Exkluzivky poprvé: lesk a bída....a Herméssence!

Avatar od Hoolinkah, 7. ledna 2015

Téma, které jsem v samotném názvu načrtla, je příliš rozmáchlé na to, aby se dalo obsáhnout v jediném článku. Zároveň platí, že jeden člověk se jen sotva dobere uspokojivého závěru. Mohla bych to sice zkusit, ale výsledek by byl dost subjektivní a abych se přiznala, vlastně v tom nemám úplně jasno. Takže to jablko alespoň nakousávám.

Situace na trhu s parfémy po roce 2000 musí některým parfémovým nadšencům připadat mírně řečeno neutěšená. Zavedené značky začaly ze všech sil bojovat o mladou koupěchtivou klientelu, která se v tu samou dobu stala cílovou skupinou také pro stále se rozrůstající armádu podnikavých celebrit, chrlících jeden produkt za druhým neméně divokým tempem. Ekonomické faktory v kombinaci s byrokratickými restrikcemi vytrvale odhazují mnohé skvosty na smetiště dějin. V neposlední řadě se začaly jako houby po dešti množit nové nezávislé značky, které odsunuly dosavadní první ligu do (někdy lehce smrdutých) bahnitých vod mainstreamu, plně závislého na vůli masového vkusu. Výrobci zavedeného luxusního zboží by ale museli být padlí na hlavu, aby niche značkám bez boje přenechali klientelu ochotnou připlatit si za výjimečnost. Ve hře je přece kromě zisku také reputace.

Jak to všechno tedy asi začalo

Jako první představil svoji exkluzivní parfémovou řadu v roce 2004 Hermés. Jedním z hlavních specifik je kromě propracovanější koncepce a vyšší ceny také dostupnost Herméssence, limitovaná pouze na vlastní butiky. Následoval Guerlain a Chanel. Začaly doslova „závody ve zbrojení“ a v dnešní době má svoji „exkluzivní kolekci“ doslova každý.

To, zda je takový vývoj pozitivní nebo negativní, je na delší diskuzi. Názory na toto téma už částečně padly zde. Ačkoliv se zmíněná diskuze točí hlavně kolem mainstreamu, týká se to podle máho názoru veškeré moderní produkce bez rozdílu, protože trh je přesycený na všech frontách. Pořízení parfému z této kategorie je ostatně dnes už v mnoha případech záležitostí pár kliknutí, což jim na exkluzivitě chtě nechtě ubírá. Všechny nás ta dostupnost samozřejmě těší. Pořád ale zůstává otázkou, jestli i ta "haute parfumerie" nakonec neprochází postupnou degradací. ("Komornější" nikovky teď nechme stranou, ale těch se to samozřejmě týká taky.) Pořád je tu samozřejmě kvalita samotného výrobku, ale je i ta ve všech případech dstatečná na to, aby ospravedlnila cenu?

První vlaštovka: Collection Herméssence

Abychom ovšem netlachali jen o marketingu, je více než fér podívat se jednotlivým kouskům na zoubek a já tedy s dovolením začnu právě s Herméssence.

Kolekci má ve své režii dvorní parfumér této značky Jean-Claude Ellena. Pokud jde o souhrnnou koncepci, lze běžně dohledat vícero vysvětlení. Oficiálně je řada představená jako poetické olfaktorní črty, založené na minimalistických (vlastními slovy byz řekla „impresionistických“) dojmech a pocitech. Jednotlivé vůně mají mimo jiné prý také symbolizovat různé textilní materiály, což už ovšem na mě osobně působí jako pouhý marketingový doprovod produkce. Taková Rose Ikebana ve mně žádný pocit hedvábí klouzajícího po kůži prostě nevyvolala...

I bez důkladnějšího studia je ovšem zjevné, že názvy jednotlivých vůní v sobě nesou asociace geografické a kulturní. To samo o sobě není nijak třeskutě originální; samotné kompozice jsou na tom ve většině případů už o poznání lépe díky Ellenově osobité schopnosti bez zbytečného okecávání a kudrlinkování sloučit neslučitelné (nebo spíše běžně neslučované).

