(tuhle zkouším prvně..., škoda posledních kapek vzorku)
Sice nevím, proč "Noir", snad, ledaže bych ji někde v noci uškubla, ale jinak je pěkná moc.!
Je vlastně nádherná...
Začátek svěží, naovocnělý,
ale vůně se nakonec(relativně rychle) ukládá do polohy hutně čajové růže, zalité odlehčeným teplým a vláčným zlatem z hedvábné pryskyřice.
A i ke konci v ní vnímám podprahovu svěžest, takovu, co mají vůně Chanel(grep, citrusy, růže).
Lehce těžká vůně.
Na troud usušené plátky rudých růží, ledové svěže květinkové pižmo a suchá, sluncem vybělená ostrá tráva. Po rozvonění ještě prachově zemitá pačuli. "Noir" mi sice zrovna nepřipadá, ale povedená mi přijde zcela jistě...
Jako „noir“ se tato růže nechová, rozhodně ne ihned. Zprvu je dokonce díky frézii svěží až vodní, grepově nahořklá, šťavnatě zelená a ovocná jako v La Fille de Berlin – ano, souhlasím, andry, je to tam. Na temnější charakter je potřeba vydržet až po rozvonění, kdy ukáže i svou chladnou „sametově“ zelenou tvář chypre spolu se zemitými tóny pačuli, skrytou v kouřovém oparu labdana. Lehce živočišné pižmo se ji sice snaží chvílemi prohřát, avšak marně, tahle růže chce zůstat chladnou, odtažitou a nezávislou. A kromě Berlína nezapomněla část svých genů předat i dalšímu vznešenému silnějšímu potomkovi, „dámě z portrétu“.
Ráno se osvěžím nahořklou dužinou z Grepu a čerstvé slupky dám na slunce uschnout. Po poledni jdu tančit s Frézií, naše pohyby začínají pomalu a odděleně, ale přimykáme se postupně k sobě. Jak se stíny prodlužují, přibližujeme se k temnému lesu a naše bosá chodidla se zabořují do země, kterou slunce neohřálo a nevysušilo, Pačuli je naším kobercem. Stíny jsou všude kolem, les nás obklopuje. Objímáme se ve tmě a tvoříme jeden celek, hladký a kulatý, v zelené drsnosti Větvičníku. Zmožená teplem a únavou, má kůže má Pižmový dech. Vracím se domů zahalená v nasládlém plášti ze Semiše a Labdana.
Nepotřebuji opulentní vanilkovo-čokoládové hody, abych přitáhla pozornost, nepotřebuji šafrán, abych byla pikantní – na rozdíl od Noir de Noir mou hostinou je vůně mého těla. Jsem ten samý druh růže, jen nejsem gurmánská a vzala jsem k sobě do páru Frézii, kterou později opouštím a upřednostňuji doprovod Semiše, čímž se NdN vzdaluji. Nejsem sladká vanilkou, ale prohřátým Pižmem. A v Berlíně mám dceru, ke které se ale přiznávám jen zpočátku :)
Živočišná růže doplněná frézií, což jí dodává květinové zaoblenosti a narušuje dojmovou barevnost jinak tmavších odstínů, na chyprovém podkladě. Pižmo není zpocené nebo stájové, jen s dojmem tělesného tepla. Nakonec se růže usadí v labdanu a semiši, zapomene na veškerou chyprovost a květinovost, zesládne a taková setrvá – dlouho. Prochází opravdu výrazným vývojem, na konci byste nepoznali, jaká byla na začátku, na začátku byste nečekali, jaká bude na konci.
(tuhle zkouším prvně..., škoda posledních kapek vzorku)
Sice nevím, proč "Noir", snad, ledaže bych ji někde v noci uškubla, ale jinak je pěkná moc.!
Je vlastně nádherná...
Začátek svěží, naovocnělý,
ale vůně se nakonec(relativně rychle) ukládá do polohy hutně čajové růže, zalité odlehčeným teplým a vláčným zlatem z hedvábné pryskyřice.
A i ke konci v ní vnímám podprahovu svěžest, takovu, co mají vůně Chanel(grep, citrusy, růže).
Lehce těžká vůně.
Na troud usušené plátky rudých růží, ledové svěže květinkové pižmo a suchá, sluncem vybělená ostrá tráva. Po rozvonění ještě prachově zemitá pačuli. "Noir" mi sice zrovna nepřipadá, ale povedená mi přijde zcela jistě...
Jako „noir“ se tato růže nechová, rozhodně ne ihned. Zprvu je dokonce díky frézii svěží až vodní, grepově nahořklá, šťavnatě zelená a ovocná jako v La Fille de Berlin – ano, souhlasím, andry, je to tam. Na temnější charakter je potřeba vydržet až po rozvonění, kdy ukáže i svou chladnou „sametově“ zelenou tvář chypre spolu se zemitými tóny pačuli, skrytou v kouřovém oparu labdana. Lehce živočišné pižmo se ji sice snaží chvílemi prohřát, avšak marně, tahle růže chce zůstat chladnou, odtažitou a nezávislou. A kromě Berlína nezapomněla část svých genů předat i dalšímu vznešenému silnějšímu potomkovi, „dámě z portrétu“.
Jmenuji se Růže.
Ráno se osvěžím nahořklou dužinou z Grepu a čerstvé slupky dám na slunce uschnout. Po poledni jdu tančit s Frézií, naše pohyby začínají pomalu a odděleně, ale přimykáme se postupně k sobě. Jak se stíny prodlužují, přibližujeme se k temnému lesu a naše bosá chodidla se zabořují do země, kterou slunce neohřálo a nevysušilo, Pačuli je naším kobercem. Stíny jsou všude kolem, les nás obklopuje. Objímáme se ve tmě a tvoříme jeden celek, hladký a kulatý, v zelené drsnosti Větvičníku. Zmožená teplem a únavou, má kůže má Pižmový dech. Vracím se domů zahalená v nasládlém plášti ze Semiše a Labdana.
Nepotřebuji opulentní vanilkovo-čokoládové hody, abych přitáhla pozornost, nepotřebuji šafrán, abych byla pikantní – na rozdíl od Noir de Noir mou hostinou je vůně mého těla. Jsem ten samý druh růže, jen nejsem gurmánská a vzala jsem k sobě do páru Frézii, kterou později opouštím a upřednostňuji doprovod Semiše, čímž se NdN vzdaluji. Nejsem sladká vanilkou, ale prohřátým Pižmem. A v Berlíně mám dceru, ke které se ale přiznávám jen zpočátku :)
Živočišná růže doplněná frézií, což jí dodává květinové zaoblenosti a narušuje dojmovou barevnost jinak tmavších odstínů, na chyprovém podkladě. Pižmo není zpocené nebo stájové, jen s dojmem tělesného tepla. Nakonec se růže usadí v labdanu a semiši, zapomene na veškerou chyprovost a květinovost, zesládne a taková setrvá – dlouho. Prochází opravdu výrazným vývojem, na konci byste nepoznali, jaká byla na začátku, na začátku byste nečekali, jaká bude na konci.