Pyramida ledu, gin, tonic. A sakra, barman tam ještě přihodil pár snítek nějakých bylin s ostrými jehličkami, nemám v pití ráda žádné listí a větvičky. Jenže se durdím zbytečně, sklenici mi nikdo nepřisunul, nemám šanci ochutnat.
A totéž se děje i s vůní. Cítím ji jedině z bezprostřední blízkosti, pak zmizí. Voní jako lihová černá fixa, kterou někdo překresluje na lesklou bílou tabuli bylinky ze starého herbáře. Kontrast ledově sterilní čistoty a nahořkle suchých bylin. A musí v ní být i nějaké bílé pižmo, na které jsem anosmická, protože po hodině už necítím vůbec nic. Na dně sklenky zůstaly poslední kousky rozpouštějícího se ledu.
První dojem: Jejda, tohle mi připomíná vůni jaru v dobách dětství... Je to tak trochu vůně brutální čistoty. Absinthe Boréale pokládám za parfém, který je potřeba pečlivě vyzkoušet, protože při skupinovém testu sklidil dost rozporuplné reakce. Ze začátku nastoupí pecka do nosu v tom nejlepším slova smyslu. (Vinný) Muškát křížený s eukalyptem, saponátový říz dotváří pelyněk (u mě schovaný spíš v pozadí). Ve složení inzerované bylinky moc necítím, možná někdo s jemnějším čichem by našel. Vůně je spíš chladivější a její podoba je víceméně konstantní. V průvodním popisu zmíněné ledově magnetické divadlo na mně nepředvádí, tenhle trochu houpavý žužu dojem mám u Lys Solaberg od téže autorky.
K použití: První hodinu je projekce fakt výrazná, pak lehce zeslábne. A dobře drží další tři až čtyři hodiny. Po šesti hodinách je ještě znát u kůže, po devíti nastává zvonec a konec. Jen podotýkám, že ze mně brzy vyvanou i některé zaručené držáky.
Shrnutí: Divnovůně, která mne zvrhle baví. Pankáč se zářivě zeleným čírem na hlavě.
Zážitek: vypít panáka ledového absintu pod magnetickými pohyby polární záře. Ve spolupráci s Nathalie Feisthauer.
Zaprášené sušené bylinky. K tomu chladivý jalovec, máta, eukalyptus. Vzduch a chlad. A pižmově neonová divnost. Houpe mi to žaludkem. Jako jízda na modrozelených bublinách lávové lampy.
Pyramida ledu, gin, tonic. A sakra, barman tam ještě přihodil pár snítek nějakých bylin s ostrými jehličkami, nemám v pití ráda žádné listí a větvičky. Jenže se durdím zbytečně, sklenici mi nikdo nepřisunul, nemám šanci ochutnat.
A totéž se děje i s vůní. Cítím ji jedině z bezprostřední blízkosti, pak zmizí. Voní jako lihová černá fixa, kterou někdo překresluje na lesklou bílou tabuli bylinky ze starého herbáře. Kontrast ledově sterilní čistoty a nahořkle suchých bylin. A musí v ní být i nějaké bílé pižmo, na které jsem anosmická, protože po hodině už necítím vůbec nic. Na dně sklenky zůstaly poslední kousky rozpouštějícího se ledu.
První dojem: Jejda, tohle mi připomíná vůni jaru v dobách dětství... Je to tak trochu vůně brutální čistoty. Absinthe Boréale pokládám za parfém, který je potřeba pečlivě vyzkoušet, protože při skupinovém testu sklidil dost rozporuplné reakce. Ze začátku nastoupí pecka do nosu v tom nejlepším slova smyslu. (Vinný) Muškát křížený s eukalyptem, saponátový říz dotváří pelyněk (u mě schovaný spíš v pozadí). Ve složení inzerované bylinky moc necítím, možná někdo s jemnějším čichem by našel. Vůně je spíš chladivější a její podoba je víceméně konstantní. V průvodním popisu zmíněné ledově magnetické divadlo na mně nepředvádí, tenhle trochu houpavý žužu dojem mám u Lys Solaberg od téže autorky.
K použití: První hodinu je projekce fakt výrazná, pak lehce zeslábne. A dobře drží další tři až čtyři hodiny. Po šesti hodinách je ještě znát u kůže, po devíti nastává zvonec a konec. Jen podotýkám, že ze mně brzy vyvanou i některé zaručené držáky.
Shrnutí: Divnovůně, která mne zvrhle baví. Pankáč se zářivě zeleným čírem na hlavě.
Zážitek: vypít panáka ledového absintu pod magnetickými pohyby polární záře. Ve spolupráci s Nathalie Feisthauer.
Zaprášené sušené bylinky. K tomu chladivý jalovec, máta, eukalyptus. Vzduch a chlad. A pižmově neonová divnost. Houpe mi to žaludkem. Jako jízda na modrozelených bublinách lávové lampy.