonečna táhne dřevěný plot. Line se z něj vůně hřebíčku a umocňuje pocit sterility tohoto místa. Slunce nesvítí, přesto prostor prostupuje světlo. Pomyslím si, že toto místo je nejspíš na hranici mezi životem a smrtí. Ale, co ten plot tady? Neměl by tu spíš být tunel a světlo na jeho konci? Zpoza plotu zlehka přivane vítr vůni orchideje. Prostorem se rozlehne (skoro hmatatelný a jako špetka pepře břitký) hlas: "Nemusíš tu být, máš na výběr...". A já tolik chci vonět k orchidejím! Snažím se znovu a znovu přelézt plot, ale je příliš vysoký. Námahou umdlévám a kolem se rozprostře mlha hustá jako kondenzované mléko... zamrkám víčky a jsem zase při smyslech, nos zabořený do navoněné látky.
Počáteční závan kořeněného likéru je hned pryč. Vůně je celou dobu pudrová vanilková. V úvodu vanilku doprovází nové koření a hřebíček, když nápor hřebíčku odezní, více se prosadí pepřová svěžest. A teď i náznakem probleskují květiny. Na konec zjemní vanilku do krému santal. Drží se více u těla. Výdrž dobrá, na látce lepší než na těle a víc se rozvine. Ještě mě napadá jedna asociace k této vůni - bílá voňavá sestřička u zubaře.
Svěží sladce pižmový semiš zkropený pár kapkami kvalitního koňaku a jemně poprášený hřebíčkem rozemletým do jemného prachového pudru. Po několika hodinách se zničehonic objevil ještě pampeliškový pyl. Hodně povedená vůně...
...barva tekutiny jak leštěnka ve skle držená proti slunci.
Brandy.
...vyloženě právě tento alkohol, jehož barva je též jakoby pálená oranžovočervená,
a jehož vůně zahřívá tělo už při samotném přivonění si k tekutině.
Jakoby jste cítily dvě ingredience vedle sebe - brandy a sladké hrozinky se švestkovým nádechem.
Je to alkoholově pikantní,
měkké,
syté, ale ne těžké,
hladce šťavnaté a
těžknou po tom, napřed víčka a pak i údy...
...první mi v hlavě naaskočila vůně, jakoby někdo zahustil a maceroval v ohnivé vodě - Joop Le Bain,
a taková ta poctivá německá nešizená kvalita právě vůní Joop,
a pak původní Venezia Laura Biagiootti, a ještě i něčím Tobaco Vanille Tom Ford.
Po pár hodinách se zmiňovaná šťavnatost umírní, vůně velmi decentně nabere směr do pudrově hladké roviny a daly by se vystopovat až i prachově kakaové stopy...
...mrkev.?, oleandr.?
Ne.
Jen smyslnost, labužnictví a poživačnost...
...ale i útěcha...
...ta vůně je velmi zvláštní.!
Ona se totiž chová jako opravdový alkohol...
...silný a kvalitní alkohol.
Někdy na něj chuť nemáte
(nejste schopni ani jednoho polknutí/nadechnutí, prostě vám to vůbec zrovna nesedne)
a někdy -
už jen samotná příprava - leštění sklenice z bezolovnatého křišťálu,
otevírání lahve, nalévání
je požitkem, rituálem, těšením...
Je to
lahoda pro více smyslů...
...jak jsem výše psala - už prvotní "náraz" vůně, který překvapí svojí opravdovostí, autentičností brandy
je zážitkem.
Užíváte si od prvního polknutí/nadechnutí
a pak i každý další hlt tekutiny, která vám prohřívá útroby až do konečků prstů...
Vůně postupně měkne, molekuly alkoholu se vytrácí, vsakují do vašeho těla, mysli,
příjemně otupují...
Brandy ve stylu slivovice s macerovanými švestkami.
Tekutina, přestože pouze nasládlá přirozenou masitostí na slunci uzrálého ovoce,
působí hustě, jakoby až olejnatě.
S tímhle nápojem nemáte šanci se opít...
...on totiž/ta vůně/ po určité době se relativně téměř ztratí, splyne s kůží, nositelem,
snad zkouší,
zda ještě vnímáte,
jste ve střehu..?.
...a pak zaregistrujete,
že se kolem vás vznáší téměř narkotická vůně..!
Ale čeho.?
To jsem já.?,
to voním já tak příjemně.?!.
Ano,
na pokožce se rozprostře plný, hedvábně hladivý odér fuchsiově růžových a bílých karafiátků rozvíjejících se v dopoledním slunci...
Tahle vůně, Seven Veils - ano, jsou to kouzla...
...napřed člověka prostě a jednodušše opít, a pak,
pak je v transu, schopný čehokoliv...
