Růže.
Ohromná.
Taková ta se stonkem silným jako prst a s okvětními plátky jak sametové podušky – hebké, měkce tuhé…
Karmínově tmavorudá s černofialovými odlesky.
Vonící hustě, sytě, temně, chrámově,
tlumená ohraničená šťavnatost, svým způsobem i medovost,
jakási chladná rezervovaná horkost pod povrchem…
Nejlépe – v kostele, v tom šeru,
vlhkém chladu a tichu čerstvě ustřižená
(…protože by jste ji neutrhnuli, jak má houževnatý stonek…)
veliká květina položená na oltáři, nebo možná celá kytice a
pak se nad ní vznáší opojný, těžce malátný růžový odér…
Nejde do prostoru = nezahltí celý nebo téměř celý svatostánek třeba jako lilie, ale když se k růžím přiblížíte, skoro překvapeni nasajete intenzivní a krásnou vůni…
…smíšenou s kadidlem, zvlhlými dřevěnými lavicemi, pachem ohlazených kamenů dlažby pod nohama a s u země mokrými zdmi…
To jsou jen jakési mikrostopy zakomponované ve vůni tak, jako by jste čichali k růžím ve zšeřelém kostele…
Je to těžká vůně. Ve smyslu – zvládnout ji nosit…
Jakoby svou tíhou člověka nutila k pokoře, k tomu, aby ohnul hřbet…, sklonil se…
Pokud to zvládne..?..
…je neporazitelný…
Tečka.
20/10/10
Ta vůně je zvláštní…
…když jsem s ní navoněná, jakoby se zavřu do jiného světa, schovám se do své bubliny, schovám se před ostatními a zároveň si ten svět kolem sebe uvědomuji z jakéhosi odstupu, jakoby se na něj dívala odjinud, shora.?.
(ale není to myšleno – jakože nadřazeně..!., „jen“ jsem jinde…)
S touto vůní si mezi lidmi proplouvám jako duch, ale současně mě to naplňuje zvláštní energií/silou a klidem, zklidněním…
(totéž platí pro Passage d´Enfer...)
04/10/11
Město Paestum se nachází v Kampánii na jihu Itálie a pro své antické památky bylo v roce 1998 zařazeno na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Ale tím hlavním důvodem, proč byla tato vůně inspirována tímto městem, jsou zvláštní růže, které se zde pěstovaly. Narozdíl od běžných růží totiž vykvetly dvakrát ročně (na jaře a koncem podzima) a jejich vůně prý byla nezaměnitelná - zmiňuje se o nich už Vergilius.
A já musím s potěšením konstatovat, že Bertrand Duchaufour vytvořil vůni, která není průsvitná ani přehnaně čistotná. Není vyloženě depresivní, ani přehnaně romantická, je to spíš jakási vzpomínka na romantiku ve zdánlivě tíživé současnosti. Z toho, co může tato značka nabídnout, je jednoznačně nejlepší.
Má poměrně těžký kořenitý nástup - vír pepře s koriandrem a trochou kyselého rybízu vás vtáhne do ruin antického chrámu. Na jedné z trosek uvidíte ležet kýmsi zapomenutou knihu, mezi jejímiž stránkami naleznete vylisované okvětní plátky čajové růže - jen pár přidaných kvítků "broskvové" vonokvětky brání jejich úplnému vysušení.
V tom vás obklopí vůně zapáleného kadidla. Je tak zvláštně těžké, až vám sladkobolně sevře srdce. A když už máte dojem, že by se vám snad mohlo rozskočit, někdo mávne kouzelnou hůlkou, okvětní plátky se vznesou, vzdušný pryskyřičnatý prach odněkud přivane "dřevitý" stonek i se zelenými lístky a poskládá růži opět dohromady. Takže přece jen šťastný konec.
Dojem vysokých kamenných kleneb, ale žádná asociace kostela, prostě jen kadidlo. Už vím… zřícenina uprostřed lesů. A na polorozbořené zdi sedí žena a v prstech mne usušená poupata rudých růží, které si schovávala na památku, a pouští je do větru.
Náladová vůně. Obtížně nositelná – chce ten správný čas, to správné místo i toho správného nositele. Štiplavě kořenitá růže v hustém kadidlovém dýmu na suchém dřevitém základu.
Dřevitá, jemně nasládle kořeněná, pižmová růže, která se po rozvonění zahalila do závoje z kovově studeného kadidla s teplou sladkou pryskyřicí. Jedno z nejhezčích pojetí růže, jaké znám…
Růže.
