Andělsky krásná a zároveň temná až démonická kadidlovka - chvíli kovově ledová (připomíná mi v tomto momentu "skleněné" aldehydy z Comme des Garçons 2), chvíli prohřátá s příjemně drhnoucími přesušenými bylinami (pelyněk?), okořeněnými strouhnutým muškátovým oříškem a pár úlomky skořice. Kostel v předpeklí..... Na můj vkus je spíš pánská než unisex, ale nic to nemění na faktu, že se mi hodně líbí.
...prý andělikový kořen.
Hm.
Tak jo, no.
Prostě příjemně husté likérově vodové zeleno, proslazené paradoxně měkkým pepřem s delikátní pikantností muškátového oříšku(tu chuť/vůni miluji, když ho dvakrát strouhávám do leča...)
Pak, po chvilce, vůně z poměrně sladkého začátku přechází do měkce dřevitě prachové zelenosti.
Jakoby si parfumér uvědomil, že dělá vůni přece pro dámy a ne pro malý pitomý holky.
A dámy někdy kouří.
Cigára.
Taky...
Takže kouřovost.
Ale taková nonšalatní,
zjemněná trapnou snahou o zamaskování s pomocí velejemně větrové žvýkačky.
Ovšem celkově to působí nenuceně a
příjemně.
Řekla bych - dámštější/sofistikovanější a zajímavější verze vůně Cabochard Gres.
...a dáma nasedá a odjíždí v auťáku s koženým polstrováním
(a možná muž, co jí hladil po tváři, měl dlaně od motorového oleje... Jenže to vůbec podstatné není... Jen ta chuť. Ta chuť a vůně...)
Krásná kadidlová vůně, funkcionalistická verze secesně přezdobeného parfému John Galliano, na němž se Aurélien Guichard rovněž podílel. Kdybych pro ni měla za úkol najít vizuální ztvárnění, bez dlouhého rozmýšlení bych sáhla po nějaké černobílé fotografii moderní architektury meziválečného období od Rudolfa de Sandala. Rovné linie představuje pepř, odlesky jsou zastoupeny zelenými tóny, teplé kadidlo ztělesňuje ten otevřený čistý prostor, zbavený všech zbytečností. Jemný tabák pak dokresluje nepatrnou zrnitost a zažloutlé okraje archivní fotografie.
Jakkoliv je vůně postavena hlavně na typicky pánských složkách, může být krásná i na ženě, protože tabák i vetiver jsou tu v krajkově křehké podobě.
Ačkoliv je ve složení psaný cedr jen jako dřevo, rozhodně tam cítím i jehličí, což z vůně dělá víc než jen kostelní kadidlovku. Taková Fille en Aiguilles bez sušeného ovoce, kvůli kterému byla pro mě nenositelná.
Po několika méně výrazných vůních konečně značka přichází s výraznou kadidlovkou. Od začátku dokonce je sice pánská, k čemuž kromě samotného kadidla přispívá vydatná dávka svěže štiplavého pepře, muškátového oříšku a nazelenalé anděliky, ale to vlastně vůbec není vada na kráse.
Navíc jakmile se k teplému voskovému kadidlu přidá i "prašný" vetiver se slaným podtónem, dá se v Casbah najít i ta proklamovaná inspirace Marokem. Tahle kombinace možná malinko opisuje od Timbuktu a vlastně i tou tématikou, avšak tady je doplněná nepatrně nasládlou jedlovou pryskyřicí a zároveň odlehčeno nasládlým kosatcovým pudrem. A samozřejmě je úderná a drží jak přibitá.
Andělsky krásná a zároveň temná až démonická kadidlovka - chvíli kovově ledová (připomíná mi v tomto momentu "skleněné" aldehydy z Comme des Garçons 2), chvíli prohřátá s příjemně drhnoucími přesušenými bylinami (pelyněk?), okořeněnými strouhnutým muškátovým oříškem a pár úlomky skořice. Kostel v předpeklí..... Na můj vkus je spíš pánská než unisex, ale nic to nemění na faktu, že se mi hodně líbí.
...prý andělikový kořen.
Hm.
Tak jo, no.
Prostě příjemně husté likérově vodové zeleno, proslazené paradoxně měkkým pepřem s delikátní pikantností muškátového oříšku(tu chuť/vůni miluji, když ho dvakrát strouhávám do leča...)
Pak, po chvilce, vůně z poměrně sladkého začátku přechází do měkce dřevitě prachové zelenosti.
Jakoby si parfumér uvědomil, že dělá vůni přece pro dámy a ne pro malý pitomý holky.
A dámy někdy kouří.
Cigára.
Taky...
Takže kouřovost.
Ale taková nonšalatní,
zjemněná trapnou snahou o zamaskování s pomocí velejemně větrové žvýkačky.
Ovšem celkově to působí nenuceně a
příjemně.
Řekla bych - dámštější/sofistikovanější a zajímavější verze vůně Cabochard Gres.
...a dáma nasedá a odjíždí v auťáku s koženým polstrováním
(a možná muž, co jí hladil po tváři, měl dlaně od motorového oleje... Jenže to vůbec podstatné není... Jen ta chuť. Ta chuť a vůně...)
Krásná kadidlová vůně, funkcionalistická verze secesně přezdobeného parfému John Galliano, na němž se Aurélien Guichard rovněž podílel. Kdybych pro ni měla za úkol najít vizuální ztvárnění, bez dlouhého rozmýšlení bych sáhla po nějaké černobílé fotografii moderní architektury meziválečného období od Rudolfa de Sandala. Rovné linie představuje pepř, odlesky jsou zastoupeny zelenými tóny, teplé kadidlo ztělesňuje ten otevřený čistý prostor, zbavený všech zbytečností. Jemný tabák pak dokresluje nepatrnou zrnitost a zažloutlé okraje archivní fotografie.
Jakkoliv je vůně postavena hlavně na typicky pánských složkách, může být krásná i na ženě, protože tabák i vetiver jsou tu v krajkově křehké podobě.
Ačkoliv je ve složení psaný cedr jen jako dřevo, rozhodně tam cítím i jehličí, což z vůně dělá víc než jen kostelní kadidlovku. Taková Fille en Aiguilles bez sušeného ovoce, kvůli kterému byla pro mě nenositelná.
Po několika méně výrazných vůních konečně značka přichází s výraznou kadidlovkou. Od začátku dokonce je sice pánská, k čemuž kromě samotného kadidla přispívá vydatná dávka svěže štiplavého pepře, muškátového oříšku a nazelenalé anděliky, ale to vlastně vůbec není vada na kráse.
Navíc jakmile se k teplému voskovému kadidlu přidá i "prašný" vetiver se slaným podtónem, dá se v Casbah najít i ta proklamovaná inspirace Marokem. Tahle kombinace možná malinko opisuje od Timbuktu a vlastně i tou tématikou, avšak tady je doplněná nepatrně nasládlou jedlovou pryskyřicí a zároveň odlehčeno nasládlým kosatcovým pudrem. A samozřejmě je úderná a drží jak přibitá.