Mezi první čtyři vůně, představené v roce 2004, patří Ambre Narguilé, Vetiver Tonka, Rose Ikebana a Poivre Samarkande. O rok později se k nim přidala nenáročná čajovka Osmanthe Yunnan, v roce 2006 následovala Paprika Brasil a další rok spatřila světlo světa provensálská idylka Brin de Reglisse. K dnešnímu datu obsahuje řada Herméssence celkem 12 kompozic. V roce 2009 přibyla Vanille Galante, rok po ní jemný akvarel Iris Ukiyoé a v roce 2011 ještě santalové mléko se sušeným ovocem pod názvem Santal Massoia. S Epice Marine (2013) a Cuir d'Ange (2014) jsem bohužel zatím neměla tu čest.

...a jak jednotlivé vůně jdou (nebo nejdou) ruku v ruce s tou ideovou omáčkou?

Asociace, kterou v sobě nese název Poivre Samarkande, je jednou z nejsrozumitelnějších: pepř ze Samarkandu. Samarkand je město v Uzbekistánu s bohatou historií; leží na „Hedvábné cestě“ mezi Evropou a Čínou. V Unesco je zapsán s přídomkem „křižovatka kultur.“ Už to také cítítě?

(Samarkand podle Vasilije Vereščagina)

Rozjezd je skutečně hodně pepřový, suchý a štiplavý, ale nijak brutálně. Přeci jen je to stále Ellena. Už poměrně brzy se přidá čerstvě narubané smolné dřevo a postupně se vynořují navlhlé zemité tóny. Ty v kombinaci s úvodním kořením fungují jako příjemná iluze vlahého větru. Vůně je alespoň na mé kůži naprosto nesladká. Ač také oficiálně unisex, napadá mě jen hrstka žen, na kterých si ji dokážu představit. Musí prostě sednout. Na chlapovi to ale musí být bomba. Parádní svěží dřevěná pepřovka, ne ve stylu „právě jsem se umyl a oholil“ (to by ostatně naprosto odporovalo tomu unisexu), ale spíše „jsem takový alfa borec, že se jen tak neumažu a moje pižmo voní všem samičkám.“ Vůně spíše pouze šeptá a drží se u těla. Je tedy poměrně dost intimní.

Popisovat zdejším členkám Ambre Narguile je tak trochu nošení dříví do lesa. Jednu věc je ale potřeba zmínit. AN se od ostatních vůní řady Herméssence poměrně odlišuje v jedné podstatné věci: Nijak se neliší od ostatních současných skořicových ambrovek a hledání (levnější) náhrady vám nedá tolik práce. Není tedy stylově nijak unikátní. Nic, co by vysloveně křičelo "fíha, to je ale nápad". (Co do intenzity ale v porovnání s ostatními Herméssence křičí docela slušně.) Konkurovat ale rozhodně může kvalitou. V každém případě, pokud si po přečtení složení představíte další šťavnatý škořicový koláč, přesně to také dostanete. Kromě často zmiňovaného „štrůdlu“ mě jako přirovnání napadají ještě rozinky máčené ve skořicová medovině.

Na druhou stranu, Vanille Galante je naopak krásným příkladem toho zmíněného sloučení běžně neslučovaného. Možná proto si nemálo lidí stěžuje, že tam vanilku hledají marně. Mně to až takovou práci nedalo, ale je pravda, že nevoní „obvykle“. Jsou to surová zrníčka z právě rozříznutého lusku. Kdybych se nenaštvala na výrobce vanilinových cukrů a nezačala si tuhle přísadu do pečení doma dělat sama, možná bych ve Vanille Galante tohle aroma také nezachytila, zvlášť když je to celé doplněné o nějaký divný rozmačkaný banán, pojídaný u stolu s odkvétající, už lehce zapáchající lilií nebo čím já vím.

  
(Tak přesně na tenhle klip jsem si při zkoušení Vanille Galante vzpomněla. Taková hezká a skoro veselá písnička...a přitom je tam celou dobu přítomný ten znepokojivý podtext/kontext. A pořád to tak nějak ladí. A taky ty banány...)

Vanille Galante tedy mate – ne proto, že by tam nebyla vanilka, ale proto, že je plná protikladů. Taková trochu schizofrenička. Na jednu stranu průzračná až rozjásaná a přitom těžká, dusivá a pro některé asi rovnou nenositelná. Čistá i zatuchlá zároveň. Osobně mě potěšilo, že jsem k tomuto závěru došla ještě předtím, než jsem si na oficiálním webu přečetla komentář, ve kterém se slovo „paradoxical“ objevuje také. Takže za sebe mohu říci, že to není jen Ellenův reklamní kec.

