Nadčasová květinová chypre. Hned s bergamotem je to tady. Větvičník, mechový, lesní a dřevitý, který jako by sem připlul z minulých časů. V závěsu květiny, slunečně žlutý ylang ylang a růže s pačuli. Všechno tak důvěrně známé z vůní, které kdysi kralovaly na poličkách našich maminek a babiček. A krémové mýdlo s vůní kosatce v jejich dřevěných prádelnících.
Jak jsem se dočetla, tato vůně byla vytvořena již roku 1888, ale jako většinu parfumérských domů, tak i na firmu Grossmith v osmdesátých letech 20. století dolehla krize a produkce byla zastavena. Teprve Simon Broke, prapravnuk zakladatele Johna Grossmithe oživil jeho zašlou slávu a společně s touto vůní oživil ještě koncept vůní Phul-Nana a Sem-El-Nessim. Samotná Hasu-no-Hana byla pojmenovaná po japonském lotosovém květu, ale nenechte se mýlit lotos ani vodní květy ve vůni nenajdete, alespoň já je tam nenašla.
První minuty, to je naopak nekompromisně hořký bergamot s dalšími citrusy a bylinnými tóny. Pak už před vámi začíná defilovat zemitý kosatec, krémový ylang a jasmín s nepatrným živočišným nádechem. Květinovým orientem to však pochopitelně nekončí, v základu vůně ukazuje ukazuje svojí suchou dřevitou stránku s krásnými sametovými chyprovými tóny, do toho trocha zemitosti pačuli.
Teď si uvědomuji, v tom, co jsem naznačila v úvodu, by se mohlo zdát, že ve vůni není nic éterického, protože to si tak (alespoň já) ve spojení s Japonskem, vždy představuji. Ale není tomu tak. Na samotný závěr nastává ve vůni ještě jeden zlom, kdy se přidávají pudrově sladké tóny, jako bílá čokoláda rozemletá na prach - zřejmě tonka, která celou kompozici odlehčí a zjemní. A mně nezbývá, než vyjádřit firmě Grossmith opět obdiv nad tím, s jak zajímavě pojatými starosvětskými vůněmi v tom nejlepším smyslu slova je schopná i přes všechny restrikce přijít.
Začátek vůně přináší pocit něčeho krásného a známého, co ale nedokážu přesně identifikovat ani popsat. Připomíná moc příjemné, jakoby větrové pačuli (bez mentolového nádechu), které je zároveň teple zemité. Přiznávám, že snaha zachytit do slov tuto vonnou stopu ve mně vzbuzuje pocit melancholického štěstí. Asi jako když zemi a vzduch prohřívají mírné sluneční paprsky, pofukuje teplý větřík a člověk může chvíli o samotě vnímat ten klid a krásu volné přírody kolem sebe. Jenže vůně v tomto rozpoložení odmítá setrvat a přibere do hry nějaká dřeva (což je fajn) a rezavějící chladný kov (to už tak fajn není). Kov přičítám lotosu, který je uveden ve složení. A rez pak barvě, kterou Hasu-no-Hana ve verzi edp má. Ke všemu se přidá ještě vanilka, která kov ohřeje a zbaví štiplavosti. Do konce pak zůstává jen šeptající pačuli a suché dřevo a prachová vanilka.
Pozn. Na sluníčku vykoukla ostřejší kombinace pačuli s kůží z Patchouly Bohéme. A taky mi místy připomíná po rozležení původní Opium edt.
Nadčasová květinová chypre. Hned s bergamotem je to tady. Větvičník, mechový, lesní a dřevitý, který jako by sem připlul z minulých časů. V závěsu květiny, slunečně žlutý ylang ylang a růže s pačuli. Všechno tak důvěrně známé z vůní, které kdysi kralovaly na poličkách našich maminek a babiček. A krémové mýdlo s vůní kosatce v jejich dřevěných prádelnících.
Jak jsem se dočetla, tato vůně byla vytvořena již roku 1888, ale jako většinu parfumérských domů, tak i na firmu Grossmith v osmdesátých letech 20. století dolehla krize a produkce byla zastavena. Teprve Simon Broke, prapravnuk zakladatele Johna Grossmithe oživil jeho zašlou slávu a společně s touto vůní oživil ještě koncept vůní Phul-Nana a Sem-El-Nessim. Samotná Hasu-no-Hana byla pojmenovaná po japonském lotosovém květu, ale nenechte se mýlit lotos ani vodní květy ve vůni nenajdete, alespoň já je tam nenašla.
První minuty, to je naopak nekompromisně hořký bergamot s dalšími citrusy a bylinnými tóny. Pak už před vámi začíná defilovat zemitý kosatec, krémový ylang a jasmín s nepatrným živočišným nádechem. Květinovým orientem to však pochopitelně nekončí, v základu vůně ukazuje ukazuje svojí suchou dřevitou stránku s krásnými sametovými chyprovými tóny, do toho trocha zemitosti pačuli.
Teď si uvědomuji, v tom, co jsem naznačila v úvodu, by se mohlo zdát, že ve vůni není nic éterického, protože to si tak (alespoň já) ve spojení s Japonskem, vždy představuji. Ale není tomu tak. Na samotný závěr nastává ve vůni ještě jeden zlom, kdy se přidávají pudrově sladké tóny, jako bílá čokoláda rozemletá na prach - zřejmě tonka, která celou kompozici odlehčí a zjemní. A mně nezbývá, než vyjádřit firmě Grossmith opět obdiv nad tím, s jak zajímavě pojatými starosvětskými vůněmi v tom nejlepším smyslu slova je schopná i přes všechny restrikce přijít.
Začátek vůně přináší pocit něčeho krásného a známého, co ale nedokážu přesně identifikovat ani popsat. Připomíná moc příjemné, jakoby větrové pačuli (bez mentolového nádechu), které je zároveň teple zemité. Přiznávám, že snaha zachytit do slov tuto vonnou stopu ve mně vzbuzuje pocit melancholického štěstí. Asi jako když zemi a vzduch prohřívají mírné sluneční paprsky, pofukuje teplý větřík a člověk může chvíli o samotě vnímat ten klid a krásu volné přírody kolem sebe. Jenže vůně v tomto rozpoložení odmítá setrvat a přibere do hry nějaká dřeva (což je fajn) a rezavějící chladný kov (to už tak fajn není). Kov přičítám lotosu, který je uveden ve složení. A rez pak barvě, kterou Hasu-no-Hana ve verzi edp má. Ke všemu se přidá ještě vanilka, která kov ohřeje a zbaví štiplavosti. Do konce pak zůstává jen šeptající pačuli a suché dřevo a prachová vanilka.
Pozn. Na sluníčku vykoukla ostřejší kombinace pačuli s kůží z Patchouly Bohéme. A taky mi místy připomíná po rozležení původní Opium edt.