Ohromná.
Taková ta se stonkem silným jako prst a s okvětními plátky jak sametové podušky – hebké, měkce tuhé…
Karmínově tmavorudá s černofialovými odlesky.
Vonící hustě, sytě, temně, chrámově,
tlumená ohraničená šťavnatost, svým způsobem i medovost,
jakási chladná rezervovaná horkost pod povrchem…
Nejlépe – v kostele, v tom šeru,
vlhkém chladu a tichu čerstvě ustřižená
(…protože by jste ji neutrhnuli, jak má houževnatý stonek…)
veliká květina položená na oltáři, nebo možná celá kytice a
pak se nad ní vznáší opojný, těžce malátný růžový odér…
Nejde do prostoru = nezahltí celý nebo téměř celý svatostánek třeba jako lilie, ale když se k růžím přiblížíte, skoro překvapeni nasajete intenzivní a krásnou vůni…
…smíšenou s kadidlem, zvlhlými dřevěnými lavicemi, pachem ohlazených kamenů dlažby pod nohama a s u země mokrými zdmi…
To jsou jen jakési mikrostopy zakomponované ve vůni tak, jako by jste čichali k růžím ve zšeřelém kostele…
Je to těžká vůně. Ve smyslu – zvládnout ji nosit…
Jakoby svou tíhou člověka nutila k pokoře, k tomu, aby ohnul hřbet…, sklonil se…
Pokud to zvládne..?..
…je neporazitelný…
Tečka.
20/10/10
Ta vůně je zvláštní…
…když jsem s ní navoněná, jakoby se zavřu do jiného světa, schovám se do své bubliny, schovám se před ostatními a zároveň si ten svět kolem sebe uvědomuji z jakéhosi odstupu, jakoby se na něj dívala odjinud, shora.?.
(ale není to myšleno – jakože nadřazeně..!., „jen“ jsem jinde…)
S touto vůní si mezi lidmi proplouvám jako duch, ale současně mě to naplňuje zvláštní energií/silou a klidem, zklidněním…
(totéž platí pro Passage d´Enfer...)
04/10/11
Město Paestum se nachází v Kampánii na jihu Itálie a pro své antické památky bylo v roce 1998 zařazeno na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Ale tím hlavním důvodem, proč byla tato vůně inspirována tímto městem, jsou zvláštní růže, které se zde pěstovaly. Narozdíl od běžných růží totiž vykvetly dvakrát ročně (na jaře a koncem podzima) a jejich vůně prý byla nezaměnitelná - zmiňuje se o nich už Vergilius.
A já musím s potěšením konstatovat, že Bertrand Duchaufour vytvořil vůni, která není průsvitná ani přehnaně čistotná. Není vyloženě depresivní, ani přehnaně romantická, je to spíš jakási vzpomínka na romantiku ve zdánlivě tíživé současnosti. Z toho, co může tato značka nabídnout, je jednoznačně nejlepší.
Má poměrně těžký kořenitý nástup - vír pepře s koriandrem a trochou kyselého rybízu vás vtáhne do ruin antického chrámu. Na jedné z trosek uvidíte ležet kýmsi zapomenutou knihu, mezi jejímiž stránkami naleznete vylisované okvětní plátky čajové růže - jen pár přidaných kvítků "broskvové" vonokvětky brání jejich úplnému vysušení.
V tom vás obklopí vůně zapáleného kadidla. Je tak zvláštně těžké, až vám sladkobolně sevře srdce. A když už máte dojem, že by se vám snad mohlo rozskočit, někdo mávne kouzelnou hůlkou, okvětní plátky se vznesou, vzdušný pryskyřičnatý prach odněkud přivane "dřevitý" stonek i se zelenými lístky a poskládá růži opět dohromady. Takže přece jen šťastný konec.
Dojem vysokých kamenných kleneb, ale žádná asociace kostela, prostě jen kadidlo. Už vím… zřícenina uprostřed lesů. A na polorozbořené zdi sedí žena a v prstech mne usušená poupata rudých růží, které si schovávala na památku, a pouští je do větru.
Náladová vůně. Obtížně nositelná – chce ten správný čas, to správné místo i toho správného nositele. Štiplavě kořenitá růže v hustém kadidlovém dýmu na suchém dřevitém základu.
Dřevitá, jemně nasládle kořeněná, pižmová růže, která se po rozvonění zahalila do závoje z kovově studeného kadidla s teplou sladkou pryskyřicí. Jedno z nejhezčích pojetí růže, jaké znám…