Řekla bych, že nápad, ten přerod/zvrat ve vůni, myšlenka - je skoro mistrovsky chytré dílo...
Na oficiálních stránkách značky stojí, že vůně byla inspirována biblickým příběhem Salomé a jejím Tancem se sedmi závoji, jímž okouzlila krále Heroda natolik, že za něj pak na radu své matky mohla požadovat hlavu Jana Křtitele a stala se tak symbolem chladné pošetilosti a nebezpečné ženské svůdnosti. Samotný tanec je však ještě mnohem starší než Salomé.
Má praprůvod ve starověkém Babylónu u bohyně plodnosti Ishtar, která sestoupila do podsvětí, aby odtud vyvedla svého milence Tammuze. Cestou musela projít sedmi branami a u každé musela odložit jeden ze svých závojů, symbolů její božské moci, až u poslední se setkala se svou láskou a svým tancem jej nakonec vysvobodila.
A jak si tedy Ben představuje takový smyslný tanec? No čerstvě omytá mrkev s zelenou natí, která závanem svěžího pepře osciluje mezi sladkostí a zemitou nahořklostí, nemá nic moc společného ani s tancem, ani se závojem. Ten přichází až vzápětí. Je to závoj z měkce nadýchané vanilky, spadající v jemných záhybech na teplou, jemně napudrovanou lidskou kůži - příjemně živočišný hřebíček se suchou dřevitostí muškátového oříšku dodávají sladkosti vanilky kořenitou jiskru
S každou další taneční obrátkou (trocha mléčného santalu) vanilka houstne do krémova. Zároveň však neztrácí ani kořenitost. Přidává se špetka nesladké, najemno namleté skořice, která rozpaluje kůži zase o něco víc a v téhle poloze už vůně zůstává. Sillage téhle orientálky je podle mě naprosto vyvážená, tzn. okolí o ní sice bezpečně ví, ale není omamná, takže nehrozí, že by někoho přišpendlila k zemi, naopak je uhlazená a už při samotném zkoušení inkasovala kompliment.
Nanesu vůni ze vzorku a nedočkavě přičichnu. Nejspíš moc brzy, protože mě ovane alkohol - kořeněný sladký likér. Zavřu oči... a jsem na rozlehlé pláni, všude kolem bílo. I obloha je bílá, takže není poznat, kde končí země a začíná nebe. Vzduchem poletují sněhové vločky. Všimnu si, že po dopadu na mou ruku neroztávají. Je to vanilkový pudr. Vzduch kolem je vanilkou přesycen. Nikde nikdo. Jen podél mne se do nekonečna táhne dřevěný plot. Line se z něj vůně hřebíčku a umocňuje pocit sterility tohoto místa. Slunce nesvítí, přesto prostor prostupuje světlo. Pomyslím si, že toto místo je nejspíš na hranici mezi životem a smrtí. Ale, co ten plot tady? Neměl by tu spíš být tunel a světlo na jeho konci? Zpoza plotu zlehka přivane vítr vůni orchideje. Prostorem se rozlehne (skoro hmatatelný a jako špetka pepře břitký) hlas: "Nemusíš tu být, máš na výběr...". A já tolik chci vonět k orchidejím! Snažím se znovu a znovu přelézt plot, ale je příliš vysoký. Námahou umdlévám a kolem se rozprostře mlha hustá jako kondenzované mléko... zamrkám víčky a jsem zase při smyslech, nos zabořený do navoněné látky.
Počáteční závan kořeněného likéru je hned pryč. Vůně je celou dobu pudrová vanilková. V úvodu vanilku doprovází nové koření a hřebíček, když nápor hřebíčku odezní, více se prosadí pepřová svěžest. A teď i náznakem probleskují květiny. Na konec zjemní vanilku do krému santal. Drží se více u těla. Výdrž dobrá, na látce lepší než na těle a víc se rozvine. Ještě mě napadá jedna asociace k této vůni - bílá voňavá sestřička u zubaře.
Svěží sladce pižmový semiš zkropený pár kapkami kvalitního koňaku a jemně poprášený hřebíčkem rozemletým do jemného prachového pudru. Po několika hodinách se zničehonic objevil ještě pampeliškový pyl. Hodně povedená vůně...
...barva tekutiny jak leštěnka ve skle držená proti slunci.
Brandy.
...vyloženě právě tento alkohol, jehož barva je též jakoby pálená oranžovočervená,
a jehož vůně zahřívá tělo už při samotném přivonění si k tekutině.
Jakoby jste cítily dvě ingredience vedle sebe - brandy a sladké hrozinky se švestkovým nádechem.
