Královna to ráda sladce kožené
Taková ta povědomá kombinace,gurmánsky obarvená jemná kůžička s kytičkovým dotiskem,trocha"temper"pomkvětu,hrstka pudru,dávka zvířátkoviny a stříbrná barva chladu v plechovce,odtažitá a přesto se chce mazlit,pyšná a přesto poklekne,vanilkově zahořklá,děvče z instagramu,v každodenních slzách píše post"I ´m so happy"...nevěřím ji ani slovo,na mě slabej kalibr
(hezká ale jemná,zasluhuje druhou šanci,jindy jinak,souhlas s podobou Tocade,postupně ovšem zaznamenávám něco stejně dojemného jako v Moon Dance a tady je třeba zbystřit a vůni hýčkat)
Požitek z kůže.
Kruh.
Uprostře kruhu kůže. Ta je dominantní ve smyslu, že se kolem ní všechno točí…
Kolotoč se roztáčí…:
Jakoby syrovost dodává kůži pryskyřice, ale ta je v momentě překryta nasládlou a zároveň suchým čajem nahořklou růží… …ani ta(růže) ale nevydrží dlouho - je doběhnuta kosatcovým aldehydem…
Teplo a chlad. Živočišno a opět chladná mýdlovost.
Možná někde pod kůží i stopy pačuli.
Pačuli - růže - pryskyřice - teplo - kůže -mýdlo - pačuli - růže…
Jste na kolotoči.
Jste královna. Prostě navoněná touhle vůní procházíte středem…
Originální a velmi příjemné.
Jedna z mála nikovek, kdy cena není přemrštěná - odpovídá kvalitě.
Poctivě odkroucená skoro 3/4 hodinová hlava, pak téměř hodinu srdce. Přičemž přechod mezi hlavou a srdcem je moment, kdy jsem měla pocit, že vůně už přestala vonět.?. Jenže ona se s chvilkovým vymizením(relativním) usadila právě v tom srdci a voní si dál…
Takže vlastně po dvou hodinách přichází základ - nejhezčí část, a vůně je pořád stejné intenzity.
Zmiňovaný základ je podobný Tocade, ale CQ má pod svojí kakaovopudrovoorientální sladkostí i lehkou drsnou pikantní nazelenalost z pačuli.
A úplně nakonec - cca po 5(!) hodinách na kůži zbyde luxusní, superjemná(co do hladkosti) růže s vanilkovokakaovým tónem.
Citizen Queen nejde sice do prostoru, ale i po asi čtyřech hodinách voní stejnou silou. Ale to je vlastně zkoušeno ťupáním z vialky. Možná, kdyby se člověk normálně navoněl z rozprašovače - určitě by vůně nějaký obláček kolem nositele utvořila
12/07/10
Vždycky když skončilo vyučování nebo jsem mívala malou chvilku, strašně ráda jsem chodila do hudební knihovny. Pípnout kartičku, půjčit si obří sluchátka, ve kterých člověk vypadal jak Ota Rákosník, dívat se z velkého okna na šedé nebe, ze kterého padají jemné sněhové vločky. Pozorovat spěchající lidi v černých kabátech. “Dnes jsem ti tam pustila Magdalenu Koženou, tyhle árie jsou boží, fakt!” Ano, ani jsem kolikrát nemusela vymýšlet, co si pustím, kamarádka mívala předem nachystané kusy pro moje zmrzlé uši. Magdalena surfovala na vysokých průzračných vlnách a mně se zdálo, že mezi černými postavami, které míjely Komerční banku něco svítí. No, nebyla bych to já, aby to bylo něco normálního, to si snad nikdo nemyslel…Byla to Sněhová královna a za ní běžela na stříbrném vodítku polární lištička. Asi ji panička natřela fosforeskující barvou, aby se jí v té zimní tmě neztratila. Jenže než člověk seběhne tři patra, vyzvedne si z šatny kabát a otevře těžké dveře, královna i s liškou jsou v tahu. Zbyla po nich ale cestička z těch nejjemněji namletých sněhových vloček. Však já je najdu! Navíc…Lištička ztrácela své svítivé chlupy, které voní…no, jako lištička.
Kdysi to na mně bývala zejména broušená kůže, ale dnes hrála hlavní roli rudá růže, sytá a intenzivní. Spolu s otočníkovým pudrem se zjemnila a vanilka ji krémově osladila. Jemně drhnoucí semiš ji jen stydlivě podbarvoval a až v drydownu získal větší prostor, když už se růže dala na ústup a zůstal jen ten nasládlý pudr. Tato "verze" se mi zdá rozhodně lepší, než jak si ji pamatuju z dřívějška. A mimo to jde krásně do prostoru.
