Spíše než růži samotnou zde cítím geranium a růžové dřevo, což se mi hodně líbí. Evokuje mi to představu planého růžového keře prorůstajícího květináči s muškáty na okně stavení v nějakém lidovém skanzenu. Je tam i dřevitost stonků, pichlavost trnů a jemná růžová vůně mísící se s pronikavou vůní pelargonií. Ale bohužel, přestože to tak z počátku nevypadá, tato růže je velmi, velmi pudrová. Jakoby se nad muškáty v okně objevila zámecká kněžna (v oblaku pudru a její zapudrovaná paruka byla navoněná silným parfémem s růžemi, malinami, ambrou a ano - i práškovým kakaem) a nekonečně dloooouze si vás pichlavým pohledem prohlížela přes svůj lorňon s kovovými obroučkami... Promiň - Brûlure de Rose (Hořící růže) - pro mě nejsi.
Svého času jsem byla do téhle vůně hluboce zamilovaná. Když byla se mnou, měla jsem pocit, jako by se stala mou vlastní zlatavě růžovou aurou, jemnou, konejšivou, co hřeje, co chrání. Měla jsem ráda tu měkkou sladkost, co houstne vůní suchého růžového dřeva a přezrálých lesních malin. V té vůni je slunce - to laskavé, co hřeje, ale nespálí, slunce úsvitů, soumraků, slunce indiánského léta. A ten podtón žlutých růží Laura Ford, který se třepetá všude kolem, ten jsem nenašla nikde jinde...
První hodinu hojně pocukrovaná cukrová vata s lehce syntetickou malinovou příchutí - sladkosti tolik, až se mi kroutily nohy do spirál. Teprve poté začalo nesměle probleskovat dřevo, ovšem sladkost se zmírnila jen nepatrně. Něco na té vůni je, ale pro mě je právě pro tu strašlivou sladkost naprosto nenositelná.
Sladkou růži přelijeme rozehřátým parafínem, vložíme do dřevěné krabice, zasypeme malinami a kandovanou pomerančovou kůrou z oleje Walah (Ajmal) a zakryjeme víkem z krémového santalu. Čistě dámská vůně, na můj vkus přeslazená.
Přiznám se hned na začátku, jsem Husákovo dítě. Při zkoušení Brulure de Rose mi v mysli hned naskočil obrázek vánočního stromečku, přesněji sladkosti na něm zavěšené - bonbóny z vánoční kolekce (kterým jsme kvůli roztřepeným papírovým stranám říkali "bábrlata" a zůstaly tam viset vždycky poslední) a taky kolečka z barevného želé (jen želé nebo máčené v čokoládě, "arabesky"). Brulure de Rose totiž voní jako sladká růže, maliny, želé a mléčná čokoláda. Teď už vím, že existuje turecká dobrota lokum, které je vůně podobná asi více než socialistické vánoční cukrovinky. Navíc při pořádném zkoušení a nošení vůně vnímám i tu hořící růži se santalem a to mi připomíná zapálené vonné tyčinky z obchůdku s orientálním zbožím. I tak je pro mě Brulure de Rose vůní na vánoce - v mrazivém počasí se krásně rozvoní a je sladká, chutná a zahřívací.
Mňam, tak zrovna tyhle maliny můžu. Jsou sice hned po nástřiku říznuté štiplavým kořením, ale to hned vyprchá. Vzápětí je někdo nasype do rendlíku a přivádí je postupně do varu. V tom se sem začnou snášet křehké růžové okvětní plátky a vytvoří vrstvu, která maliny překryje.
Plátky růže však nezůstávají příliš dlouho osamoceny, někdo je totiž zakápnul vanilkovým krémem brûlée, až na to, že jeho povrch neozdobil krustou z karamelizovaného cukru, ale jemným kakaovým práškem… A zase je tu zpátky růže, kromě již zmiňované křehkosti už i s ambrovou nasládlostí.
