Camel Zoologist Perfumes

...chuť sušeného ovoce paradoxně čerstvého růží - ovocnorůžové, šťavnaté, nevintage poutpouri s
delikátně trpkými zelenými slupkami jablkohrušek.
Načajověle ovocně delikátně kožená vůně.
Na jednu stranu vůně bohatá, sytá, ale tak nějak nudně.
Je to něco na způsoby nudy z Néy nebo Jardins de Misfah.

Trpká vůně zelených jablek, sladká vůně přezrálých kdoulí, ostrá vůně mokré slámy, pichlavá vůně čerstvého pepře, štiplavá vůně hořícího dřeva, uklidňující vůně kadidlového dýmu, nahořklá vůně svěžích bylin, vanilková vůně nastrouhané tonky, teplá vůně zaprášené velboudí srsti.
A přece to byl dromedár a byl velice čistý (za výpůjčku děkuji J. Prévertovi)...

Zvláštní kombinace bylin, koření a doutnajících pryskyřic s živočišným teplem, jehož pižmo překryla sprcha spolu s pomerančovým květem.

Vidím písečnou půdu, v které se urputně drží nízké prosychající trsy ostré trávy. Noc padá rychle a vláha, která osvěží krajinu, uvolní z půdy všechny pachy od trpce bylinných po čpavě živočišné. Na mojí kůži se rozvíjela do balzamické sladkosti, na muži byla víc pižmová a „nemytá“. Nic do kanceláře ani v jednom případě.

Prostě vembloud. Kája Mařík by z něj měl jistě radost. Trochu se nám vyválel v pilinách //vembloud, ne Kája//, přežvýknul nějakou tu trávu, nějaké to seno, pár kandovaných datliček, rozcuchaná a zašmodrchaná srst voní po delším vyhřívání se na sluníčku vyloženě zvířátkově - no krása je to... //Ale dokonce i já bych se asi chvilku rozmýšlela, jestli s tímhle vembloudem někam vyrazit, aby se nás nesnažili vrátit zpátky někam do cirkusu...//

Začíná jako pomerančový květ s kadidlem a suchou skořicí a nápadně tak připomíná Micallef Yellow Sea, jen s podtónem sladkých sušených datlí. Kdyby to kadidlo nebylo studené... Do toho se pomaličku vkrádá extra hřejivé živočišno jako zvířecí srst a nějaká ta stáj, ale tato část netrvá dlouho. Místo toho se objeví pálena myrha, která překvapuje svou vznešeností, perlivá jako v La Myrrhe. Tahle fáze je moc krásná - a dál je to jen lepší. Z meditativní důstojnosti se vrací zase zpátky mezi lidi. Přidává se teplá skořice a tentokrát tělové živočišno - vida, cibet! A k tomu pecky z ovoce.
Možná je to Ubar, co mi tak strašně připomíná... s kapkou Lyricu. Čím spousta orientálek chtěla být, ale nikdy se tím nestala.
Jako začít procházku ještě před východem slunce, kdy je chladno, a přes zlatou záři východu se přenést přes polední žár až k teplému večeru a mezitím navštívit místa opuštěná i plná lidí, místa posvátná i všední.

„Salim vedl za uzdu velblouda, na jehož hřbetu se vypínaly koše sušených švestek. Velbloudova srst bývala kdysi hebká, teď ji však pokrýval mírně drhnoucí pouštní prach, který se na ní ulpěl během jejich společné cesty. Mlčeliví souputníci prošli branou města a zmizeli z dosahu lačných očí hyen na návrší.“ Dočetl jsem. Byla to stará kniha, se stránkami nasáklými kadidlovým kouřem, vázaná v jemné kůži, která si dosud uchovala stopu živočišnosti. Výdrž přesáhla 4 hodiny. Vypozoroval jsem, že při aplikaci většího množství se velbloud začne v úvodu mírně potit.

Moja prvá myšlienka pri nástreku bola, že síce neviem ako smrd...teda ako, ehm, vonia ťava, ale ak by som nad tým rozmýšľala, tipovala by som, že takto nejako. Proste niečo ako exteriérová stajňa, na ktorú navrch praží slnko a dostane z toho, akoby som to...proste zdôrazní, čo môže. Ale našťastie, to je len úvod, ktorý by síce vyprázdnil bez problémov električkový vozeň, ale netrvá extra dlho...no respektíve, raz tá hrôza skončí. No a potom postupne prejde to skvelej vône starého vzácneho vyzretého dreva, vysušeného na tropickom slnku. A drží. Tentoraz už našťastie.

Velbloud je velmi mlsné zvířátko. Miluje sušené ovoce, hlavně lepkavé datle. Potrpí si ale i na štiplavou, najemno namletou skořici, do níž rád také zaboří nos. Projde se kolem jasmínových keřů. Nasaje vůni páleného kadidla a myrhy z kostela a pak už se vydává na cestu do písečné pouště s nákladem vanilky, kde s pomocí oudu a cibetky vynikne jeho odér. Je to úchylný a zábavný zároveň.