Královna to ráda sladce kožené
Taková ta povědomá kombinace,gurmánsky obarvená jemná kůžička s kytičkovým dotiskem,trocha"temper"pomkvětu,hrstka pudru,dávka zvířátkoviny a stříbrná barva chladu v plechovce,odtažitá a přesto se chce mazlit,pyšná a přesto poklekne,vanilkově zahořklá,děvče z instagramu,v každodenních slzách píše post"I ´m so happy"...nevěřím ji ani slovo,na mě slabej kalibr
(hezká ale jemná,zasluhuje druhou šanci,jindy jinak,souhlas s podobou Tocade,postupně ovšem zaznamenávám něco stejně dojemného jako v Moon Dance a tady je třeba zbystřit a vůni hýčkat)
Požitek z kůže.
Kruh.
Uprostře kruhu kůže. Ta je dominantní ve smyslu, že se kolem ní všechno točí…
Kolotoč se roztáčí…:
Jakoby syrovost dodává kůži pryskyřice, ale ta je v momentě překryta nasládlou a zároveň suchým čajem nahořklou růží… …ani ta(růže) ale nevydrží dlouho - je doběhnuta kosatcovým aldehydem…
Teplo a chlad. Živočišno a opět chladná mýdlovost.
Možná někde pod kůží i stopy pačuli.
Pačuli - růže - pryskyřice - teplo - kůže -mýdlo - pačuli - růže…
Jste na kolotoči.
Jste královna. Prostě navoněná touhle vůní procházíte středem…
Originální a velmi příjemné.
Jedna z mála nikovek, kdy cena není přemrštěná - odpovídá kvalitě.
Poctivě odkroucená skoro 3/4 hodinová hlava, pak téměř hodinu srdce. Přičemž přechod mezi hlavou a srdcem je moment, kdy jsem měla pocit, že vůně už přestala vonět.?. Jenže ona se s chvilkovým vymizením(relativním) usadila právě v tom srdci a voní si dál…
Takže vlastně po dvou hodinách přichází základ - nejhezčí část, a vůně je pořád stejné intenzity.
Zmiňovaný základ je podobný Tocade, ale CQ má pod svojí kakaovopudrovoorientální sladkostí i lehkou drsnou pikantní nazelenalost z pačuli.
A úplně nakonec - cca po 5(!) hodinách na kůži zbyde luxusní, superjemná(co do hladkosti) růže s vanilkovokakaovým tónem.
Citizen Queen nejde sice do prostoru, ale i po asi čtyřech hodinách voní stejnou silou. Ale to je vlastně zkoušeno ťupáním z vialky. Možná, kdyby se člověk normálně navoněl z rozprašovače - určitě by vůně nějaký obláček kolem nositele utvořila
12/07/10
Citizen Queen
Vždycky když skončilo vyučování nebo jsem mívala malou chvilku, strašně ráda jsem chodila do hudební knihovny. Pípnout kartičku, půjčit si obří sluchátka, ve kterých člověk vypadal jak Ota Rákosník, dívat se z velkého okna na šedé nebe, ze kterého padají jemné sněhové vločky. Pozorovat spěchající lidi v černých kabátech. “Dnes jsem ti tam pustila Magdalenu Koženou, tyhle árie jsou boží, fakt!” Ano, ani jsem kolikrát nemusela vymýšlet, co si pustím, kamarádka mívala předem nachystané kusy pro moje zmrzlé uši. Magdalena surfovala na vysokých průzračných vlnách a mně se zdálo, že mezi černými postavami, které míjely Komerční banku něco svítí. No, nebyla bych to já, aby to bylo něco normálního, to si snad nikdo nemyslel…Byla to Sněhová královna a za ní běžela na stříbrném vodítku polární lištička. Asi ji panička natřela fosforeskující barvou, aby se jí v té zimní tmě neztratila. Jenže než člověk seběhne tři patra, vyzvedne si z šatny kabát a otevře těžké dveře, královna i s liškou jsou v tahu. Zbyla po nich ale cestička z těch nejjemněji namletých sněhových vloček. Však já je najdu! Navíc…Lištička ztrácela své svítivé chlupy, které voní…no, jako lištička.
Kdysi to na mně bývala zejména broušená kůže, ale dnes hrála hlavní roli rudá růže, sytá a intenzivní. Spolu s otočníkovým pudrem se zjemnila a vanilka ji krémově osladila. Jemně drhnoucí semiš ji jen stydlivě podbarvoval a až v drydownu získal větší prostor, když už se růže dala na ústup a zůstal jen ten nasládlý pudr. Tato "verze" se mi zdá rozhodně lepší, než jak si ji pamatuju z dřívějška. A mimo to jde krásně do prostoru.