V závěru to vypadá, jakoby chtěla dostát svému jménu a začíná nepatrně doutnat, lépe řečeno je to spíš dřevnatý stonek z té růže. Přestože ji vnímám jako jemnější vůni, sluší jí spíš nižší teploty, zejména pokud jde o výdrž.
Růžový lukum v tenoučké vrstvě lahodné mléčné čokolády, co se rozplývá na jazyku, kolem jsou rozházené čerstvě natrhané růžové okvětní plátky a opodál ještě kvete růžový keř a slabý vánek sem občas zavane vůni květů plných pylu. Hezoučká vůně, je sladká ale není příliš gurmánská. Moc pěkně zpracovaná růže s teplým pižmem a vanilkou.
Pierre Guillaume si vystřihl abstraktní cvičení na téma vývoj růže a dle mne velmi povedeně...
... až na to, že ji nakonec nenechal zvadnout, raději ji snědl.
Máme tu tedy růži mnoha tváří:
Zpočátku je zelená až citrusová, zelené růžové poupě, působí studeně, odtažitě, díky kovovým tónům. Růže chladná. Tato fáze je naštěstí nejkratší.
Druhá fáze je ve znamení růžového mýdla a malinového džemu. Zvláštně jedle-nejedlá kombinace, Růže aldehydová.
Mýdlové tóny postupně mizí, jak růže rozkvétá, Vůně sládne těžkne - okvětní plátky se pokrývají pudrem, zralá růže láká svou nádherně rudou barvou, svou vůní zralých malin...skoro tři hodiny vás bude provázet Růže pudrová.
A pak, střih: snad aby krása zůstala uchována, Pierre ten květ vzal, rozebral na plátky, zkandoval (divný slovo) vanilkovým cukrem a posypal kakaem. Bláznivý nápad. Dalších mnoho hodin vás bude obklopovat Růže gurmánská.
Vše postavené na bytelném základu z růžového dřeva a santalu, který lze spíš jen tušit, ale zaručuje neskutečnou výdrž a siláž.
Spíše než růži samotnou zde cítím geranium a růžové dřevo, což se mi hodně líbí. Evokuje mi to představu planého růžového keře prorůstajícího květináči s muškáty na okně stavení v nějakém lidovém skanzenu. Je tam i dřevitost stonků, pichlavost trnů a jemná růžová vůně mísící se s pronikavou vůní pelargonií. Ale bohužel, přestože to tak z počátku nevypadá, tato růže je velmi, velmi pudrová. Jakoby se nad muškáty v okně objevila zámecká kněžna (v oblaku pudru a její zapudrovaná paruka byla navoněná silným parfémem s růžemi, malinami, ambrou a ano - i práškovým kakaem) a nekonečně dloooouze si vás pichlavým pohledem prohlížela přes svůj lorňon s kovovými obroučkami... Promiň - Brûlure de Rose (Hořící růže) - pro mě nejsi.
Svého času jsem byla do téhle vůně hluboce zamilovaná. Když byla se mnou, měla jsem pocit, jako by se stala mou vlastní zlatavě růžovou aurou, jemnou, konejšivou, co hřeje, co chrání. Měla jsem ráda tu měkkou sladkost, co houstne vůní suchého růžového dřeva a přezrálých lesních malin. V té vůni je slunce - to laskavé, co hřeje, ale nespálí, slunce úsvitů, soumraků, slunce indiánského léta. A ten podtón žlutých růží Laura Ford, který se třepetá všude kolem, ten jsem nenašla nikde jinde...
První hodinu hojně pocukrovaná cukrová vata s lehce syntetickou malinovou příchutí - sladkosti tolik, až se mi kroutily nohy do spirál. Teprve poté začalo nesměle probleskovat dřevo, ovšem sladkost se zmírnila jen nepatrně. Něco na té vůni je, ale pro mě je právě pro tu strašlivou sladkost naprosto nenositelná.
