//"When I was on, I was on stage and I was thinking of... I felt like I know, I know him though and I know his heart and I know what he wouldn’t do to hurt me. But I didn’t realize that I´m feeling so confident, feeling so great about myself, and then it just be completely shattered by one thing, by something so stupid... But then you make me feel crazy, you make me feel like it’s my fault. I was in pain."//
Hrdinové...
Co o nich víme?
Tohle mi bylo řečeno včera: "Hrdinu dělá hrdinou to, že umí dělat zázraky. A třeba hrdina umí udělat i holku, která si myslí, že neumí /nebo dokonce že nemůže/ být šťastná, šťastnou. Žádné stíny a komplikace kolem nejsou, nebo vůbec nemusí být... A to není projev naivismu, to není šest nemožností za den, tak to prostě je..."
Dobrá.
Proč ne...
/I když můj realismus, pesimismus, cynismus a nihilismus se silně vzpouzejí a říkají mi, že jsou to jen slova - krásná a klamná.../
A co ti antihrdinové?
No antihrdinové jsou několikerého druhu, samozřejmě.
Někdy mají blíž k hrdinům kladným, jindy k těm záporným, někdy... Někdy se prostě ukrývají ve všech nenápadných odstínech dennodenní šedi. Milí na pohled. Až k neuvěření. Neokázalí. Žádné zabíjení draků a zachraňování světa, to ne, to se už stejně tak nějak nenosí... A umějí to se slovy. Ono to někdy stačí, viď... Když on říká, co ona chce slyšet. Je to skoro k uvěření. /Protože velkému hrdinství jedna nevěří, ale těm malým, drobným, těm ano, ta přece mohou být skutečná, protože jsou uvěřitelná./ Jenže pak se pomyslná vodní hladina, na níž se dosud bledě odrážely čisté paprsky ranního slunce, začne čeřit a šeřit. Protože se jí začneš zvědavě, pátravě dotýkat. Chceš vědět, co je pod ní. Co je pod ní doopravdy. Pod tou sladkostí lučního medu. A pak to uvidíš... Je to lehce kalné a nahořklé, jako zklamání, jako nedůvěra, jako uvědomění si věcí, které sis nechtěl připouštět. Pohledy pod hladinu už takové bývají... Ale prostě se to musí stát.
Antihrdinové existují.
Potkáváme je denně.
Ty bílé.
Ty černé.
Ty šedé.
Někdy hned poznáš, že se od nich máš držet dál.
Někdy to trvá déle, protože se špatně díváš, protože i srdce se někdy fakt šeredně plete...
Někdy nepáchne síra - ani nevoní květy...
Někdy se prostě věci jen tak všedně dějí.
A ano, tahle vůně to krásně vystihuje. Levandule. Zralá, klasická, nepodtržená, vidíš ji, slyšíš ji, i když není moc hlasitá, ale nelze ji přeslechnout... K tomu suché dřevo, ten dobrý základ pro všechno - ve vůni i v životě, se slzami medové pryskyřice, voní maličko po pylu... Zavřeš oči a nadechneš se fakt zhluboka... Vteřiny, minuty... A pak... Najednou se to začne měnit a rozpadávat a sype se Ti to na hlavu. Levandule šedne a je nahořklá, natrpklá, v pylu se objevují zrnka falešného vanilinu, v tom všem rýhy a prasklinky a už to není ono, už to není to, co chceš, už to nehladí - a když - tak proti srsti... Jde mi z toho mráz po zádech. A je mi z toho smutno. A je mi to líto. Protože to tak krásně začalo. Bylo to tak opravdové. K neuvěření... A věřit jsem tomu fakt neměla...
//Ale myslím, že přesně takhle to má být - ne v životě, ale v téhle vůni ano... A že takhle to Antoine Maisondieu chtěl, that was always the plan...//
//This hero of everyday life fights very ordinary battles at work, when driving, at home without every taking anything too seriously. His innate modesty is extremely appealing and he knows it. He cultivates his imperfections with wit and with natural unconventional elegance. With his tousled hair and look, this somewhat unexpected superman catches the eye and still cannot believe it — that’s why we adore him... « Take me as I am » seems to say this fake Mr Everybody.//
//"When I was on, I was on stage and I was thinking of... I felt like I know, I know him though and I know his heart and I know what he wouldn’t do to hurt me. But I didn’t realize that I´m feeling so confident, feeling so great about myself, and then it just be completely shattered by one thing, by something so stupid... But then you make me feel crazy, you make me feel like it’s my fault. I was in pain."//
Hrdinové...
