Arctic Jade Agonist

Frézia s ylangom a kvapkou čerstvého jazmínu na pomerne sladkom drevito-pižmovo-vanilkovom základe.

Led je voda a voda jsou atomy kyslíku a vodíku a dr. Sheldon Cooper by jistě trval na tom, že H2O prostě nijak nevoní. Nemůže vonět. A jistě by měl pravdu. Ve vědeckých otázkách se totiž dr. Cooper nikdy nemýlí. Nojo - jenže tohle není věda...

Led, který by absolutně nijak nevoněl, by musel být dokonale čistý. Jenže život není laboratoř. V životě nám do všeho dokonalého dříve či později někdo/něco hodí vidle. A někdy je to dobře...

Tahle vůně je širá pláň. Sněžná, ledová, zářivá a oslepující. Ticho a klid a mráz, citrusová ostrost a shot dobře vychlazené vodky k tomu. Magická krása zrcadla, v němž se nikdo a nic neodráží.

Jenže pak se na obzoru objeví postava, její kroky půlí krajinu a odhalují vše, co dosud ukrýval led a mráz - promrzlá stébla trav, vlhkou zeminu, co pod stříbrnými slunečními paprsky začíná zeleně a nasládle vonět, je v tom naděje a vize něčeho, co jistě musí přijít - ano - ty lehké a chvějivé náznaky měkké hřejivosti, kterou na křídlech přelétajících ptáků přináší jaro.

To všechno tu je.

Led, který zdrženlivě /ale přece/ ustupuje zeleným, zemitým, bylinně sladkým tónům slunečných dnů.

A protože vždycky ráda hledám další fazety a úhly pohledu, zeptala jsem se na vůni ledu někoho, kdo k němu má opravdu blízko – a tím rozhodně je Ondřej Tomek, sportovní redaktor České televize. A dostala jsem naprosto báječnou odpověď, s kterou beze zbytku souhlasím: „Záleží taky na tom, jestli se na něm zrovna prohání krasobruslařky, nebo hokejisti… :-) On ten led je opravdu neutrální, prostě jako voda, což zní logicky. Ale co je cítit, je ta svěžest, když se kolem něj projde, to je pravda... Chladivý vánek...“ Ano, přesně tak to je…

Sladce mentolové sněhové vločky, které studí na kůži. Rozpouští se ve vychlazeném krému z vanilky a květinově ovocné pomerančové směsi. Když se směs napění, přidá se do ní pačuli, pudr a mošusové semínko, promění se v pěnu do koupele.

Na papírku mi připadla taková modrozeleně chladivá, přesně jako název, asi jako když máte (méně sladké) ledové bonpari a kápnete k nim kapku citronu pro osvěžení. Na kůži ovšem překvapila, vzít to stručně, napíšu Eau de Shalimar haute couture. Ta podoba se mi tam skutečně jeví – sladký citron (sladší než EdS), vanilka (neshalimarovská), špetka průsvitného kouře (rozhodně výraznější než v EdS) a dál už to, čeho si v EdS nevšimnete.

Krystalky cukru o hrubosti krupice pomalu tají ve sladké citronové šťávě na čerstvě nakrojeném plátku, ten citron není prakticky vůbec nakyslý, hustý vanilkový krém, co skoro neodkápne, a do toho květiny – napůl suchá růže, jejíž okvětní plátky vítr rozfoukal v divokém víru spolu s tím kouřem, sladce aromatickým jako z vodní dýmky, pár čerstvých rozmačkaných a zapudrovaných malin a ztěžklé exotické dusno máslovo-gumového ylangu ve skleníku. Jako zatím všechny Agonisty vůně mnohovrstevnatá, bohatá, sytá.

Už z názvu je patrná inspirace arktickými ledovci. No překvapující je a v tom musím dát za pravdu andry, že u rozprašovače dost připomíná Eau de Shalimar. Už po nástřiku se ovšem ukazuje, že toto nemá s Guerlainem co dělat a dokonce se drží i tématu.

Jiskřivě svěží citrusy a ostře kyselými brusinkami a lehce indolickým jasmínem by totiž s trochou fantazie mohli představovat mrazivě slunečný den. A chladně svěží sladká máta s kovovými tóny a kyselými malinami už opravdu působí jako taková ledová kra.

Snažíme se sice zahřát menší dávkou "mýdlového" ylangu, ale raději pokračujeme studenou krajinou dál a pod nohama nám křupe sníh (neustupující chladná mátová svěžest a nadýchanou "pudrovou" vanilkou, která sama o sobě připomíná tu z Eau de Shalimar). Rozhodně je to jedna z nejzajímavějších "svěženek" s velmi dobrou výdrží, jakou jsem zatím měla příležitost poznat.