Spíš než Galante by jí možná slušelo Hédoniste, i když tak nějak rozumím, co tím chtěl básník říci. Tu galantnost by to nevylučovalo (fanoušci Oscara Wildea dají za pravdu), ale zároveň by to lépe vystihovalo tu „rozpolcenost“. Evokuje ve mně prosvětlenou secesní kavárnu plnou excentrických intelektuálů.

Pro dnešek to zakončím s Brin de Reglisse, na které mě fascinuje, jak moc té lékořici sluší aroma francouzského venkova. To je prostě geniální. Takže: kousek lékořice mezi zuby...k tomu trochu sušené trávy a spousta velice autentické levandule. Výsledný efekt je skutečně taková procházka prosluněným letním venkovem, prostě idylka. Létající havěť cvrliká, sluneční paprsky praží, aroma stoupá k nosu a vítr s ním jen tak lehce pohupuje. Krajina v Provence, říká Ellena. To sedí.

  (Zdroj: j-ai-dit-oui.com)

Zbytek příště, aby tu z toho nebyl hned zkraje román.

Komentáře k článku (7)
wendulka
wendulka (21.1.2015 )

"Vyšší a nižší" exkluzivky. Myslíš? No nestraš. Ovšem těch "mainstreamových exkluzivek" se taky obávám, že to by opravdu mohlo v budoucnu nastat :S .

Hoolinkah
Hoolinkah (15.1.2015 )

Já se Wendulko trochu bojím, že se ty exkluzivky začnou postupně dělit na "nižší exkluzivky" a "vyšší exkluzivky". Nejkomičtější (ale podle mě pořád docela reálná možnost) by byly "mainstreamové exkluzivky." :D Běžnou produkci třeba od takového Kleina bychom potom mohli nazývat "exkluzivní drogerkovky". No nebyla by to paráda?

Hoolinkah
Hoolinkah (15.1.2015 )

Nathan: No, je to možný. Důvodem nemusí být nutně to, že by se přímo vyčerpala jeho genialita, ale chrlí toho prostě velké kvantum. Každá vůně má x pracovních variant, to je ve finále obrovské množství kompozic. Na to může doplatit sebelepší kreativec. Vím, o čem mluvím. (Tedy, ne, že bych byla "sebelepší kreativec" :), ale moje profese je kreativní a v časovém presu je potom člověk rád, když udrží chvalitebný průměr).

wendulka
wendulka (14.1.2015 )

Moc se mi líbí ta část, kde píšeš, zda i haute parfumerie neprochází postupnou degradací. On to už trochu nakousnul Nathan a nesouvisí to jen s Ellenou. Chápání parfémů u každého člověka se samozřejmě vyvíjí a mění. To bezpochyby. Ale sledujete-li práci určitého parfuméra v dnešní době, kdy trh vyžaduje, aby i mezi exkluzivkami chrlil jednu vůni za druhou, se vyčerpá mnohem rychleji než dřív.

Vzpomeňme např. na legendárního Edmonda Roudnitska, který za svůj dlouhý život vytvořil pouhých 17 vůní a téměř každá jedna je klenot. No a když si prosejete tvorbu těch současných parfémových géniů, dostanete z jejich dlouhých seznamů to samé číslo, pak už se víceméně tématicky opakují :) .

Jinak pokud jde o Ellenu. Vím, že má svoje příznivce a uznávám, jak si dovede s jednotlivými složkami u každé vůně po chemické stránce vyhrát, ale pokud nepracuje zrovna s ambrou, byl na mě vždycky moc transparentní :) .

ArchivParfumanie
ArchivParfumanie (10.1.2015 )

Výborně napsáno a dobře se to čte. Ellenova Eau de Campagne mne přivedla do světa parfémů. Potom slavná Hermes Terre D'Hermes atd. Dnes znám téměř celou jeho tvorbu. Byl pro mne opravdový parfémový guru. Ale pak se něco stalo. Buďto se změnilo mé chápání parfémů, nebo se Ellenova genialita vyčerpala. Moc se těším na pokračování.

slniecko
slniecko (10.1.2015 )

Veľmi pekné!

unseen
unseen (09.1.2015 )

Zajímavé čtení, těším se na pokračování... :)