Je to alkoholově pikantní,
měkké,
syté, ale ne těžké,
hladce šťavnaté a
těžknou po tom, napřed víčka a pak i údy...
...první mi v hlavě naaskočila vůně, jakoby někdo zahustil a maceroval v ohnivé vodě - Joop Le Bain,
a taková ta poctivá německá nešizená kvalita právě vůní Joop,
a pak původní Venezia Laura Biagiootti, a ještě i něčím Tobaco Vanille Tom Ford.
Po pár hodinách se zmiňovaná šťavnatost umírní, vůně velmi decentně nabere směr do pudrově hladké roviny a daly by se vystopovat až i prachově kakaové stopy...
...mrkev.?, oleandr.?
Ne.
Jen smyslnost, labužnictví a poživačnost...
...ale i útěcha...
...ta vůně je velmi zvláštní.!
Ona se totiž chová jako opravdový alkohol...
...silný a kvalitní alkohol.
Někdy na něj chuť nemáte
(nejste schopni ani jednoho polknutí/nadechnutí, prostě vám to vůbec zrovna nesedne)
a někdy -
už jen samotná příprava - leštění sklenice z bezolovnatého křišťálu,
otevírání lahve, nalévání
je požitkem, rituálem, těšením...
Je to
lahoda pro více smyslů...
...jak jsem výše psala - už prvotní "náraz" vůně, který překvapí svojí opravdovostí, autentičností brandy
je zážitkem.
Užíváte si od prvního polknutí/nadechnutí
a pak i každý další hlt tekutiny, která vám prohřívá útroby až do konečků prstů...
Vůně postupně měkne, molekuly alkoholu se vytrácí, vsakují do vašeho těla, mysli,
příjemně otupují...
Brandy ve stylu slivovice s macerovanými švestkami.
Tekutina, přestože pouze nasládlá přirozenou masitostí na slunci uzrálého ovoce,
působí hustě, jakoby až olejnatě.
S tímhle nápojem nemáte šanci se opít...
...on totiž/ta vůně/ po určité době se relativně téměř ztratí, splyne s kůží, nositelem,
snad zkouší,
zda ještě vnímáte,
jste ve střehu..?.
...a pak zaregistrujete,
že se kolem vás vznáší téměř narkotická vůně..!
Ale čeho.?
To jsem já.?,
to voním já tak příjemně.?!.
Ano,
na pokožce se rozprostře plný, hedvábně hladivý odér fuchsiově růžových a bílých karafiátků rozvíjejících se v dopoledním slunci...
Tahle vůně, Seven Veils - ano, jsou to kouzla...
...napřed člověka prostě a jednodušše opít, a pak,
pak je v transu, schopný čehokoliv...
Řekla bych, že nápad, ten přerod/zvrat ve vůni, myšlenka - je skoro mistrovsky chytré dílo...
Na oficiálních stránkách značky stojí, že vůně byla inspirována biblickým příběhem Salomé a jejím Tancem se sedmi závoji, jímž okouzlila krále Heroda natolik, že za něj pak na radu své matky mohla požadovat hlavu Jana Křtitele a stala se tak symbolem chladné pošetilosti a nebezpečné ženské svůdnosti. Samotný tanec je však ještě mnohem starší než Salomé.
Má praprůvod ve starověkém Babylónu u bohyně plodnosti Ishtar, která sestoupila do podsvětí, aby odtud vyvedla svého milence Tammuze. Cestou musela projít sedmi branami a u každé musela odložit jeden ze svých závojů, symbolů její božské moci, až u poslední se setkala se svou láskou a svým tancem jej nakonec vysvobodila.
A jak si tedy Ben představuje takový smyslný tanec? No čerstvě omytá mrkev s zelenou natí, která závanem svěžího pepře osciluje mezi sladkostí a zemitou nahořklostí, nemá nic moc společného ani s tancem, ani se závojem. Ten přichází až vzápětí. Je to závoj z měkce nadýchané vanilky, spadající v jemných záhybech na teplou, jemně napudrovanou lidskou kůži - příjemně živočišný hřebíček se suchou dřevitostí muškátového oříšku dodávají sladkosti vanilky kořenitou jiskru
S každou další taneční obrátkou (trocha mléčného santalu) vanilka houstne do krémova. Zároveň však neztrácí ani kořenitost. Přidává se špetka nesladké, najemno namleté skořice, která rozpaluje kůži zase o něco víc a v téhle poloze už vůně zůstává. Sillage téhle orientálky je podle mě naprosto vyvážená, tzn. okolí o ní sice bezpečně ví, ale není omamná, takže nehrozí, že by někoho přišpendlila k zemi, naopak je uhlazená a už při samotném zkoušení inkasovala kompliment.