Sečuánský pepř s jeho svěží grapefruitovou nahořklostí a slaným podtónem a společně s prašně hřejivou, pomerančově zázvorovou kurkumou opravdu působí koňakově. K tomu se přidává seno, doutnající balzámové pryskyřice a spousta dřeva se suchým vanilkovým luskem na pozadí. Neumím vysvětlit proč, ale v souvislosti s Fleur Cachée se mi ihned vybavila scéna z filmu Muž se železnou maskou, v níž se nahý podnapilý Porthos (Gérard Depardieu) vydá do stodoly se slaměnou střechou, kde se chce oběsit. Jenže netuší, že Aramis naříznul trám, k němuž lano připevnil a stodola se zbortí. Vůně pro Porthose.
Nahořklé koření, celá hromada koření, velká, ale krásná. Pepř má opravdu ovocně grapefruitový tón, kurkuma je prášková a zlatě oranžová, semena pískavice by se docela hodila do kuchyně. A pak je tu ještě naolejovaný dřevěný soudek s vanilkou, nesladkou, zato s krystalky mořské soli a kapkami zaschlé pryskyřice.
Opilá vanilka. Jako vanilkové lusky macerované v koňaku. Suchá, pikantně kořenitá, dřevitá, ale dřevo samotné není ve vůni patrné, prostě jen dokresluje Královnu vanilku. Nesladká. Potud velmi dobré. Ale ve chvíli, kdy se v té suchosti začne zřetelně vykreslovat kombinace kurkumy a pískavice řecké seno, začíná sklouzávat do vanilky kuchyňské (včetně mokrého hadru na horkém topení), i když si stále drží svůj výrazně alkoholový charakter. Později se zklidní, trochu zesládne a uhladí se do podoby kořenitě aromatických bylinek z orientu a suše dřevité vanilky a vedle cedrových třísek se přidá i hřejivé pižmo a pomalu doutnající, smolovitě husté balzámy. Do jisté míry mi - spíš v té první fázi - připomíná Fordovu Champacu, která je teda sladší, květinovější, hutnější, sametovější a ne tak suchá. Nebo mě na toto téma ještě napadá PG Felanilla, kde kombinace suchého sena, dřeva, kosatce a vanilky je sladší, měkčí a bez koňaku. Intenzita a výdrž velmi dobré.
Sečuánský pepř s jeho svěží grapefruitovou nahořklostí a slaným podtónem a společně s prašně hřejivou, pomerančově zázvorovou kurkumou opravdu působí koňakově. K tomu se přidává seno, doutnající balzámové pryskyřice a spousta dřeva se suchým vanilkovým luskem na pozadí. Neumím vysvětlit proč, ale v souvislosti s Fleur Cachée se mi ihned vybavila scéna z filmu Muž se železnou maskou, v níž se nahý podnapilý Porthos (Gérard Depardieu) vydá do stodoly se slaměnou střechou, kde se chce oběsit. Jenže netuší, že Aramis naříznul trám, k němuž lano připevnil a stodola se zbortí. Vůně pro Porthose.
Nahořklé koření, celá hromada koření, velká, ale krásná. Pepř má opravdu ovocně grapefruitový tón, kurkuma je prášková a zlatě oranžová, semena pískavice by se docela hodila do kuchyně. A pak je tu ještě naolejovaný dřevěný soudek s vanilkou, nesladkou, zato s krystalky mořské soli a kapkami zaschlé pryskyřice.
Opilá vanilka. Jako vanilkové lusky macerované v koňaku. Suchá, pikantně kořenitá, dřevitá, ale dřevo samotné není ve vůni patrné, prostě jen dokresluje Královnu vanilku. Nesladká. Potud velmi dobré. Ale ve chvíli, kdy se v té suchosti začne zřetelně vykreslovat kombinace kurkumy a pískavice řecké seno, začíná sklouzávat do vanilky kuchyňské (včetně mokrého hadru na horkém topení), i když si stále drží svůj výrazně alkoholový charakter. Později se zklidní, trochu zesládne a uhladí se do podoby kořenitě aromatických bylinek z orientu a suše dřevité vanilky a vedle cedrových třísek se přidá i hřejivé pižmo a pomalu doutnající, smolovitě husté balzámy. Do jisté míry mi - spíš v té první fázi - připomíná Fordovu Champacu, která je teda sladší, květinovější, hutnější, sametovější a ne tak suchá. Nebo mě na toto téma ještě napadá PG Felanilla, kde kombinace suchého sena, dřeva, kosatce a vanilky je sladší, měkčí a bez koňaku. Intenzita a výdrž velmi dobré.