Suché stonky růží i s trny a sypaný zelený čaj s lehkou nakysle ovocnou příchutí - ovšem není v této fázi "on Ice", ale spíš prohřátá podzimním slunce. Ale postupně se začala vytrácet a vypadalo to, že intenzita i výdrž jsou mizivé. Potřebovala ale ....a dokonce došlo i ke změně v podobě ovocné růže s lehkou okurkovou limonádou v chladném větru. Ale ani v této podobě intenzívní moc není (ale to je s ohledem na rizikovou okurku asi dobře), zato výdrž docela ujde. Svěží a osvěžující, dělající čest svému názvu.
Růže zelená tak, jako kdyby ji Mendel křížil s hráškem.
Z podzimně rozmoklé hlíny stoupá specifická vůně půdy po dešti, vlhké tlející listí přikrývá žížalí tělíčka rozpůlená zahradnickou motyčkou, studený vzduch je cítit jako gin s plátkem salátové okurky a do toho lezavého chladu si klidně rozkvete růže.
Je zelená a natrpklá jako Lucasova hruška, jako jehličky jalovce, jako tráva, která to nevzdala.
Podle mě vyznívá spíše pánsky a určitě se nebude líbit tomu, kdo nemá rád vodní tóny calone.
Bílá byla.
Sněhobílá.
Jako cukr.
Jako led.
Milovala svět!
Svět ledu a mrazu - samozřejmě...
Bez tání.
Bez ptaní...
Zmrazila, co milovala.
Růži i jalovec i špetku vodky.
Zmrazila a uschovala, pod skleněný poklop dala.
Pak přišel jeden.
Kaj se jmenoval.
Nebojácně mezi prsty začal ledy brát.
A ony začly tát...
Víš, ona Kaje milovala...
A tak...
Tak mu všechno teplo vzala.
Aby zůstal s ní.
Tak jsou spolu.
On to neví.
Srdce zmrzlo pod příkrovy.
A ona?
Dívá se, jak růže, jalovec i špetka vodky taje...
Bojí se, že tu hru nedohraje.
Že tlukot srdce vyhrává...
Růže, jalovcové bobule i větvičky zmrazené do kostek ledu, které ledová královna lusknutím prstu rozdrtila v tříšť, kterou jedním pohybem smetla do sklenky s několika mililitry vodky.
Suché stonky růží i s trny a sypaný zelený čaj s lehkou nakysle ovocnou příchutí - ovšem není v této fázi "on Ice", ale spíš prohřátá podzimním slunce. Ale postupně se začala vytrácet a vypadalo to, že intenzita i výdrž jsou mizivé. Potřebovala ale ....a dokonce došlo i ke změně v podobě ovocné růže s lehkou okurkovou limonádou v chladném větru. Ale ani v této podobě intenzívní moc není (ale to je s ohledem na rizikovou okurku asi dobře), zato výdrž docela ujde. Svěží a osvěžující, dělající čest svému názvu.
Růže zelená tak, jako kdyby ji Mendel křížil s hráškem.
Z podzimně rozmoklé hlíny stoupá specifická vůně půdy po dešti, vlhké tlející listí přikrývá žížalí tělíčka rozpůlená zahradnickou motyčkou, studený vzduch je cítit jako gin s plátkem salátové okurky a do toho lezavého chladu si klidně rozkvete růže.
Je zelená a natrpklá jako Lucasova hruška, jako jehličky jalovce, jako tráva, která to nevzdala.
Podle mě vyznívá spíše pánsky a určitě se nebude líbit tomu, kdo nemá rád vodní tóny calone.
Bílá byla.
Sněhobílá.
Jako cukr.
Jako led.
Milovala svět!
Svět ledu a mrazu - samozřejmě...
Bez tání.
Bez ptaní...
Zmrazila, co milovala.
Růži i jalovec i špetku vodky.
Zmrazila a uschovala, pod skleněný poklop dala.
Pak přišel jeden.
Kaj se jmenoval.
Nebojácně mezi prsty začal ledy brát.
A ony začly tát...
Víš, ona Kaje milovala...
A tak...
Tak mu všechno teplo vzala.
Aby zůstal s ní.
Tak jsou spolu.
On to neví.
Srdce zmrzlo pod příkrovy.
A ona?
Dívá se, jak růže, jalovec i špetka vodky taje...
Bojí se, že tu hru nedohraje.
Že tlukot srdce vyhrává...
Růže, jalovcové bobule i větvičky zmrazené do kostek ledu, které ledová královna lusknutím prstu rozdrtila v tříšť, kterou jedním pohybem smetla do sklenky s několika mililitry vodky.