Tuhle vůni jsem chtěla vyzkoušet kvůli poznámkám na www.parfumo.de u Soleil de Jeddah, že prý se jedná o jen přelitý Nur do jiného flakonu. Takže jak to tedy je? Ano, našlo by se tu pár styčných bodů, ale je poznat, že v SdJ si s tím Stephane Humbert Lucas trochu víc vyhrál.
Citrón je tady díky kombinaci s pelyňkem vyloženě trpký, chybí pomerančový květ, heřmánku je pomálu a kombinací s teplým kadidlem rozhodně nejiskří, naopak drhne. Společná je jen "prachová" ambra, jinak je Nur mnohem víc zemitější a koženější. Po pudrovém kosatci tu není ani památky. Místo něj jsou tu navíc sušené meruňky, slepené k sobě medem.
Největší paseku mi tady bohužel dělá cedr. Střídá totiž ostrouhanotužkovou a ostrou, až čpící podobu. Trochu blíž se sejdou až v drydownu skrze prachově nadýchanou vanilku a jemné pižmo, avšak stále tu přetrvává stopa ořezaných tužtiček.
Zemité pačuli obalené slaďkým, táhnoucím se lepivým medem, který na lístečcích zasychá a vytváří krustičku a když si lísteček pačuli chcete utrhnout, hrozně se upatláte. K tomu kůže, ale to jen tak pomálu, nějaký ten pálící se benzoin a zakouřené nasládlé dřevo, na které ten med taky odkapává. Bylinná hořkost pelyňku a vystydlý heřmánkový odvar vše podkreslují a vytvářejí zjemněný hořkosladký kontrast. Kdyby mi někdo řekl ambroxan, odkývu to taky. Místy připomíná Pierrovu Indočínu, jen je to míň kouřové a bez pepře, ale já ho nemám ani v té Indočíně. A při pohledu na složení nutně musí připomínat i Soleil de Jeddah, ale tu mám koženější, kouřovější a nenositelnou (ne že by tohle pro mě nějak zásadně nositelné bylo). Nur je lehce gurmánská orientálka, kdoví proč mi přijde jako parfémová verze nějakého luxusního tureckého medu - ani ne, že by to tak vonělo, jen asociace.
Tuhle vůni jsem chtěla vyzkoušet kvůli poznámkám na www.parfumo.de u Soleil de Jeddah, že prý se jedná o jen přelitý Nur do jiného flakonu. Takže jak to tedy je? Ano, našlo by se tu pár styčných bodů, ale je poznat, že v SdJ si s tím Stephane Humbert Lucas trochu víc vyhrál.
Citrón je tady díky kombinaci s pelyňkem vyloženě trpký, chybí pomerančový květ, heřmánku je pomálu a kombinací s teplým kadidlem rozhodně nejiskří, naopak drhne. Společná je jen "prachová" ambra, jinak je Nur mnohem víc zemitější a koženější. Po pudrovém kosatci tu není ani památky. Místo něj jsou tu navíc sušené meruňky, slepené k sobě medem.
Největší paseku mi tady bohužel dělá cedr. Střídá totiž ostrouhanotužkovou a ostrou, až čpící podobu. Trochu blíž se sejdou až v drydownu skrze prachově nadýchanou vanilku a jemné pižmo, avšak stále tu přetrvává stopa ořezaných tužtiček.
verze Eau fine:
Zemité pačuli obalené slaďkým, táhnoucím se lepivým medem, který na lístečcích zasychá a vytváří krustičku a když si lísteček pačuli chcete utrhnout, hrozně se upatláte. K tomu kůže, ale to jen tak pomálu, nějaký ten pálící se benzoin a zakouřené nasládlé dřevo, na které ten med taky odkapává. Bylinná hořkost pelyňku a vystydlý heřmánkový odvar vše podkreslují a vytvářejí zjemněný hořkosladký kontrast. Kdyby mi někdo řekl ambroxan, odkývu to taky. Místy připomíná Pierrovu Indočínu, jen je to míň kouřové a bez pepře, ale já ho nemám ani v té Indočíně. A při pohledu na složení nutně musí připomínat i Soleil de Jeddah, ale tu mám koženější, kouřovější a nenositelnou (ne že by tohle pro mě nějak zásadně nositelné bylo). Nur je lehce gurmánská orientálka, kdoví proč mi přijde jako parfémová verze nějakého luxusního tureckého medu - ani ne, že by to tak vonělo, jen asociace.