Miru by možná napsala něco o slastném přivření očí, to já neumím – ale ano, k něčemu takovému zcela jistě došlo…
Tak nějak jsem se měkce propadla do imaginárního růžového sofa, do měkkosti, do něžnosti, do povědomého neznáma, po růžovém tobogánu se žene rudě višňová šťáva, pak něco něžně zabolí, nedívám se, vím, zadřelo se mi pár třísek lékořice, v očích sladce mrazí z citrusových kapek – a už jsme dole, třesk a žbluňk, to černé jezero, do kterého se nořím, voní jako ten nejjemnější černý čaj, jako letní noc v nemilované Paříži /či v milovaném Londýně, na tom zase tak hluboce nezáleží…/.
La Petite Robe Noire mě nikdy moc nebavila //úhledná neosobitost – to mám zapsáno v notesu//, ale tohle… No jak už jsem řekla – chci, chci, chci, chci, chci...
Chci, chci, chci, chci, chci…
To bylo tak nějak to první, co mi běželo hlavou.
Miru by možná napsala něco o slastném přivření očí, to já neumím – ale ano, k něčemu takovému zcela jistě došlo…
Tak nějak jsem se měkce propadla do imaginárního růžového sofa, do měkkosti, do něžnosti, do povědomého neznáma, po růžovém tobogánu se žene rudě višňová šťáva, pak něco něžně zabolí, nedívám se, vím, zadřelo se mi pár třísek lékořice, v očích sladce mrazí z citrusových kapek – a už jsme dole, třesk a žbluňk, to černé jezero, do kterého se nořím, voní jako ten nejjemnější černý čaj, jako letní noc v nemilované Paříži /či v milovaném Londýně, na tom zase tak hluboce nezáleží…/.
La Petite Robe Noire mě nikdy moc nebavila //úhledná neosobitost – to mám zapsáno v notesu//, ale tohle… No jak už jsem řekla – chci, chci, chci, chci, chci...