"Poklady a chuťovky" poprvé: Djedi

Tohle má být navíc „ten nejsušší vetiver“. No, já vám nevím. To by v mém případě znamenalo popelník s plátkem citronu. Ne, že by to nebylo suché. Ono to přímo čadí. V Djedi je vetiver opravdu hodně kouřový, místy připomíná až pověstnou shalimaří spálenou gumu. Než jsem si přečetla složení, dokonce jsem usuzovala, že půjde o nějaké to vykuřovadélko. K názvu by se to hodilo. To je první důvod, proč mi tady vetiver nejenže nevadí, ale vyloženě imponuje. Druhým důvodem je konejšivý akord růžového (trochu mazlavého) mýdla, který všechny ostatní zemito-živočišné složky hrdinně rozráží a halí to sladkého prachového pudříku. (Spousta z vás si asi nepotrpí na zdrobněliny a právě teď skřípe zubama, jenže já si prostě nemůžu pomoct.)

...

(Zdroj: Djedi na Ebay)

..

Vůně většinou vnímám jako obrazy, situační ilustrace nebo minimálně komplexní (více)smyslové dojmy a mám tendenci je tak i popisovat. Djedi takových obrazů vyvolává hromadu. Navíc je to skutečný chameleon. Co chvíli mi na kůži mění odstín, vrací se tam a zpátky a jednotlivé složky jako by po troškách probublávaly podle momentálního rozmaru.

První závany jsou dojmově celkem strohé: lékořice zahrabaná ve vyhaslém ohništi. Potom to ale začne. Už to není lékořice, ale mechem porostlá rozvalina, zem se spoustou popela zůstává a přidává se k tomu těžká vlně rozehřátého, růžovým olejem provoněného tělo. Co tam to tělo dělá, to si raději nechám pro sebe. Střih. Noblesní čerstvě vykoupaná mademoiselle právě vchází do zakouřeného sálu, kde už to pár hodin pěkně žije. Střih. Je to nějaký chrám. Venku paří slunce a mezi stále ještě chladnými zdmi se líně povaluje zbytkový vonný dým z nějakého obřadu s pro nás utajeným smyslem. Tohle filmové okénko je asi nejblíž myšlence, který dala parfému jméno...

Takže, co nebo kdo je Djedi?

Název vůně odkazuje na mýtus z doby vládu Chufua. Jeho syn Hordedef mu jednoho dne vyprávěl o muži, který umí přemoci smrt a přivést znovu k životu i sťaté. Také měl mít podle zvěsti přístup k nejtajnějšímu učení boha moudrosti Thovta, známého mezi ezoteriky také pod pozdějším jménem Hermes Trismegistos. Muž se jmenoval Džedi, v té době už mu bylo 110 let a měl neuvěřitelný apetit. Než se pro pro něj Hordedef na popud otce vypravil, žil Djedi v městečku Džed-Sneferu vcelku skromným životem (...tedy až na ten drobný detail, že denně spořádal 500 bochníků chleba a půl vola k tomu…).

Džedi sice před Chufuovýma očima přivedl zpět k životu husu, které předtím usekli hlavu a také se s ním podělil o nějaké to proroctví, popřel ale, že by kdy měl přístup do Thovtovy svatyně.

Takový odkaz na exotickou legendu není vzhledem k době vzniku nijak překvapující. Josephine Baker zrovna polonahá uchvátila Paříž, koloniální literatura měnila charakter a začala „bílému muži“ obtěžkanému svým vznešeným údělem nastavovat zrcadlo, Tutanchamonova posmrtná maska stále ještě patřila mezi „breaking news.“ Musela to být celkem módní záležitost (stejně jako třeba „Mitsouko“ nebo „Shalimar“), asi jako je dneska přídomek „Noir“. Nějakou hlubší snahu vytvořit olfaktorní iluzi nějaké jiné kultury v tom moc nenacházím a ani moc nehledám. Jednoduše to pěkně ilustruje to, co se dělo tady. Stejně jako Shalimar je Djedi podle mě pevně zakotvený v evropských budoárech. ...nebo minimálně v luxusních kupé Orient Expresu. Nejvýraznější složka – vetiver – nemá se Starověkým Egyptem absolutně nic společného. Pěstuje se v jihovýchodní Asii. Ani fakt, že jde vlastně o chypre, k tomu názvu moc nesedí (ale tak..to se dá říct i o Mitsouko…). To je ale vcelku fuk. Pokud bylo hlavním záměrem vytvořit něco, co bylo bylo zároveň mrtvé i živé, spálené i kvetoucí, prostě takovou ne úplně definitivní depresi...tak tady se to rozhodně povedlo. Klidně by se to mohlo jmenovat třeba Pustá země.

Epitaf

Druhý den po intenzivním zkoušení: Takovou výdrž si vybavuji u máločeho. Po necelých čtyřiadvaceti hodinách se mi ze zápěstí line elegantní pánská vetiverovka, jakou bych doma na chlapovi snesla z fleku. No, co se dá dělat. Djedi žil dlouho, ale už je prostě po smrti.