Co o nich víme?
Tohle mi bylo řečeno včera: "Hrdinu dělá hrdinou to, že umí dělat zázraky. A třeba hrdina umí udělat i holku, která si myslí, že neumí /nebo dokonce že nemůže/ být šťastná, šťastnou. Žádné stíny a komplikace kolem nejsou, nebo vůbec nemusí být... A to není projev naivismu, to není šest nemožností za den, tak to prostě je..."
Dobrá.
Proč ne...
/I když můj realismus, pesimismus, cynismus a nihilismus se silně vzpouzejí a říkají mi, že jsou to jen slova - krásná a klamná.../
A co ti antihrdinové?
No antihrdinové jsou několikerého druhu, samozřejmě.
Někdy mají blíž k hrdinům kladným, jindy k těm záporným, někdy... Někdy se prostě ukrývají ve všech nenápadných odstínech dennodenní šedi. Milí na pohled. Až k neuvěření. Neokázalí. Žádné zabíjení draků a zachraňování světa, to ne, to se už stejně tak nějak nenosí... A umějí to se slovy. Ono to někdy stačí, viď... Když on říká, co ona chce slyšet. Je to skoro k uvěření. /Protože velkému hrdinství jedna nevěří, ale těm malým, drobným, těm ano, ta přece mohou být skutečná, protože jsou uvěřitelná./ Jenže pak se pomyslná vodní hladina, na níž se dosud bledě odrážely čisté paprsky ranního slunce, začne čeřit a šeřit. Protože se jí začneš zvědavě, pátravě dotýkat. Chceš vědět, co je pod ní. Co je pod ní doopravdy. Pod tou sladkostí lučního medu. A pak to uvidíš... Je to lehce kalné a nahořklé, jako zklamání, jako nedůvěra, jako uvědomění si věcí, které sis nechtěl připouštět. Pohledy pod hladinu už takové bývají... Ale prostě se to musí stát.
Antihrdinové existují.
Potkáváme je denně.
Ty bílé.
Ty černé.
Ty šedé.
Někdy hned poznáš, že se od nich máš držet dál.
Někdy to trvá déle, protože se špatně díváš, protože i srdce se někdy fakt šeredně plete...
Někdy nepáchne síra - ani nevoní květy...
Někdy se prostě věci jen tak všedně dějí.
A ano, tahle vůně to krásně vystihuje. Levandule. Zralá, klasická, nepodtržená, vidíš ji, slyšíš ji, i když není moc hlasitá, ale nelze ji přeslechnout... K tomu suché dřevo, ten dobrý základ pro všechno - ve vůni i v životě, se slzami medové pryskyřice, voní maličko po pylu... Zavřeš oči a nadechneš se fakt zhluboka... Vteřiny, minuty... A pak... Najednou se to začne měnit a rozpadávat a sype se Ti to na hlavu. Levandule šedne a je nahořklá, natrpklá, v pylu se objevují zrnka falešného vanilinu, v tom všem rýhy a prasklinky a už to není ono, už to není to, co chceš, už to nehladí - a když - tak proti srsti... Jde mi z toho mráz po zádech. A je mi z toho smutno. A je mi to líto. Protože to tak krásně začalo. Bylo to tak opravdové. K neuvěření... A věřit jsem tomu fakt neměla...
//Ale myslím, že přesně takhle to má být - ne v životě, ale v téhle vůni ano... A že takhle to Antoine Maisondieu chtěl, that was always the plan...//
//This hero of everyday life fights very ordinary battles at work, when driving, at home without every taking anything too seriously. His innate modesty is extremely appealing and he knows it. He cultivates his imperfections with wit and with natural unconventional elegance. With his tousled hair and look, this somewhat unexpected superman catches the eye and still cannot believe it — that’s why we adore him... « Take me as I am » seems to say this fake Mr Everybody.//