Nos, kterým se dá listovat, aneb jak voní škola

Radost z časopisu byla násobena skutečností, že jeho vydání jsem mohla symbolicky podpořit na crowfundingovém portálu a své jméno jsem pak nalezla (v souladu s francouzským rovnostářstvím hezky zařazené podle abecedního pořádku) v sousedství tak zvučných jmen jako Sylvaine Delacourte, Olivier Durbano, Céline Ellena, Michel Roudnitska…  Polichocena tímto společenstvím odpouštím i opomenutí diakritického znaménka.

Šéfredaktorka Jeanne  Doré v úvodníku s titulkem „Žít znamená dýchat, dýchat znamená cítit“ přibližuje zrod časopisu. Revue navazuje na internetové diskusní fórum, ne nepodobné naší Parfumanii, kde se začala formovat skupinka nadšenců, kteří dospěli k rozhodnutí posunout články, kritiky a komentáře zveřejňované na internetu do prostoru tištěného média.  První číslo Nez čítá 144 stran a  je strukturováno do několika rubrik, jež odrážejí šíři záběru i autorských přístupů k tematice čichových zážitků a vůní.

V rubrice Icônes (Ikony) nalezneme miniportréty zajímavých osobností spjatých se světem vůní. Odorama přináší drobné články týkající se čichových vjemů. Dočteme se například, co za látku způsobuje, že ve vůních cítíme čerstvě posečenou trávu (je to cis-3-hexenal, který tráva vylučuje v reakci na žravé housenky a pro svou prchavost je v parfémech nahrazován příbuznými  molekulami), nebo s jakými vůněmi z dětství je nedělitelně spjato francouzské školní prostředí.

Correspondances (shody, spojení) zahrnují texty o vazbách vůní k různým sférám i představitelům umělecké tvorby. V rozsáhlém článku je sledován motiv parfémů v románové tvorbě Louise Aragona. Autor se surrealistickou minulostí, který byl u nás řadu dekád interpretován výhradně jako komunisticky angažovaný intelektuál, měl ve skutečnosti slabost pro svět parfémů a řadu svých literárních postav nechal „tonout ve vůních od Guerlaina“.  Následuje rozhovor s šéfkuchařem tříhvězdičkové restaurace L´Arpège Alainem Passardem o roli vůní v kuchyni. Nejpůsobivější je pásmo fotografií a krátkých textů, v nichž je evokována vůně pařížského Palais Garnier, známého sídla národní opery.

V rubrice Magazine nalezneme reportáž o pěstování vetiveru a jeho uplatnění v parfémech, rozhovor s Mathilde Laurent o její tvorbě a nakonec připomínku ikonických parfémů spjatých s obdobím těsně po druhé světové válce. Texty se pohybují v širokém rozpětí od dokumentární a věcné polohy až k té hravé – kupříkladu v Imaginárním butiku jsou známým, již nežijícím osobnostem vybírány vůně z portfolia těch současných. Winstonu Churchillovi je tak pro klíčový historický okamžik (srpen 1944, kdy v Paříži vypuklo ozbrojené povstání a skončilo německou kapitulací) doporučen parfém 1697 značky Frapin.

Panoramatický charakter má rubrika věnovaná olfaktorickému vnímání a ryze informační je Cahier parfum (parfémový sešit) s recenzemi oblíbených klasických parfémů i čerstvých novinek na trhu.

Příjemným překvapením je malé zastoupení reklamy (napočítala jsem v celém časopise pouze deset stran s reklamním obsahem, který je ovšem striktně věnován v souladu se zaměřením časopisu výhradně parfémům). Naopak drobným zklamáním pro mě byla grafická a výtvarná redakce. Zmlsaná nápaditými fotografiemi parfémů a aranžmá s flakóny, které pořizují přispěvatelky Parfumanie, jsem očekávala obrazově bohatší doprovod. Ani u recenzí vůní však nenajdeme produktovou fotografii, nýbrž schematické překreslení flakónu s důrazem kladeným nikoliv na detail, ale na obrys. Možná k tomuto řešení vedly otázky spjaté s autorskými právy při prezentování flakónů.

A kde se v časopise vzala vůně hořkých mandlí? Už dříve jsem na frankofonních diskusních fórech o parfémech čítala nostalgické povzdechy nad úžasnou vůní lepidla Cléopâtre, které zná každý francouzský školák a které v čichové paměti Francouzů funguje podobně jako u nás čínská guma. Historie tohoto lepidla se datuje od 30. let minulého století, kdy si lidé vyráběli sami jednoduché lepidlo z mouky a vody. Jistý pan Chamson v Paříži tehdy vymyslel lepidlo z bramborového škrobu, jež prodával v hliníkových kelímcích. Posléze v rámci konkurenčního boje obohatil lepidlo o specifickou mandlovou parfemaci, která mu zaručila fenomenální úspěch.  Tato legendární vůně se zakládá na benzaldehydu, jenž je přítomen v hořkých mandlích a užívá se často v potravinářství tam, kde má suplovat příchuť třešní či mandlí. Do časopisu byla vložena karta se čtyřmi navoněnými políčky (lepidlo Cléopâtre,  žluté mýdlo jako nezbytný doplněk školních umyvadel, vůně tužky a inkoustu) pro čichové ohlédnutí se za dětskými léty. Mandle jeho stránky provoněly tak důkladně, že jsem se při četbě přistihla, jak se bezděčně usmívám.  Ostatně vždycky jsem měla slabost pro L´Instant Magic …

Časopis slibuje půlroční periodicitu a měl by být k dostání nejenom ve vybraných prodejnách niche parfémů, ale také na Amazonu.