Jak, že je to oficiálně prezentována: jako odlehlá ovocná zahrada na břehu jezera Como před hrozící tmou z blížící se bouřky? No vlastně ano. I když ta největší hrozba nečasu je přítomná pouze po nástřiku s příchodem fíků, kdy je vůně zároveň ostrá, nahořklá a jde do zelena podobně jako Bois Naufragé, pak se to nebezpečí jakoby zastaví, to však neznamená, že se vůně nevyvíjí, právě naopak. Přidává se typově podobný sladký tón z Bois Naufragé, který se však vzápětí ukáže jako ovocný, aby se hned změnil v lehce nahořklou zelenou slupku z hrušky a nakonec přeskočil do moučnaté hrušky.
Po této "ovocné" fázi tu máme zpět BN s vlhkým naplaveným dřevem a trochou ambry. Ta slanost mi tu ovšem tak trochu chybí, chvilku se o ní sice snaží ambra, kdy mi chce vzdáleně připomenout bublinky mořské vody šimrající v nose, jenomže vracivší se slupky zelených hrušek spolu s nově příchozími olivami její úsilí zcela maří. Ciel d´Airain je rozhodně další z Pierrových "naučných" vůní, jistým způsobem by se asi dala nahradit za Bois Naufragé, výdrž má jen nepatrně lepší, přesto pokud mám hodnotit celou kompozici, BN je mi právě tou "mořskou" stránkou jaksi bližší, toto je už opravdu vnitrozemí :) .
Takže vezmeme Bois Naufragé (připadne mi částečně podobná), vyhodíme fík a slané tóny (zůstává nám velmi tlumené dřevo a ambergris) a nahradíme moučnou, skoro nesladkou hruškou, do které se postupně přilévá sladší ovocná šťáva (něco jako opačný proces od vymačkání), aby za chvíli zase zmizela a jenom tušená dokreslovala zelené lístky. To za chvíli ustoupí dřevitosti větviček, které přecházejí do olivového nádechu (ano, zelený sprcháč Palmolive, souhlasím) a zpátky k ovocné šťávě a tak se to postupně přelévá sem a tam a na přeskáčku a já jsem fascinovaná. Ne tolik tou vůní, jako kompozicí a naprosto atypickým vývojem.
Jak, že je to oficiálně prezentována: jako odlehlá ovocná zahrada na břehu jezera Como před hrozící tmou z blížící se bouřky? No vlastně ano. I když ta největší hrozba nečasu je přítomná pouze po nástřiku s příchodem fíků, kdy je vůně zároveň ostrá, nahořklá a jde do zelena podobně jako Bois Naufragé, pak se to nebezpečí jakoby zastaví, to však neznamená, že se vůně nevyvíjí, právě naopak. Přidává se typově podobný sladký tón z Bois Naufragé, který se však vzápětí ukáže jako ovocný, aby se hned změnil v lehce nahořklou zelenou slupku z hrušky a nakonec přeskočil do moučnaté hrušky.
Po této "ovocné" fázi tu máme zpět BN s vlhkým naplaveným dřevem a trochou ambry. Ta slanost mi tu ovšem tak trochu chybí, chvilku se o ní sice snaží ambra, kdy mi chce vzdáleně připomenout bublinky mořské vody šimrající v nose, jenomže vracivší se slupky zelených hrušek spolu s nově příchozími olivami její úsilí zcela maří. Ciel d´Airain je rozhodně další z Pierrových "naučných" vůní, jistým způsobem by se asi dala nahradit za Bois Naufragé, výdrž má jen nepatrně lepší, přesto pokud mám hodnotit celou kompozici, BN je mi právě tou "mořskou" stránkou jaksi bližší, toto je už opravdu vnitrozemí :) .
Takže vezmeme Bois Naufragé (připadne mi částečně podobná), vyhodíme fík a slané tóny (zůstává nám velmi tlumené dřevo a ambergris) a nahradíme moučnou, skoro nesladkou hruškou, do které se postupně přilévá sladší ovocná šťáva (něco jako opačný proces od vymačkání), aby za chvíli zase zmizela a jenom tušená dokreslovala zelené lístky. To za chvíli ustoupí dřevitosti větviček, které přecházejí do olivového nádechu (ano, zelený sprcháč Palmolive, souhlasím) a zpátky k ovocné šťávě a tak se to postupně přelévá sem a tam a na přeskáčku a já jsem fascinovaná. Ne tolik tou vůní, jako kompozicí a naprosto atypickým vývojem.