Cítím to samé jako jerry. Nejprve květinové mýdélko a potom staré mýdlo s jelem, na kterém ulpěl slaný pot. Překvapivě mi ten slaný, mýdlovo-živočišný akord připomíná pravou ambru.
Eau du Ciel je pro mě nostalgická vůně. Voní jako zeleň, nahořklá, s mírně zemitým nádechem. Dalo by se říct - jako starosvětská kolínská, ale s ohlazenými hranami, spíše neostrá, vlahá. Připomíná mi pokoj v bytě mé babičky. V pokoji bylo vždy chladněji, ticho a klid, slyšet bylo jen tikání hodin. V jednom z květináčů rostla pelargónie vonná (pelargónie citrónová), které jsme říkali "levandule", i když to vlastně levandule nebyla. Vzduch díky této pelargónii voněl zeleně, do citrusova, jako lehce zmáčknutý list citroníku. V Eau du Ciel cítím právě takovou chladivou, osvěžující zeleň s citrusovým nádechem. Pořád přemýšlím, jaké složky nebo jejich kombinace tuhle vůni vytvářejí. Vlahost ve vůni je až balzamická, připomíná mi bylinný (kopřivový?) šampón. Podobný nádech má i pivní šampón a sprchový gel z jednoho pivovaru (že by Annick Goutal dala do vůně chmelové šištice? :) Stejně tak přemýšlím, co vůni dodává onu zemitost - není to zemitost kamenná, spíše bylinně nahořklá nebo kouřová, dýmová - že by kombinace s neroli? S vetiverem? Jen kapkou, není to přímo vetiverová vůně. Prostě - cítím složky tak slité do sebe a jakoby překryté vlahým závojem.
Vůně mi připomíná i léto a procházku venku - venkovský kostelík. Z polní cesty se projde kolem hřbitovní zdi, v jejíž blízkosti rostou bujné kopřivy, traviny a plané kvítky. Cestičkou přes malý hřbitov a vejde se do dveří kostela. Uvnitř je chlad, přivítá nás pár kapek svěcené vody, vůně mírně odkvetlých květin a dřevěných lavic, které pamatují celé věky. Jestli Ciel znamená "nebe", Eau du Ciel je svěcená voda, jsou to "nebesa" a andělé. Ne v obrovské katedrále s vůní kadidla, ale v obyčejném kostelíku zarostlém kopřivami a v obyčejném, prostém člověku, který se ztiší a svým srdcem umí naslouchat.
Cítím to samé jako jerry. Nejprve květinové mýdélko a potom staré mýdlo s jelem, na kterém ulpěl slaný pot. Překvapivě mi ten slaný, mýdlovo-živočišný akord připomíná pravou ambru.
Peříčkově lehká, květinově mýdélková, ale ruší mě v ní silný podtón starého opotřebovaného rozpraskaného mýdla s jelenem.
Eau du Ciel je pro mě nostalgická vůně. Voní jako zeleň, nahořklá, s mírně zemitým nádechem. Dalo by se říct - jako starosvětská kolínská, ale s ohlazenými hranami, spíše neostrá, vlahá. Připomíná mi pokoj v bytě mé babičky. V pokoji bylo vždy chladněji, ticho a klid, slyšet bylo jen tikání hodin. V jednom z květináčů rostla pelargónie vonná (pelargónie citrónová), které jsme říkali "levandule", i když to vlastně levandule nebyla. Vzduch díky této pelargónii voněl zeleně, do citrusova, jako lehce zmáčknutý list citroníku. V Eau du Ciel cítím právě takovou chladivou, osvěžující zeleň s citrusovým nádechem. Pořád přemýšlím, jaké složky nebo jejich kombinace tuhle vůni vytvářejí. Vlahost ve vůni je až balzamická, připomíná mi bylinný (kopřivový?) šampón. Podobný nádech má i pivní šampón a sprchový gel z jednoho pivovaru (že by Annick Goutal dala do vůně chmelové šištice? :) Stejně tak přemýšlím, co vůni dodává onu zemitost - není to zemitost kamenná, spíše bylinně nahořklá nebo kouřová, dýmová - že by kombinace s neroli? S vetiverem? Jen kapkou, není to přímo vetiverová vůně. Prostě - cítím složky tak slité do sebe a jakoby překryté vlahým závojem.
Vůně mi připomíná i léto a procházku venku - venkovský kostelík. Z polní cesty se projde kolem hřbitovní zdi, v jejíž blízkosti rostou bujné kopřivy, traviny a plané kvítky. Cestičkou přes malý hřbitov a vejde se do dveří kostela. Uvnitř je chlad, přivítá nás pár kapek svěcené vody, vůně mírně odkvetlých květin a dřevěných lavic, které pamatují celé věky. Jestli Ciel znamená "nebe", Eau du Ciel je svěcená voda, jsou to "nebesa" a andělé. Ne v obrovské katedrále s vůní kadidla, ale v obyčejném kostelíku zarostlém kopřivami a v obyčejném, prostém člověku, který se ztiší a svým srdcem umí naslouchat.