"Je to vona?!"
Na posteli mi přistála malá krabička, v ní Miss Gabriela Night.
"Je to ta vůně, jak jsi říkala, že se Ti děsně líbila, když jsi byla malá, ale že už ji nikde nemaj?"
No... Nebyla to ona, to byla trochu jiná Gabriela Sabatini, ale nechtěla jsem dotyčnému kazit radost, tak jsem se bez dlouhých řečí rovnou snaživě /ale opatrně teda, přiznávám/ navoněla...
Občas se říká, že někdo není z cukru. Slečna Gabriela z cukru rozhodně je. Z růžového cukru, řekla bych, vidím taková ta malá růžová cukrová srdíčka, taky růžovou cukrovou vatu, cítím i onu lehounce připálenou zlatavou karamelovou stopu, ten sladký stín, který se usazuje v přístroji na výrobu cukrové vaty, vídáte to na poutích, však víte... A přezrálé třešně, těžké a rudé, květy, nevímjaké, ale rozhodně v plném květu... Zavírám oči, je mi šest, beru si růžovobílé šaty, co mi šila babička, do bílých sandálků bílé ponožky s malým kanýrkem - a jdu na pouť, bude to krásný, na žádnou atrakci nepůjdu, maximálně na malej řetízkáč, protože je mi na všem špatně, ale to nevadí, bude tam cukrová vata, žužu a až půjdu okolo zahrady paní Davidové, tak se mnohokrát zhluboka nadechnu, protože tam přece vždycky něco krásně kvete...
Taková je to vůně. Přesladká, lehce lehounce kýčovitá, je v ní všechno a nic stejnou měrou, Karel Gott v ní zpívá, že přijela pouť, možná za to může i měkký plastový podtón, podobně voněly hopíky, co jsem si v dětství na pouti kupovala...
"Je to vona?!"
Na posteli mi přistála malá krabička, v ní Miss Gabriela Night.
"Je to ta vůně, jak jsi říkala, že se Ti děsně líbila, když jsi byla malá, ale že už ji nikde nemaj?"
No... Nebyla to ona, to byla trochu jiná Gabriela Sabatini, ale nechtěla jsem dotyčnému kazit radost, tak jsem se bez dlouhých řečí rovnou snaživě /ale opatrně teda, přiznávám/ navoněla...
Občas se říká, že někdo není z cukru. Slečna Gabriela z cukru rozhodně je. Z růžového cukru, řekla bych, vidím taková ta malá růžová cukrová srdíčka, taky růžovou cukrovou vatu, cítím i onu lehounce připálenou zlatavou karamelovou stopu, ten sladký stín, který se usazuje v přístroji na výrobu cukrové vaty, vídáte to na poutích, však víte... A přezrálé třešně, těžké a rudé, květy, nevímjaké, ale rozhodně v plném květu... Zavírám oči, je mi šest, beru si růžovobílé šaty, co mi šila babička, do bílých sandálků bílé ponožky s malým kanýrkem - a jdu na pouť, bude to krásný, na žádnou atrakci nepůjdu, maximálně na malej řetízkáč, protože je mi na všem špatně, ale to nevadí, bude tam cukrová vata, žužu a až půjdu okolo zahrady paní Davidové, tak se mnohokrát zhluboka nadechnu, protože tam přece vždycky něco krásně kvete...
Taková je to vůně. Přesladká, lehce lehounce kýčovitá, je v ní všechno a nic stejnou měrou, Karel Gott v ní zpívá, že přijela pouť, možná za to může i měkký plastový podtón, podobně voněly hopíky, co jsem si v dětství na pouti kupovala...