Sladkou růži přelijeme rozehřátým parafínem, vložíme do dřevěné krabice, zasypeme malinami a kandovanou pomerančovou kůrou z oleje Walah (Ajmal) a zakryjeme víkem z krémového santalu. Čistě dámská vůně, na můj vkus přeslazená.
Přiznám se hned na začátku, jsem Husákovo dítě. Při zkoušení Brulure de Rose mi v mysli hned naskočil obrázek vánočního stromečku, přesněji sladkosti na něm zavěšené - bonbóny z vánoční kolekce (kterým jsme kvůli roztřepeným papírovým stranám říkali "bábrlata" a zůstaly tam viset vždycky poslední) a taky kolečka z barevného želé (jen želé nebo máčené v čokoládě, "arabesky"). Brulure de Rose totiž voní jako sladká růže, maliny, želé a mléčná čokoláda. Teď už vím, že existuje turecká dobrota lokum, které je vůně podobná asi více než socialistické vánoční cukrovinky. Navíc při pořádném zkoušení a nošení vůně vnímám i tu hořící růži se santalem a to mi připomíná zapálené vonné tyčinky z obchůdku s orientálním zbožím. I tak je pro mě Brulure de Rose vůní na vánoce - v mrazivém počasí se krásně rozvoní a je sladká, chutná a zahřívací.
Mňam, tak zrovna tyhle maliny můžu. Jsou sice hned po nástřiku říznuté štiplavým kořením, ale to hned vyprchá. Vzápětí je někdo nasype do rendlíku a přivádí je postupně do varu. V tom se sem začnou snášet křehké růžové okvětní plátky a vytvoří vrstvu, která maliny překryje.
Plátky růže však nezůstávají příliš dlouho osamoceny, někdo je totiž zakápnul vanilkovým krémem brûlée, až na to, že jeho povrch neozdobil krustou z karamelizovaného cukru, ale jemným kakaovým práškem… A zase je tu zpátky růže, kromě již zmiňované křehkosti už i s ambrovou nasládlostí.
V závěru to vypadá, jakoby chtěla dostát svému jménu a začíná nepatrně doutnat, lépe řečeno je to spíš dřevnatý stonek z té růže. Přestože ji vnímám jako jemnější vůni, sluší jí spíš nižší teploty, zejména pokud jde o výdrž.
Růžový lukum v tenoučké vrstvě lahodné mléčné čokolády, co se rozplývá na jazyku, kolem jsou rozházené čerstvě natrhané růžové okvětní plátky a opodál ještě kvete růžový keř a slabý vánek sem občas zavane vůni květů plných pylu. Hezoučká vůně, je sladká ale není příliš gurmánská. Moc pěkně zpracovaná růže s teplým pižmem a vanilkou.
Pierre Guillaume si vystřihl abstraktní cvičení na téma vývoj růže a dle mne velmi povedeně...
... až na to, že ji nakonec nenechal zvadnout, raději ji snědl.
Máme tu tedy růži mnoha tváří:
Zpočátku je zelená až citrusová, zelené růžové poupě, působí studeně, odtažitě, díky kovovým tónům. Růže chladná. Tato fáze je naštěstí nejkratší.
Druhá fáze je ve znamení růžového mýdla a malinového džemu. Zvláštně jedle-nejedlá kombinace, Růže aldehydová.
Mýdlové tóny postupně mizí, jak růže rozkvétá, Vůně sládne těžkne - okvětní plátky se pokrývají pudrem, zralá růže láká svou nádherně rudou barvou, svou vůní zralých malin...skoro tři hodiny vás bude provázet Růže pudrová.
A pak, střih: snad aby krása zůstala uchována, Pierre ten květ vzal, rozebral na plátky, zkandoval (divný slovo) vanilkovým cukrem a posypal kakaem. Bláznivý nápad. Dalších mnoho hodin vás bude obklopovat Růže gurmánská.
Vše postavené na bytelném základu z růžového dřeva a santalu, který lze spíš jen tušit, ale zaručuje neskutečnou výdrž a siláž.